V soutěžní přehlídce AudioReport se vedle klasické rozhlasové tvorby čím dál výrazněji prosazují podcasty, což rozšiřuje pole přístupů i témat. Mezi ta letošní patřily osudy Čechoslováků v Koreji, křesťanská LGBT+ komunita, pohřeb Klementa Gottwalda nebo teplická punková scéna.
Průběh soutěžní přehlídky AudioReport, kterou pořádá s podporou Ministerstva kultury ČR a Českého rozhlasu Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, v roce 2023 potvrdil, že do sféry audioprodukce vstoupil zásadní fenomén – podcast. Jakožto vysílací platforma zrušil monopol Českého rozhlasu na náročnější žánry a formy a až nečekaně rozšířil pole pro témata i tvůrce.
V publicistické kategorii soutěže se objevily výsledky celkem obligátní „dramaturgie výročí“ stanic Českého rozhlasu, které musí naplňovat programové schéma. K připomínce třiceti let samostatné České republiky vznikl pořad Tři prezidenti: Miloš Zeman. Jedná se o třetí část triptychu, který se prostřednictvím jednotného souboru otázek pokouší připomenout pozitiva i negativa působení prezidentů Havla, Klause a Zemana. Autor Jan Herget si dobře vybral respondenty, například hlasová poradkyně Jana Postlerová demytizovala Zemanovu údajně brilantní rétoriku jako jeden z jeho prostředků manipulace. Jeho technologii moci dobře a bez zášti charakterizoval Lubomír Zaorálek i novinář Petr Nováček. V rámci půlhodinové stopáže řady Dokument Plus se autorovi podařilo vytvořit poměrně zevrubný prezidentův portrét v momentě jeho odchodu z funkce. V kategorii Publicistika získal první cenu.
Ve službách kulturních institucí
Vedle tvorby Českého rozhlasu Plus, stanice výlučně zaměřené na publicistiku, se mezi publicistickými příspěvky objevil podcast Národní galerie Praha. Pro cyklus Zvu(k) umění vytvořila Martina Pouchlá pořad volně související s výstavou V kroužcích dýmu, věnovanou kuřáctví ve výtvarném umění. Posluchače zavedla nejen na výstavu (která už ve Veletržním paláci k vidění není), ale i do různých ateliérů a uměleckých škol, kde se o kuřáctví mluví především jako sebeidentifikačním fenoménu. Osobně mě mrzí, že žádný ze svých četných pořadů nepřihlásili kulturní publicisté pracující pro stanici Českého rozhlasu Vltava. Nevznikla tak příležitost porovnat propagační publicistiku pro podcasty kulturních institucí (Národní galerie není jediná, která se do takové tvorby pustila) s publicistikou kritickou, vytvořenou pro vysílání veřejnoprávního rozhlasu.
Výrazně do programu AudioReport tentokrát vstoupilo Radio Proglas. V publicistické kategorii zaujal pořad Duhové děti Boží Jitky Uhnavé, který vznikl v rámci cyklu GenZ a představil LGBT+ menšinu v církvi. Šéfredaktor Radia Proglas Jan Hanák (sám zkušený a oceňovaný dokumentarista) ovlivnil svou prací se studenty JAMU i kategorii Dokument dvěma odvysílanými bakalářskými pracemi. Přechodná náruč Viléma Brandy se zabývá pěstounstvím na přechodnou dobu, Pět fází smutku Elišky Mádrové provází procesem truchlení. Radio Proglas, vnímané všeobecně jako náboženské, se tak představilo jako vysílatel moderně komponovaných pořadů, reagujících na otázky, které si společně s křesťany klade celá společnost.
Rozhlasový dokument může být oproti publicistice osobnější a do míry definované etickým kodexem a veřejnoprávním zadáním také subjektivní. Pro jiné než veřejnoprávní vysílatele to platí v míře, jakou si sami nastaví. Český rozhlas má několik stanic s různou posluchačskou adresou a tomu odpovídající estetikou. Na přehlídce zazněl jeden díl oddechového seriálu Mám doma paní učitelku, vytvořeného pro ČRo Dvojka trochu starodávným způsobem, ale i díky tomu poukazujícím i jinak než politicky na úděl učitele a přístup státu ke školství. Karel Špalek, profesí zvukař, se v něm zaměřil na to, jak učitelky hovoří o svém přetížení hlukem v tělocvičně, při dozorech o přestávkách a v jídelně. Posluchače přitom napadne, že by na pořádek měli dohlížet jiní lidé než učitelé, přičemž právě na nepedagogických pracovnících se šetří.
