Osiny v zadku civilizace

Mohlo by se zdát, že režisér Jan Mikulášek s dramaturgyní Dorou Štědroňovou vynalezli recept, jak úspěšně adaptovat korespondenci nebo deníkové záznamy. Korespondence V+W se na repertoáru Divadla Na zábradlí udržela neuvěřitelných deset let a její závěrečná dvoustá repríza byla živě přenášena do českých kin. Jen o něco menšího úspěchu se dočkala i Zlatá šedesátá, vycházející z deníků novovlnného filmaře Pavla Juráčka. Netřeba dodávat, kolik různých divadelních cen obě inscenace obdržely. Autorský tandem se v letošní sezóně rozhodl opustit téma národních umělců, jejichž životy byly zásadně ovlivněny politickými událostmi druhé poloviny 20. století, a místo toho se věnovat dvojici současných literátů.

Dva oblíbení intelektuálové

Generačně blízcí autoři Michel Houellebecq a Bernard­-Henri Lévy jsou v Česku považováni za přední zástupce francouzského intelektuálního prostředí. V popularitě si s nimi může zadat snad jen nedávno vzešlá globální hvězda Édouard Louis. Houellebecqovy romány jsou do češtiny pravidelně překládány od počátku nového milénia a autor spolu s Harukim Murakamim a Ianem ­McEwanem patří do skupiny světových romanopisců, u nichž mají nakladatelé jistotu čtenářské základny, jak se pro Deník N nechal slyšet šéfredaktor Odeonu Jindřich Jůzl. Houellebecq se navzdory své popularitě a obecné věhlasnosti straní mediální pozornosti. Naopak Lévy se před televizními kamerami a fotoaparáty cítí jako ryba ve vodě, mnozí kritici jej proto považují za intelektuálního hochštaplera a soudí, že jeho známosti jsou i jeho největším úspěchem. Vřelé náklonnosti se tomuto komentátorovi světového dění dostává i u českých nakladatelů. Například překlad jeho eseje Virus, ze kterého šílíme, v němž varuje před „epidemií strachu“ a s ní spojeným omezováním osobních svobod, vyšel takřka okamžitě po francouzském vydání v roce 2020 v nakladatelství Kalich. Text byl navíc krátce poté vysílán v Českém rozhlase. Houellebecq i Lévy se zkrátka stali dovozním artiklem, na nějž české kulturní publikum slyší.

Bratrské špičkování

Bezmála tři desítky dopisů si dvojice Houellebecq–Lévy vyměnila již před patnácti lety, do češtiny byly přeloženy až loni a pro jejich vydání se rozhodlo nakladatelství Vyšehrad (viz recenzi v A2 č. 18/2022). Již anotace k inscenaci láká na „provokativní názorový střet“ dvou protikladných charakterů, „sebevědomého opáleného intelektuála a depresivního romanopisce s věčnou cigaretou v koutku úst“. Protikladnost postav a s ní související vztahová dynamika poskytuje režijní východisko celé inscenaci. Václav Vašák v roli Lévyho vystupuje jako decentní a spíše úzkoprsý než ležérní intelektuál oblečený do padnoucího smokingu. Kostým neodpovídá běžnému mediálnímu obrazu bonvivána s rozhalenkou do půl břicha, po jehož boku vlaje bývalá modelka Arielle Dombasle. Jeho debatní partner, ztvárněný Miloslavem Königem, je uveden výmluvným gestem. Ze stanu umístěného do středu jeviště, které evokuje lesní mýtinu, vykoukne ruka odklepávající cigaretový popel. Až po několika odpovědích se z áčka vynoří křivičná postava se strništěm a mastnými vlasy sčesanými do charakteristické přehazovačky. Cosi si mumlá a její odpor k vnějšímu světu je zdůrazněn světloplachým mžouráním do záře reflektorů.

Oproti svému škrobenému kolegovi působí Michel zpočátku životněji, například když si odskočí za stan vykonat velkou potřebu nebo když z jeho stanu vyleze polonahá dívka. Jak hercův projev, tak jednání postavy nesou komický náboj, z nějž čerpá zhruba první třetina představení. Otrhanec si občas dobírá svého přítele a podrývá jeho nesnesitelnou sebejistotu, která není jinými divadelními prostředky zpochybňována. Lévy však i se svou škrobeností, obvykle vnímanou negativně, z dvojice vychází jako pokud ne přímo pozitivní, tak alespoň neutrální postava. Jeho tělo je zdravé, mysl racionální a emoce kultivované.

