Oběti

„Jakže to bylo? Zelená A?“ zeptal se, zatímco hledali auto na obřím parkovišti obchodního centra.

„No mě se neptej, to ty jsi tvrdil, že si to budeš pamatovat,“ řekla.

„Zelená, to vím stoprocentně, určitě zelená. A? Nebo B? Pamatuješ si to?“

„Do háje, to je vždycky totéž, když si jednou vyrazíme do kina.“

„Protože ty jejich symboly a značky vymýšlí nějaký mamlas, kdo si má takové kraviny pamatovat. Vzpomínáš na to parkoviště na Galapágách?“

„Jak by ne, vždyť jsme tehdy hledali toho podělanýho lachtana F půl hodiny.“

„Hm, tady mají aspoň barvy.“

„To jo, ale stejně tady bloudíme jako idioti.“

„Počkej, myslím, že jsme na jiném patře. Víš co? Radši najdeme hlídače a zeptáme se.“

„Zkus houknout klíčkem, třeba auto uslyšíme.“

„Všichni už jsou pryč.“

„Protože tady parkovali samí géniové, co si dokážou zapamatovat barvu a písmeno. Dvě věci najednou! Prostě bedny. Na to je potřeba nadprůměrné IQ, to je jasná věc. Klikaři, ne že ne.“

„Hele, neštvi.“

„Ale já tě neštvu, jen říkám, že někdo má na tohle nadání, a někdo zase ne.“

„Zelená, určitě zelená.“

„Nedá se někomu zavolat?“

„Kde je asi výtah? V tomhle patře auto není.“

„Víš to jistě?“

„Hele, když jsi tak chytrá, tak si ho hledej sama, určitě ho najdeš.“

„Nezačínej si, teď na to vážně není vhodná chvíle.“

„Ale je, je na to chvíle. Co se ti sakra v poslední době děje?“

„Ach jo, pojď radši hledat to auto než se teď hádat. Taková blbost!“

„Vždyť ty už mě vůbec nevnímáš, a když si chci s tebou někam vyrazit, musíme jít do kina, protože se mi nedokážeš podívat do očí.“

„Tak pán se chce o tomhle bavit zrovna teď. Zrovna teď. To snad není pravda, začít mě teď takhle prudit!“

„Jo, budu prudit, jo! Protože se věčně tváříš naštvaně a za všechno podle tebe můžu já! Proč sis tu barvu a písmeno nezapamatovala ty, sakra? Ale to ne, kdepak, všechno si musí pamatovat tady pan blbeček, to on musí vždycky všechno zmáknout.“

„Co mi to tu vykládáš, co ty prosím tě děláš?“

„Řeším děti, platím účty, volám do banky, aby ti zvýšili limit na kartě, a ještě k tomu se musím starat, aby naší porcelánové panence náhodou něco nepřelítlo přes nos!“

„No to snad není pravda. Tak si tady vykládej ty svoje kraviny sám. Nazdar.“

„Hej.“

„Co je?“

„Našla jsi výtah?“

„Není tady.“

„Určitě ne? A co schodiště?“

„Neviděla jsem, hledej si ho sám, když víš všechno nejlíp.“

„Hele, klid. Někde tady přece musí být.“

„Hmm.“

„Tady je červená barva, písmeno R. Kdy jsme se proboha dostali do červené a do erka?“

„Asi jsme sešli o patro níž.“

„Ne, nešli jsme dolů.“

„Jak to víš? No tak je asi červená a zelená na stejném patře.“

„No ale vždyť jsme byli v céčku.“

„Ty jsi tvrdil, že v áčku.“

„Myslím, že jsme zaparkovali v céčku.“

„Ale říkal jsi, že v áčku!“

„V céčku!“

„A teď jsme v erku. To snad není pravda, že se v té obludnosti tak dlouho plácáme. Hej! Slyšíte mě někdo? Hlídači! Haló, tady, prosím!“

„Nezkusíme někomu zavolat?“

„Není tu signál.“

„Kecáš.“

„Vážně. Aspoň já jsem bez signálu. Mrkni na svůj mobil.“

„Taky nic.“

„To nemůže být pravda. Ukaž. Do háje.“

„Zkus o kousek popojít. Máš?“

„Nic.“

„Sakra, tyhle pitomý parkoviště jsou čím dál horší, stavějí je jako bludiště, já je fakt nesnáším.“

