„Celá poezie se k nim upíná; byli vždy dva, buď dva chlapi, nebo chlap se ženskou; pestře, ale i chudě oděni; někdy vyloženě otrhanci; obvykle heligonka, housle, zřídka kytara, někdy trubka; to pak bylo obzvlášť poetické, rozuměj tklivé. Přes zábradlí pavlačí se začala vyklánět ňadratá stvoření, nejen služky, i mladší paničky a házívaly šumařům do jícna dvorku drobné; dvacetník, padesátník, korunu; aby se mince neodrazila a nezapadla, pobalily ji do novin. Viděl jsem jednou od vedlejší pavlače hodit do dvorka pětikorunu, tzv. bůra. Jal mne úžas. Nikdy nechodili odpoledne, buď nakráčeli kolem půl jedenácté dopoledne, nebo až k večeru.“
Tolik heslo „Šumaři“ z nedokončeného Posledního průvodce Prahou Josefa Jedličky a Ivana Diviše, který není průvodcem, ale žánrově různorodým souborem textů daleko důsažnějších, než užitné označení „průvodce“ sugeruje. Inspirované, bohatě orchestrované, přitom lapidární a přesné líčení vybraného jevu podle osobních …
