Proti státu, anebo s ním?

V Kibeře, jednom z největších slumů keňského hlavního města, žije přibližně tři sta tisíc lidí na dvou a půl kilometrech čtverečních. Nairobi, jež se samo prezentuje jako „zelené město pod sluncem“, usiluje o to stát se jedním z nejzelenějších měst subsaharské Afriky. V perspektivě obyvatel slumů, kteří tvoří více než polovinu zdejší populace, však představuje šedivé betonové monstrum, kde o strom nebo o květinu člověk zavadí jen málokdy. Veškerá zeleň se totiž nachází za zdmi s ostnatým drátem jako součást oficiálních rezidenčních oblastí, rekreačních zařízení nebo nákupních středisek. Nairobi tak připomíná dvě města v jednom – první patřím chudým, druhé středním a vyšším třídám.

Města globálního Jihu bývají často interpretována jako duální – skládají se ze dvou protikladných sfér, formální a neformální. Mocní hráči, jako je stát nebo soukromí developeři, určují způsob života ve městě, zatímco běžní lidé tomuto tlaku vzdorují a městský prostor neustále přetvářejí a doplňují vlastními významy. Slumy jsou navíc interpretovány jako enklávy, jež se zcela vymykají státní moci a představují jakýsi stát ve státě. Bývají často vnímány jako nežádoucí, ošklivá, destabilizující místa.

Po několika letech pravidelných návštěv v Kibeře, kterou jsem poprvé poznal jako filmař a následně jako doktorand při svém výzkumu, jsem dospěl k přesvědčení, že zmíněné duální vnímání je příliš zjednodušující. Teorie o tom, jak lidé z Kibery různými způsoby vzdorují státní moci, se přede mnou začaly rozpadat ve chvíli, kdy jsem si všiml, jakým způsobem stát dokáže zdánlivou rezistenci a odolnost Kibeřanů využívat ve svůj prospěch. Neformální osídlení tedy z mého pohledu neparazitují na státní moci, ale jsou její integrální součástí. Aby však mohl celý proces dobře fungovat, je třeba domnělé rozdělení společnosti neustále udržovat.

Prostorové rozdělení

Zdi a brány jsou v Nairobi všudypřítomné. Takřka vše oficiální se zde nachází za zabezpečenými zdmi. Takzvané gated communities začaly vznikat ve Spojených státech na přelomu 19. a 20. století a původně šlo o reakci bohatých lidí na rapidní rozšiřování měst a s tím spojený nárůst kriminality. Obsese bezpečností sehrála zásadní roli i ve správě koloniálních sídel, která strategicky segregovala místní obyvatelstvo. Uzavřené objekty určovaly, kdo mohl a kdo nemohl být jejich součástí, staly se tedy prostředkem pro vytyčování kulturní dominance kolonizátora nad kolonizovaným. Za zdmi se nacházela místa, kde bylo možné provozovat aktivity, jež formovaly kulturní identitu vzdělaného a civilizovaného Evropana, jako například chození do kina a divadla nebo hraní golfu. Rozvíjení těchto volnočasových aktivit současně zajišťovalo sociální distanci od „druhých“, kolonizovaných, jejichž volný čas byl stereotypně spojován s leností. Koncept „líného Afričana“ představoval především nástroj k násilnému začlenění kolonizovaných do imperiálního pracovního procesu.

Po získání nezávislosti zůstala společnost rozdělená. Bývalá centra imperiální moci se proměnila v oblasti obývané příslušníky vyšších sociálních tříd, zatímco chudá většina je součástí neformálního ekonomického sektoru. Prostorové rozdělení Nairobi je tak samo o sobě důkazem o nezdařené transformaci postkoloniální Keni, která se neustále zmítá v ekonomických a etnických nerovnostech. Nairobi lze tedy vnímat jako dvě vzájemně propojená města, sdílející stejnou lokalitu. Podobně jako se v románu Město & Město (anglicky i česky 2009) Chiny Miévilla prolínají dvě odlišná prostředí a jejich obyvatelé předstírají, že to druhé nevidí, je i Nairobi místem, které nefunguje jako homogenní celek. Usedlíci si tu vytvářejí mentální mapu založenou na sociální třídě, k níž patří, a zbytek metropole pro ně neexistuje.