„Můžeš za to ty, to si nemůžeš někam napsat, kde jsme zaparkovali? Teď to vidíš, už tu není ani noha, protože takový dvě pitomosti si dokáže zapamatovat kdekdo, jenom ty ne.“

„Vidíš? Už zase štěkáš.“

„Hele, už se tady na tom debilním parkovišti točíme přes dvacet minut. To nemůže být pravda, přece to auto musíme najít.“

„No jistě. Jen se podívej, hele, tamhle stojí: jak poroučíte, tady ho máte. Co na tom sakra nemůžeš pochopit, když ti říkám, že nevím, kde je?“

„Nemůžu pochopit, proč jsi tak k ničemu a proč jsem si tě vůbec vzala.“

„…“

„Teď jsem už mohla být doma v posteli, ale kdepak. Místo toho tu chcípu vedrem v obludným debilním parkovacím domě, protože můj manžílek, co nikdy nic neudrží v hlavě, nedokáže najít jedno blbý auto. Všichni už tu svou káru našli, jen ten jeden idiot ne!“

„Není v tom sám.“

„Co tím chceš říct?“

„Jaký pán, takový…“

„Hlídači! Hej! Je tu někdo?!“

„Obchodní centrum už zavřelo.“

„Cože?“

„Zkusil jsem jít dovnitř, jestli nenajdu někoho, kdo uklízí nebo se stará o kino, ale dveře už jsou zamčené.“

„Hlídači! Pomoc!“

„Určitě musí obejít parkoviště, než všude zamknou.“

„No jasně, určitě, přece nemůžou jen tak zavřít a nepřesvědčit se, jestli tam nezůstali lidi, ne?“

„Našla jsi schodiště?“

„V tomhle patře není.“

„Ani nouzový východ?“

„Je tu šipka, ale nikde ho nevidím.“

„Je tu jen zeď.“

„Zeď.“

„Jak to, zeď? To snad není možný. To je vážně k zbláznění. Já ty lidi zažaluju.“

„Začneme znovu, jo? Vždyť je to trapný.“

„Vyšli jsme z kina těmihle dveřmi a zahnuli jsme doleva?“

„Byla tam zelená sekce.“

„Ano.“

„A nezahnuli jsme spíš doprava? Protože tady je modrá.“

„Víš to jistě?“

„Jsem snad barvoslepá, ne asi?“

„Sklapni už na chvíli, sakra. Mám toho po krk, jak mi furt nadáváš, když se uráčíš otevřít pusinku, tak jen abys mi něco vyčítala.“

„Mně nebudeš poroučet, že mám sklapnout. Jdi do prdele, jdi do prdele, jdi do prdele.“

„Ty jsi, ty jsi… nesnesitelná.“

„Kde jsi byl minulý víkend?“

„Co?“

„Odpověz. Je to úplně jednoduchá otázka.“

„V hlavním městě. Učil jsem. Vždyť to víš, tak proč se ptáš.“

„Aha.“

„Mám pocit, že jsem něco zaslechl.“

„Ukaž, zmáčkni to znova.“

„Slyšíš? Někde to píplo.“

„Kde?“

„Zdá se mi, jako by se to ozývalo na víc místech.“

„To je ozvěna.“

„Zmáčkni to ještě, a znova.“

„Tamhle.“

„Mně se zdá, že spíš někde blíž.“

„Tak já se podívám tady a ty tamhle.“

„A co když se ztratíme?“

„Tak se podíváme, co je tady za barvu? Žlutá?“

„Žlutá H.“

„To přece nedává smysl, ne?“

„Tady žádné auto neparkuje.“

„Kdy všichni odjeli?“

„Asi v době, kdy se moje ženuška zavřela na dvě hodiny na záchodě a dělala tam bůhví co.“

„Takže za to teď sakra můžu já, jo? No jistě, pan Dokonalý.“

„Viděl jsem, jak všichni odjíždějí, a ty jsi pořád trčela na záchodě. Skoro už jsem chtěl jít za tebou.“

„Když sis dělal takový starosti, proč jsi za mnou nešel?“

„Proč? No asi že to byla dámská toaleta, ne?“

„Plakala jsem.“

„To jsem si mohl myslet. To máš z toho, že mě taháš na tyhle ubrečený filmy. Jen se tam bulí. Manžel ji opustil, buhuhu. Buhuhu, ten druhý ji nemiluje. Buhuhu. Takový kraviny.“

