Pokorný služebník lidu

„Svůj život jsem věnoval boji afrického lidu. Bojoval jsem proti nadvládě bílých i proti nadvládě černých. Ctil jsem ideál demokratické a svobodné společnosti, v níž všichni lidé žijí společně v harmonii a s rovnými příležitostmi. Je to ideál, pro který chci žít a kterého chci dosáhnout. Ale pokud to bude nutné, je to ideál, za který jsem připraven zemřít,“ řekl 20. dubna 1964 ve svých šestačtyřiceti letech Nelson Mandela při soudním přelíčení, které mělo rozhodnout o jeho životě. O necelé dva měsíce později byl s několika dalšími spoluobviněnými odsouzen na doživotí za vlastizradu.

Princ, právník, vězeň

Mandela, narozený 18. července 1918 do královské rodiny Xhosů, měl všechny předpoklady k životnímu úspěchu. Zaopatření rodiče, výjimečné nadání a neutuchající žízeň po znalostech, to vše jej dovedlo ke studiu práv na prestižní jihoafrické univerzitě. Jeho vzestup mezi intelektuální smetánku však přerušila Národní strana, jež v roce 1948 v zemi prosadila apartheid. Tento systém rozdělil jihoafrickou společnost na protežované bělochy a ve všech sférách utlačované černochy.

Mandela byl už v této době zarytým antikoloniálním aktivistou, který nesnesl pohled na bezpráví a rasovou nerovnost a měl pověst revolucionáře. V roce 1944 byl spoluzakladatelem organizace Liga mládeže, která byla součástí Afrického národního kongresu (ANC). Tato socialistická strana se od svého vzniku stavěla za práva černošského obyvatelstva Jižní Afriky a hlásala rovnost všech obyvatel před zákonem. Liga měla za úkol sjednotit mladé lidi v nenásilném boji proti utlačovateli. Ačkoli byl Mandela mnohokrát zatčen a souzen, ve své angažovanosti nepolevil. V roce 1951 se účastnil konference v Bloemfonteinu, ze které vzešla Kampaň vzdoru, jejímž jménem byly organizovány nelegální aktivity zaměřené proti apartheidním zákonům. O čtyři roky později se podílel na sepsání Charty svobody, jež se okamžitě stala symbolem opozice vůči apartheidu. Široké veřejnosti se zviditelnil také individuálními akty, například když spálil svůj vnitrostátní pas, který museli obyvatelé černé pleti ne­­ustále nosit u sebe. Jedním z jeho posledních veřejných činů bylo vytvoření Umkhonto we Sizwe (v překladu Kopí národa), paramilitaristické organizace (1961–1993), která neváhala v boji proti jihoafrické vládě použít násilí.

V rámci činnosti této skupiny se Mandela podílel na několika sabotážních akcích a zároveň spolu s dalšími představiteli Kopí pracoval na vojenském plánu získání svobody. Právě za to byl ve zmíněném soudním přelíčení odsouzen na doživotí. Navrhovaným trestem byla smrt, ale soudce po mezinárodním tlaku z různých sociálních sfér (nešlo jen o intervence zahraničních politiků, ale také třeba o stávky dokařů v sousedních státech) změnil názor.

Za mřížemi Mandela zažil nelidské podmínky a naučil se jazyku útlaku, afrikánštině. Snažil se proniknout do mentality podporovatelů apartheidu a pochopit jejich strach z černošské části populace Jihoafrické republiky. V průběhu Mandelova věznění se konaly různé mezinárodní akce za jeho osvobození (koncerty, konference, pochody). Nakonec byl – po všeobecném nátlaku doslova ze všech světových stran – z rozhodnutí prezidenta Frederika Willema de Klerka dne 11. února 1990, ve svých sedmdesáti dvou letech, propuštěn. Ještě v týž den pronesl tzv. projev svobody, ve kterém zdůraznil: „Náš ozbrojený boj v roce 1960, kdy bylo vytvořeno vojenské křídlo ANC, Umkhonto we Sizwe, byl čistě obrannou akcí proti násilí apartheidu. Příčiny, které si ozbrojený boj vyžádaly, existují dodnes. Nemáme jinou možnost než pokračovat.“