Během jedné ze svých cest jsem se zeptal jistého pána, který bydlel v lepší čtvrti, zda někdy navštívil Kiberu. Muž vehementně zavrtěl hlavou a zdůrazňoval, že celý jeho život je spojen pouze s Nairobi a v žádném případě s Kiberou. V jeho vnímání se Nairobi skládá pouze z částí, jako je centrum, obchodní čtvrť Westlands nebo luxusní rezidenční oblast Karen, a Kiberu a podobná místa odmítal uznat jako součást města. Při rozhovorech s obyvateli Kibery se naopak často setkávám s tím, že lidé odvozují svoji městskou identitu pouze od slumu, ve kterém bydlí. V jejich pojetí domova existuje pouze Kibera, jež je oddělena od okolních čtvrtí, které pro většinu z nich představují nedosažitelné a nepřátelské území.

Zóny smrti

Všudypřítomné zdi nepředstavují pouze fyzickou a ekonomickou bariéru, ale i prostorovou metaforu, od níž místní odvozují své sebepojetí. O to paradoxnější je blízkost, v jaké zde všichni lidé žijí. Kamerunský politolog, filosof a postkoloniální kritik Achille Mbembe tvrdí, že současnost je definována dvěma protichůdnými pohyby. Na jedné straně máme akcelerující globalizaci, jež vytváří mnoho vzájemných propojení, čímž jsme více než kdy dříve v historii vystavováni jeden druhému. Tato rostoucí blízkost však není povětšinou vnímána jako příležitost, ale naopak coby nebezpečí. Protichůdným pohybem je potom vytváření všech možných hranic, ať už fyzických nebo ideo­logických, jejichž účelem je tuto akceleraci propojení podrobit větší kontrole, disciplinaci nebo zpomalení. Podle Mbembeho bychom o hranicích navíc neměli uvažovat jako o fixních objektech, ale jako o procesu ohraničování, který vytváří místa, jež jsou nepřekročitelná pro určité skupiny obyvatel. Skutečným nositelem hranice jsou tedy samotná lidská těla, jejichž sociální, genderová či rasová identita určuje, kam mohou a kam nemohou.

Ruku v ruce s tím vznikají „zóny smrti“, kde jsou určité kategorie lidí drženy ve stavu, jenž se neslučuje se svobodným a zdravým životem. Vytváření těchto zón označuje Mbembe pojmem nekropolitika, kterým navazuje na Foucaultovu biopolitiku. Ve Foucaultově pojetí dochází mezi koncem 18. a začátkem 20. století ke změně vládnutí. Do té doby stát demonstroval svoji suverenitu tím, že mohl zabít člověka. S nástupem moderní doby však dává přednost novým způsobům, které jsou zaměřeny na řízení života. Jedním z instrumentů vládnutí se tak stává biomoc, jejímiž objekty jsou populace a život. Toto pojetí moci už tedy není postaveno na strachu národa ze smrti, nýbrž na ochraně života. Je vykonáváno prostřednictvím disciplinárních strategií regulujících život národa na základě biometrických údajů, jako je délka života, jeho kvalita, úmrtnost či porodnost. Mbembe tuto konceptualizaci biopolitiky rozvíjí a přichází s pojmem nekropolitika, jenž označuje možnost státu vytvářet zóny, které se disciplinární moci vymykají. V těchto „zónách smrti“ pak dochází k legitimizaci represivních opatření, v jejichž rámci může být jedinec vystaven policejní brutalitě nebo násilnému vysídlení, současně jsou mu systematicky upírány možnosti se z takového prostředí vymanit. Jedná se tedy o zóny, kde jsou lidé drženi ve stavu „otevřených zranění“ bez možnosti je efektivně a trvale vyléčit.

Z mnoha důvodů by se Kibera dala označit jako místo, vůči kterému stát uplatňuje formu moci splňující podmínky Mbembeho nekropolitiky. Jedná se o oblast masivní chudoby, kde lidé žijí v prostředí, které není slučitelné s důstojným životem. Současně čelí mnoha strukturálním omezením, jež jim brání v sociálním vzestupu – nemožnost stabilního zaměstnání, jistota nájemného nebo kvalitní vzdělání. To vše doprovází masivní stigmatizace, kdy je negativní charakteristika prostředí slumu přenášena na jeho obyvatele. Kibera je tak spojována s vysokou kriminalitou, zneužíváním návykových látek či leností. Stigmatizace a kriminalizace Kibery pak umožňují legitimizaci represivních opatření.