„Pojď sem, vypadá to tu jinak.“

„A potom se můžeš ubrečet.“

„Pojď sem.“

„Tomu se říká masochismus.“

„Tudy už jsme šli, ne?“

„Nezdá se mi.“

„Připadá mi neuvěřitelný, že už tu neparkuje ani jedno auto.“

„Jen to naše. A kdoví jestli. Začínám pochybovat, jestli jsme v něm vůbec přijeli. Představ si, třeba jsme z nějakého důvodu přijeli taxíkem a teď to tu obcházíme jako idioti.“

„Takhle bych já určitě nezblbla. Takhle blbnou jen lidi, co mají hlavu bůhvíkde.“

„No jistě, ty jsi neomylná.“

„Ne, nejsem neomylná, ale nelžu.“

„Co tím chceš říct?“

„Kde jsi byl minulý víkend?“

„V hlavním městě, sakra doprdele, v Centru pro vzdělávání nových talentů na hlavní třídě.“

„Nádhera, pěkně sis to připravil. Dokonce i adresu ses naučil.“

„Co si to tam mumláš?“

„Že jsi nenechal nic náhodě! Že sis vymyslel nebo vygoogloval i tu pitomou adresu!“

„Nechápu, a po pravdě řečeno je mi to všechno k smíchu. Mluvím za sebe, nevím, co si o tom myslíš ty. Teď není vhodná chvíle hádat se o kravinách, když už tady půl hodiny bloudíme po parkovišti a nemáme šajn, kde stojí ten náš debilní auťák.“

„Co jsi do googlu zadal? Centrum pro vzdělávání nových talentů? Nebo to sis taky vymyslel?“

„Ach, bože.“

„Boha si do huby neber, hajzle prolhanej.“

„To se mi snad zdá.“

„Anebo jo, jen se na něj obracej, modli se, aby ti odpustil, že jsi takovej prolhanej srab.“

„To je fakt neuvěřitelný.“

„Neuvěřitelný je, že se ani nestydíš. Hele, tady je A.“

„Ale fialová.“

„A nemohl jsi zaparkovat ve fialové A?“

„Ne.“

„Ne, fakt ne?“

„Hm, ne.“

„Vidíš, nevíš to jistě.“

„Přestaň už konečně prudit, sakra. Auto tady není, tak je fuk, jestli to vím jistě, nebo ne.“

„Někdo nám auto ukradl.“

„Co?“

„No jasně. Že mě to nenapadlo dřív. Auto nám ukradli, někdo v něm odjel, není tady!“

„Doprdele.“

„No jasně, proto tu bloudíme a nemůžeme ho najít: není tady!“

„Ale zaparkovali jsme na zelené.“

„Jdi se s tou zelenou vycpat! Strč si svou zelenou za klobouk! Ukradli nám auťák!“

„Ale já mám parkovací lístek.“

„Mámparkovacílístek, mámparkovacílístek. Zloději se přece mohli spřáhnout s hlídačem nebo lístek zfalšovat nebo co já vím, hlupáku. V tomhle podělaným městě už není nikde bezpečno. Podělaný město! Nic už v tomhle kreténským městě není, jak bývalo. Hlídači! Pomoc, pojďte nám někdo pomoct!“

„Uklidni se, sejdeme dolů a někomu to řekneme.“

„Není tu výtah ani schodiště.“

„Tak najdeme nějaké okno nebo něco. Pojď, nezůstávej tady, nesedej si, pojď, jdeme. Však my se odsud dostaneme, uvidíš. Vstaň, miláčku, pojď, uvidíš, že jednou se tomu budeme smát.“

„Neříkej mi miláčku, ty jeden podrazáku.“

„Hned nás odsud dostanou.“

„Nesahej na mě, nesahej na mě.“

„Co je s tebou?“

„Kde jsi byl minulý víkend?“

„Co s tím pořád máš? V hlavním městě.“

„Ty jsi v žádným hlavním městě nebyl, nebyl, nebyl, nebyl.“

„Ale byl. Co tě to popadlo?“

„Říká ti něco hotel Imperial? Co? Nepřipomíná ti to něco? Hihihi, hahaha, úsměvy od ucha k uchu? Co? Nevzpomínáš si?“