Politik a diplomat

Zároveň se však zavázal, že hodlá bojovat především za nenásilné smíření s vládnoucí bílou minoritou. Pár měsíců po svém osvobození byl zvolen prezidentem Afrického národního kongresu. V tomto období úzce spolupracoval s prezidentem de Klerkem a společně se snažili uklidnit jihoafrickou společnost, která byla na pokraji občanské války. Jejich spolupráce přinesla kýžené plody a v dubnu 1994 se konaly volby, jež nebyly poznamenány rasovou segregací. Ještě před nimi však musel Mandela čelit hrozícímu rozpadu státu. Afrikánská strana požadovala etnicky čistou zemi pro bělochy a zuluský král Goodwill Zwelithini kaBhekuzulu chtěl vytvořit zulu­ský stát. Díky svým diplomatickým schopnostem a mnoha ústupkům Mandela separatistické tendence svých politických oponentů umírnil a po následujících volbách, v nichž jeho strana získala většinu, se stal prezidentem Jihoafrické republiky. Den jeho zvolení, 27. duben, byl vyhlášen státním svátkem – Dnem svobody.

V JAR bylo nezbytné postavit se nespravedlnosti, která svírala většinu jejího obyvatelstva. Mandela musel vymýtit všudypřítomnou vzpomínku na nadřazenou pozici bělochů a zároveň ukojit touhu dlouho ponižovaného většinového obyvatelstva po seberealizaci. Bylo však pro něj nemyslitelné bezhlavě trestat viníky, a proto byla v roce 1996 založena dnes již téměř mytická Komise pravdy a usmíření, které předsedal arcibiskup Desmond Tutu. Ta měla veřejně odhalovat případy pošlapání lidských práv – aby došlo k pojmenování zločinů, a ne k jejich zapomenutí, oběti měly právo na slyšení. Následně Komise jednala o reparacích, rehabilitaci obětí a navrácení jejich důstojnosti. Ve jménu všeobecné spravedlnosti dostali slovo i pachatelé a strůjci rasistického násilí. Měli možnost vysvětlit své akty, vyjádřit nad nimi lítost a podat žádost o amnestii, kterou pak komise posuzovala.

Jako prezident se Mandela zasloužil nejen o usmíření, které se zprvu zdálo téměř nemožné, ale také prostřednictvím různých charit aktivně bojoval proti chudobě a snažil se, aby se jeho zemí šířila osvěta týkající se viru HIV. Jeho zapomenutou, ale přesto významnou zásluhou je navrácení ostatků Saartjie Baartman (cca 1789–1815) do JAR v roce 2002. Tato žena původem z etnické skupiny Khoisanů se v roce 1807 stala otrokyní, následně byla Afrikánci prodána do Evropy a zde veřejně zkoumána. Různé části jejího těla byly hodnoceny jako důkazy inferiority černé rasy a byla přirovnávána k orangutanovi. Zemřela 25. prosince 1815 a v jejím úmrtním listu bylo uvedeno několik příčin: alkoholismus, tuberkulóza, neštovice a syfilis. Její ostatky si nedůstojně předávalo několik významných francouzských muzeí až do konce dvacátého století. Dnes je díky Mandelovi odkaz této ženy symbolem lidství a boje za lidská – a ženská – práva. Tento jeho krok také následně spustil vlnu žádostí o restituce různých objektů afrického, převážně subsaharského umění zpět do zemí svého původu.

Cesta ke smíření

Mandela měl nepřekvapivě i množství nepřátel. Jedni jej kritizovali za jeho radikální komunistické postoje, druzí za to, že opustil ideál nenásilného boje, další za jeho nemístně umírněný postoj vůči představitelům apartheidu. Český čtenář si při této poslední kritice jistě vzpomene na Václava Havla, který je dodnes obviňován, že v nově se rodícím československém státě dovolil existenci komunistické strany. Mandelovi může být vyčítáno to či ono, ale jeho politikou usmíření by měli být inspirováni strůjci mnoha právě probíhajících konfliktů, které hrozí nenávratně pozřít části světa. Takováto politika totiž jako jediná dovede následky těchto konfliktů mírnit. Jistě je nezvládne neutralizovat, což dokazuje i situa­ce v dnešní Jihoafrické republice, ale přinejmenším může načrtnout společnou cestu, jež se zprvu zdá nepředstavitelná.

Autor je romanista.