Přestože je neustále připomínán protichůdný charakter postav, diskuse se odehrávají v přátelské náladě a za lehkého, bratrského špičkování. Odlišuje je jen náhled na věc. Lévyho „levičáctví“ se vedle Houellebecqova nihilismu ukazuje jako pouhý optimismus či víra ve smysluplnost svých vlastních činů. Nepouštějí se do složitých disputací, spíše jen trousí glosy o porevolučním Rusku či úpadku Západu. Odlehčenost této části debaty podporuje využití bluescreenu – na přistavené obrazovce je hercům naklíčováno prostředí, které nějak souvisí s tím, o čem hovoří. Cílem disputací je diváka pobavit, ne jej znejistit. Žádná rýpnutí k němu nesměřují, jsou vždy obrácena vůči nepřítomným v sále, zejména pak proti mediálním štváčům a jiným moralizujícím hyenám.

Intelektuál a společnost

Ostatně spílání kritikům, jež zároveň slouží k bližší charakterizaci postav, lze označit za hlavní téma inscenace. Vztah intelektuála a společnosti je odhalován skrze jejich osobní perspektivu a minulost. Přestože by se na začátku představení mohlo zdát, že Houellebecq pohrdá všemi, kdo si na něj ukazují prstem, opak je pravda. Postupně se vyjevuje puklina ve spisovatelově duši. V poslední části představení se postavy obracejí do minulosti a rozebírají své dětství a dospívání. Ukazuje se, že jeden ze zdrojů Houellebecqovy frustrace je nešťastný vztah s matkou, jejímž protikladem se celý život snažil být a která se svému nezvedenému synáčkovi pomstila vydáním svých pamětí. Přestože je téma odlehčeno pomocí kostýmu obří matrjošky, scéna vyznívá velice naléhavě. Jak postupně těžkne atmosféra na jevišti, mění se i Königův projev: víc a víc pracuje s tělesností a expresivitou gest. Výraz kulminuje do bodu, kdy herec leží polonahý v rozsypané hlíně a z pusy mu crčí krev. Hromádka lidského neštěstí a ponížení volá po divákově lítosti. Vyvolání soucitu s trpící postavou je čistě režijním a dramaturgickým záměrem, který z předlohy nelze vyčíst a jehož cílem je podtrhnout závěrečné sdělení. Tím má být, jak napovídá i název inscenace, postavení intelektuála vůči společnosti.

Krátce poté, co se Houellebecq zhroutí, jej přítel přesvědčuje, že má smysl se všem nactiutrhačům bránit. Ujišťuje ho, že „stádo se bojí“, a vyzývá jej k revoltě. Houellebecq, jenž chtěl dle svých slov „zůstat skrytý za dílem“, si uvědomuje rozpor a rozhodne se „být Houellebecqem“, přijmout břemeno veřejného nepřítele, jehož posláním je vynášet nepříjemná témata na povrch. To je obsaženo i v metafoře, jež je zároveň poslední replikou představení: „Nadzvedl jsem cíp koberce, ale zbývají další, zbývá jich tolik, kolik chceme. Koberec je kulatý.“ V představení se neobjevuje motiv vykoupení, v kontextu zobrazeného bolestínství však přijatá role vyznívá až trpitelsky.

Mýtus veřejného nepřítele

Autoři inscenace se rozhodli bezezbytku přijmout stylizaci do „věčné osiny v zadku civilizace“, k níž se v předloze Houellebecq a Lévy přiznávají, obohatili ji ale o soucit. O renegátství dvou hrdinů se jen mluví. Divák se ale bohužel nedočká konkrétních názorů či kauz, pro něž je společnost nenávidí. Pár bonmotů o sexuálním regresu Západu nikoho ze sedadla nezvedne. Přitom se jedná o muže, kteří jsou definováni svým vlivem a mocí – zejména Lévy je známý svým napojením na francouzské vrcholné politiky. Zajímavější by bylo mýtus veřejného nepřítele rozkrývat a ohledávat, co jim tato pozice přináší.

Vzhledem k bombastické anotaci lze inscenaci označit za divadelní „gimmick“, návnadu, která sází na divákovo předporozumění a očekávání senzace, vůči níž se přitom spisovatelé sami vymezují. „Vysoce vznětlivá třaskavina“ odlišných názorů tak na konci představení připomíná zvlhlou prskavku pohozenou do sněhu. I pár jisker Königova histriónství však stačí, aby část tuzemských kritiků volala po inscenaci roku. Mikulášek se Štědroňovou si tak ve výročních anketách nejspíše připíší několik dalších divadelních úspěchů.

Autor je spolupracovník redakce.