„Vstávej, půjdeme hledat auto.“

„Ještě jednou na mě sáhneš, a zabiju tě, ty sráči prolhanej, vyškrábu ti ty tvoje drzý oči.“

„Jdeme hledat auto. Na drby to není vhodná chvíle ani místo.“

„To se pleteš. Tohle je nejlepší chvíle a nejlepší místo, teď se budeme bavit o tvých čuňárnách.“

„Šup, jdeme.“

„Pusť mě.“

„Jdeme.“

„Říkám pusť mě, zrůdo.“

„A co mi jako uděláš? Tady nikdo není. Nikdo nás neuslyší. Co si myslíš, že mi uděláš?“

„Ne, je to jinak. Co chceš udělat ty mně?“

„No tak si tu zůstaň, jdu hledat hlídače.“

„Hodláš dál tvrdit, že jsi byl v hlavním městě?“

„Tak ty s tím nepřestaneš otravovat?“

„Co mi chceš udělat?“

„Ježíšmarjá, zhasli.“

„Sakra.“

„Ukaž, posviť mobilem. Co je tady za písmeno?“

„Je tady P.“

„P jako že jsme v prdeli.“

„Už jsme tudy někdy prošli?“

„Panebože, bez světla ten východ nenajdeme nikdy.“

„Jak dlouho už tady asi tak jsme?“

„Už budou tři ráno.“

„Hlídači! Prosím! Pomozte nám někdo!“

„Vyřveš si hlasivky.“

„Hlídači! Pomoc!“

„Dochází mi baterie, jak jsi na tom ty?“

„Tobě, nebo telefonu? Já ještě mám.“

„Budeme tu muset přespat na podlaze.“

„Nic jiného nám nezbude.“

„Doufám, že děti nezůstaly vzhůru a nečekají na nás. Carmen musí šílet.“

„Zrovna na to myslím.“

„Je to vážně k zbláznění. Nemůžu uvěřit, že už jsme tady na tom parkovišti tři hodiny a nenašli jsme ani jedno okno.“

„Mám pocit, že barvy a písmena se pořád mění, pokaždé vidím jinou barvu a jiné písmeno.“

„To není možné.“

„K zbláznění.“

„Noční můra.“

„A třeba jo?“

„Už jsem se několikrát zkusil štípnout.“

„Zmáčkni zase klíček.“

„Proč?“

„Abychom slyšeli pípnutí.“

„Tamhle.“

„Tam už jsme byli.“

„Tak půjdeme znova.“

„Hele.“

„Co je? Jdeme, na co čekáš?“

„Hele. Vždycky když jdeme kolem, je to jiná barva a jiné písmeno.“

„Ne, to se nám jenom zdá, není to tak.“

„Mění se.“

„Nemění. Nemůže se měnit. Za to může prostě jen únava.“

„Zapisovala jsem si to do mobilu.“

„Jsme popletení. Točíme se tu už moc dlouho na místě.“

„To není patro parkovacího domu.“

„A co to teda je? Hlavolam?“

„Mění se.“

„Přestaň žvanit nesmysly a vstaň, pojď, pípalo to tamhle odtud.“

„Zmáčkni to znova.“

„Posviť mi sem, co je tady?“

„Je tady O.“

„A pamatuješ, že jsem před chvílí říkal P jako v prdeli?“

„To není stejná zeď.“

„Je to stejná zeď.“

„Jsi unavený.“

„Jsem, ale tohle je O.“

„Asi scházíme dolů, jen to nevnímáme. Vidíš? Pokaždé, když obejdeme parkoviště, ocitneme se o úroveň níž, v moderních budovách člověk tolik nevnímá, jestli jde dolů.“

„Je to O.“

„To není možné.“

„Je. A stejná zeď.“

„Podívej se, jestli nemáš signál.“

„Nemám signál od chvíle, kdy jsme sem vlezli.“

„Ale tak se podívej!“

„Už mi taky dochází baterie.“

„Ježíšmarjá. Nic, viď?“

„Je to O.“

„To snad není pravda, to se nám nemůže dít.“

„Podívej se na parkovací lístek, třeba je tam nějaké telefonní číslo.“

„Nemáme signál.“

„Tak najdeme nějaký telefon na zdi, co se s ním přivolává obsluha.“

„Už hodiny koukám po stěnách a hledám. Ale nic, není tu nic, ani hasicí přístroj nebo nějaký kohout, ani žádný výčnělek. Prostě vůbec nic.“