Ideologické ohraničení Kibery je navíc umocněno přítomností fyzických bariér, které ji viditelně oddělují od okolí. Na severní straně je to železnice a na jižní řeka. Padesát stop od železnice a od řeky nesmí být vystavěn žádný dům, obě tak vytvářejí hranice, které se dají překročit pouze na čtyřech místech, v nichž do slumu vedou městské silnice. Tyto vstupy bývají pečlivě střeženy, obzvlášť když v Kibeře dochází k protivládním protestům a je potřeba zamezit tomu, aby se demonstranti vydali do dalších částí Nairobi. Právě tato místa se v dobách politických nepokojů transformují v bitevní pole: na jedné straně stojí rozhněvaní Kibeřané a na straně druhé ozbrojené státní bezpečnostní složky.

Strukturální pospolitost

Ve svém výzkumu se zaobírám takzvanými chill­-spoty, jinými slovy základnami, které místní vytvářejí ve veřejném prostoru Kibery. Jsou to místa pro setkávání a utváření komunity a mají i teritoriální charakter. Kibera je neformálně rozdělená do několika desítek jednotek, které spadají pod kontrolu těchto chill­-spotů, jejichž komunity jsou kriminalizovány, protože jsou vnímány jako nepřátelské gangy, které si přisvojují autoritu nad slumem, a parazitují tak na fungování státu. Na druhou stranu ale v Kibeře existují stovky vládních i nevládních organizací, které svoji existenci odvozují právě od chill­-spotů. Mnohokrát jsem se během svého výzkumu setkal s tím, že zavedené místní organizace, které se aktivně podílejí na rozvoji Kibery, v minulosti představovaly jeden z místních nechvalně známých chill­-spotů. Aby unikli stigmatizaci, získali uznání a přístup k financování, zažádali jejich členové keňskou vládu o certifikát a založili oficiální organizaci. Místo, kde se členové organizace setkávají, přitom často bývá bývalý chill­-spot.

Slovo organizace je mezi místními jedním z nejčastěji užívaných pojmů, když mluví o životě v Kibeře. Téměř každý je členem jedné nebo více organizací, jejichž cílem je nahrazovat služby, které ve slumu chybějí. Patří sem například skupiny zaměřené na mikrofinance, umožňující místním spořit na komunitní bázi nebo si půjčovat s dostupným úrokem. Mnoho zdejších organizací se věnuje sbírání a třídění odpadu, čímž nahrazují chybějící státní infrastrukturu. Další na dobrovolné bázi pracují s marginalizovanými skupinami, například s dospívajícími, a prezentují se jako sdružení usilující o prevenci kriminality a zneužívání návykových látek.

Formování místních organizací je něco, co keňská vláda přímo podporuje. Poté, co získají certifikát, mají šanci dosáhnout na financování. Jednotlivé organizace v Kibeře se navíc spojují do asociací. Výsledná struktura tak připomíná konglomerát komunitních spolků, jež se podílejí na místním rozvoji a samosprávě. Financování je však natolik omezené, že sotva pokryje nezbytné administrativní náklady a zajistí přežití spolků, neumožňuje ale udržitelný rozvoj, který by vedl k ekonomickému a sociálnímu vzestupu místních. Hlavní motivací, která vede obyvatele slumu ke sdružování, je přitom neustálá nouze. Členství v organizacích (většinou v několika zároveň) napomáhá Kibeřanům předejít různým nástrahám, jež s sebou život v chudobě obnáší. Současně se očekává jejich aktivní zapojení v pomoci ostatním. Můžeme tedy hovořit o jakési strukturální pospolitosti, která je aktivně podporována vládou a nepřímo zahrnuta do formálního sektoru.

Komunitní panoptikon

Pospolitost zde hraje významnou roli i z hlediska bezpečnosti. Představa, že jedinec vypadne ze sociálního systému Kibery a uchýlí se ke kriminalitě, je pro mnoho obyvatel děsivá. Dokonce i za krádež se lidé stávají obětí komunitního lynče nebo policejní brutality, což v obou případech může končit i smrtí. Strach ze smrti je zde normalizován a představuje jeden z instrumentálních mechanismů, který pohání zmíněnou strukturální pospolitost. Lidé na ulici se totiž neustále navzájem pozorují, a když vycítí, že se někdo dostává na scestí, nabádají ho, aby navázal spolupráci s některou z organizací, našel východisko ze své situace a unikl tak možnému fatálnímu trestu.

