Povídka oceňované ekvádorské spisovatelky, která otevírá náš výběr, by se mohla odehrávat kdekoli, kde mají obří parkovací domy a partnerské krize. Muž a žena po návratu z kina marně hledají své auto. A zatímco se jejich rozhovor mění v hádku, z parkoviště se stává labyrint, odkud není cesty ven.
„Jakže to bylo? Zelená A?“ zeptal se, zatímco hledali auto na obřím parkovišti obchodního centra.
„No mě se neptej, to ty jsi tvrdil, že si to budeš pamatovat,“ řekla.
„Zelená, to vím stoprocentně, určitě zelená. A? Nebo B? Pamatuješ si to?“
„Do háje, to je vždycky totéž, když si jednou vyrazíme do kina.“
„Protože ty jejich symboly a značky vymýšlí nějaký mamlas, kdo si má takové kraviny pamatovat. Vzpomínáš na to parkoviště na Galapágách?“
„Jak by ne, vždyť jsme tehdy hledali toho podělanýho lachtana F půl hodiny.“
„Hm, tady mají aspoň barvy.“
„To jo, ale stejně tady bloudíme jako idioti.“
„Počkej, myslím, že jsme na jiném patře. Víš co? Radši najdeme hlídače a zeptáme se.“
„Zkus houknout klíčkem, třeba auto uslyšíme.“
„Všichni už jsou pryč.“
„Protože tady parkovali samí géniové, co si dokážou zapamatovat barvu …