„Podívej se na to písmeno. Posviť mi sem. Co tam je?“

„Je tam S.“

„A barva?“

„Oranžová.“

„Předtím tam byla modrá a písmeno I.“

„Přestaň žvanit nesmysly. Co je tamhle?“

„Nezapomeňte barvu a písmeno svého parkovacího místa. Děkujeme.“

„To nemá hlavu ani patu. Pomoc! Hlídači! Prosím!“

„Poslouchej.“

„Co je?“

„Něco jsem zaslechl, vstaň.“

„Kde, co? Nic nevidím.“

„Proč jsem ksakru přestal kouřit! Mohli jsme mít aspoň zapalovač.“

„Pšt! Poslouchej.“

„Dobře.“

„Slyšíš?“

„Jo.“

„To je tvůj mobil, někdo ti volá! Máš signál!“

„Ne. To je oznámení, že se vybila baterka.“

„Doprdele. Doprdele. Doprdele. Doprdele. Kurva. Dopíči. Doprdele. Čemu se směješ?“

„Nikdy jsem tě neslyšel říct tolik sprostých slov.“

„Nikdy jsi mě taky neviděl uvězněnou na parkovišti bez východu.“

„Jsme bez telefonu, bez světla, bez auta, bez vody.“

„To je trest.“

„Trest?“

„Za tvoje lhaní a podvádění, za tvoje sukničkaření.“

„Nikdy tě nenapadlo, že si za to můžeš sama, protože jsi na mě věčně tak protivná? A od rána do večera ječíš? A jsi pořád unavená, ne­­ustále máš migrénu nebo zase chystáš večeři pro svoje kamarádky?“

„Jasně, za všechno můžu já. To já tě strčila do náruče tý zmalovaný mrchy, se kterou tě viděli v hotelu Imperial. No jo, chudáček se cítil opuštěně, ta jeho zmije mu nerozumí, tak si našel pěkný mladý kozy, do kterých může zabořit obličej a nechat se utěšit.“

„Sklapni už. Pojď, zkusíme najít ten východ.“

„Odpověz mi.“

„Musíme se odsud dostat, dělá se mi špatně, točí se mi hlava.“

„Odpověz mi. Máš ji rád?“

„Nevím. Poslouchá mě, objímá mě. Nevím, občas mám pocit, že ano. Je něžná. Jenže mám tebe, děti… Hele, slyšíš?“

„Slyším.“

„Co to je?“

„Jako by někdo přicházel.“

„Bože můj, díky, díky, díky.“

„Odkud je to slyšet?“

„Odtamtud, ne?“

„Zkusíme křičet?“

„Ano, odtamtud. Počkej, radši ne, počkáme.“

„Blíží se sem.“

„Ano, nejspíš hlídač, ale počkej, až bude blíž.“

„A proč na něj nezavoláme, vždyť nás může minout?“

„Počkej.“

„Co to je za zvuk?“

„Jako by funěl pes.“

„Pes nebo prase.“

„Prase snad ne?“

„Pšt. Nemluv tak nahlas.“

„Blíží se to. Spíš ten zvuk připomíná koně? Nebo krávu?“

„Panebože, to je k zbláznění.“

„Mám strach.“

„Nic se neděje. To bude z mobilu nebo z rádia. Nic se neděje, to není kůň ani prase, to bude nějaký vtip. Zavoláme ho?“

„Pšt.“

„Vydává to zvuky jako nějaké zvíře.“

„Panebože.“

„Zapni mobil.“

„Zapípá.“

„Zapni ho, musím to vidět.“

„Co je to?“

„Je to… to není možné… je to něco jako býk.“

„Je to převlečený člověk.“

„Ne, má rohy a kopyta. Není to člověk.“

„A co to teda je? Co jiného by to mohlo být? Co to je za hru?“

„Blíží se.“

„Není to člověk.“

„Co to je?“

„Nevím, co to je. Jde to k nám.“

 

Ze španělského originálu Sacrificios ze svazku Sacrificios humanos (Páginas de Espuma, Madrid 2021) přeložila Anežka Charvátová.