Celý proces vede k internalizaci pocitu, že jedinec je v Kibeře neustále sledován. Zajímavé je v tomto ohledu srovnání s Foucaultovým užitím panoptikonu jako metafory moderní disciplinované společnosti. V architektuře je panoptikon spojován především s vězením, jehož samostatně stojící vysoká věž ve středu stavby umožňuje pozorovat kteroukoliv z kruhově rozložených cel. Ačkoli není pro jednoho pozorovatele možné sledovat celý prostor naráz, osoby v celách nepoznají, zda jsou, či nejsou právě sledovány. Podobný pocit je podle Michela Foucaulta udržován v občanech moderní společnosti, kteří si zvnitřňují pocit neustálého sledování ze strany státu. Jeho koncepce moderní společnosti se však opírá o představu, že došlo k dezintegraci komunity na osamocené jedince, zmíněná internalizace tedy probíhá na individuální bázi.

Na Kibeře je zajímavé, že nejde o dohled státu nad jednotlivci – hlavním aktérem i objektem pozorování je tu komunita. To ovšem neznamená, že by tato forma disciplinace nebyla součástí státní moci. Naopak, jak dokazují četné vládní programy, komunitní samospráva je jednou z hlavních strategií, jež vláda využívá k řešení městské chudoby, a to nejen z hlediska rozvoje, ale i bezpečnosti a kontroly.

Nekrovitalita

Většina obyvatel Kibery se tak podílí na budování státní infrastruktury, která ale díky neformálnímu a často nelegálnímu statusu slumů bývá držena v jakési šedé zóně. Paralelní existenci státní represe a strukturální pospolitosti, jejímž prostřednictvím je disciplinární moc v Kibeře vykonávána, můžeme tedy označit jako nekrovitalitu. Stát na jednu stranu skutečně vytváří Mbembeho „zóny smrti“ a udržuje společnost ve stavu „otevřených zranění“, současně ale skrze vládní programy podněcuje lidi k maximální odolnosti a k tomu, aby se alespoň částečně zaléčili sami.

Když jsem do Keni opět zavítal po covidové pauze v roce 2021, byl jsem velice překvapen změnou, která tu nastala. Během pandemie přišlo mnoho lidí žijících v Kibeře o práci – hlavně proto, že lidé z jiných částí Nairobi považovali obyvatele slumů za šiřitele nákazy. Navíc došlo k opětovnému utužení hranic v keňské společnosti: obyvatelé neformálních osídlení byli stiženi těžkým lockdownem, jehož porušení bylo tvrdě trestáno (někdy dokonce zabitím). Čekal jsem, že větší sociální strádání a intenzivnější marginalizace povedou v Kibeře k nárůstu kriminality. Nastal však opak: během lockdownu vznikla spousta nových komunitních organizací, které pro místní představovaly mnohdy jediné řešení jejich situa­ce. Po covidu tak byla Kibera sice chudší, zato bezpečnější, a dokonce i čistší. Mnoho organizací se totiž soustředilo na sběr a třídění odpadu, protože prodej recyklovaných materiálů byl pro řadu Kibeřanů jediným zdrojem obživy.

Dění během pandemie lze tedy použít jako další příklad nekrovitality. Na jednu stranu došlo k zesílení represe ze strany státu, ten ale současně umožňoval intenzivnější participaci na samosprávě Kibery. Jsou to totiž právě sociální nerovnosti a z nich plynoucí nouze, která pohání nekrovitalitu kupředu. Strádání motivuje obyvatele k ještě větší odolnosti a k hledání řešení, kdy tak nepřímo nahrazují státní infrastrukturu. To vše s minimálními finančními náklady. Nekrovitalita tak vytváří funkční mechanismus postkoloniálního státu, který udržuje masivní ekonomické nerovnosti, a to paradoxně formou decentralizace a podněcováním k participaci. Z tohoto úhlu pohledu tak nelze na neformální osídlení nahlížet jako na vyloučené oblasti existující mimo státní moc; právě naopak, jsou její integrální součástí.

Autor je dokumentarista.