Historie a propaganda
Historie je od počátku živnou půdou dokumentaristické tvorby. Na AudioReportu z ní vycházely dva náročné pořady Alexe Švamberka a Ľubomíra Smatany. Alex Švamberk v podcastu s názvem Unikátní vzpomínky Čechoslováků, kteří působili v korejském konfliktu spolu s historiky Vojenského historického ústavu Prokopem Tomkem a Jaroslavem Láníkem připomíná politické okolnosti korejské války. Na tomto základě pak vystupují výpovědi československých příslušníků Dozorčí komise neutrálních států, kteří v Koreji začali dohlížet na dodržování příměří bezprostředně po jeho podepsání 27. července 1953. Vedle výpovědí členů komise je cenným materiálem i deník zdravotní sestry Arnoštky Máchové, která v letech 1952–1953 působila v Polní odsunové nemocnici v Sógamu. Její svědectví o strašných podmínkách, v nichž nemocnice fungovala, je působivé i kvůli kontrastu s populárním seriálem M*A*S*H. Pořad se věnuje také míře propagandy v době, kdy se definitivně rozpadla protihitlerovská koalice a začala studená válka, a připomíná, že zamrzlé konflikty představují setrvalý mezinárodní problém. Dokument je k poslechu na podcastové platformě serveru Novinky.cz.
Ľubomír Smatana se v pořadu Gottwald na hanbě věnuje procesu se skupinou punkerů, kteří v Teplicích 11. března 1988 shodili z podstavce sochu Klementa Gottwalda od Josefa Malejovského. Pátrání po detailech příběhu i dalších osudech jeho aktérů ukázalo nepřiměřenou výši nepodmíněných trestů pro pachatele z řad „závadové mládeže“. Připomnělo také, že tenkrát ještě nezletilá Andrea Bredlová se stala v době svého věznění respondentkou dokumentu Heleny Třeštíkové, a nakonec jsme se dozvěděli i to, jaký život žijí a jaké přesvědčení hájí tři tehdejší „pankáči“ dnes.
Teplická punková scéna byla významná (literárně ji zachytila například Svatava Antošová) a teplické demonstrace za dýchatelný vzduch byly předehrou Listopadu 1989. Dokument připomněl imanentní potřebu nonkonformity a rebelství a asocioval také nedávnou debatu okolo nominace Roberta Fremra na funkci ústavního soudce, v níž se na přetřes dostala otázka přiměřenosti trestů v politických kauzách a necitelnost soudců v době konce normalizace. Napařit za účast na vandalském činu nezletilé studentce střední zdravotnické školy osm měsíců nepodmíněně se rovná záměru zničit jí život. Gottwaldově soše se toho moc nestalo, vzápětí byla znovu vztyčena, aby mohla přihlížet oslavám 1. máje 1988. Dnes stojí „na hanbě“ tváří ke zdi kdesi ve skladu.
Zprávy o možnostech světa
Téma propagandy je v současné realitě dezinformačního zamoření mimořádně naléhavé. K tomu ovšem patří i kritický pohled na současnost, jakého se v tvorbě pro veřejnoprávní rozhlas, snad z obavy před věčným zkoumáním „vyváženosti“, nedostává. V pořadu Nadi Revilákové Milá paní Palachová o nečekaně nalezeném, ale zcela formálním dopisu matky Jana Palacha, v němž děkuje studentům gymnázia v Českém Krumlově za projevenou účast se smrtí syna, byla patrná i ideologická dezinterpretace Palachova činu jako protikomunistického aktu. Současní gymnazisté po pětapadesáti letech píší přes oblouk času adresátce in memoriam dopisy, a protože akce je v režii školy, jsou i studentské dopisy až nečekaně konformní a konvenční.
Postava Klementa Gottwalda vystoupila i v dokumentu, jehož autorem byl archivář Českého rozhlasu Tomáš Dufka. Pořad vznikl v roce stého výročí rozhlasového vysílání v Československu – při té příležitosti vyšla obrazová publikace Rozhlasto, k jejímž některým stránkám je přičleněn QR kód, jenž spustí podcast. Ten Dufkův se týkal rozhlasového „pokrytí“ pohřbu Klementa Gottwalda a role hudby ve vysílání v padesátých letech. Podcast je jubilejně účelový – chce posluchačům připomenout, že vedle často neblahé, moci podléhající role média vznikaly v souběžné linii i pozitivní tvůrčí počiny. Pokud jde o hudbu, je zde vyzdvižena role Anny Hostomské, popularizátorky opery a vzdělavatelky lidu v tomto oboru. Na Gottwaldově pohřbu, jehož režie měla blízko k náboženskému obřadu, zněla podle scénáře, uloženého v archivu ČR, vedle Pochodu padlých revolucionářů především hudba Václava Dobiáše.
Pořad Mnich hledá ženu Martiny Pouchlé byl vytvořený pro podcast HateFree Culture, projekt Agentury pro sociální začleňování při Úřadu vlády. Titulní mnich je mladým členem hnutí Hare Krišna, který si prošel dlouhým obdobím (pseudo)duchovního hledání a ke zděšení rodičů i epizodou drogovou. Nyní mu jeho guru poradil, aby se oženil s nevěstou vybranou na základě horoskopu. Štěpán tímto způsobem najde manželku v Rusku, dostane ji do České republiky a podle pravidel komunity Hare Krišna si ji vezme. Dokument, v němž se snoubenci dorozumívají pomocí google překladače, vzbuzuje mnoho otázek a podezření. Je to ale i zpráva o možnostech světa, v němž je nám nésti své naděje i zmatky. To zřejmě přispělo k tomu, že pořad v hodnocení přítomných dostal nejvyšší počet bodů a tím i první cenu v kategorii Dokument.
Autorka je spisovatelka a publicistka.