Průzkum prostoru dětství - literární zápisník

„Celá poezie se k nim upíná; byli vždy dva, buď dva chlapi, nebo chlap se ženskou; pestře, ale i chudě oděni; někdy vyloženě otrhanci; obvykle heligonka, housle, zřídka kytara, někdy trubka; to pak bylo obzvlášť poetické, rozuměj tklivé. Přes zábradlí pavlačí se začala vyklánět ňadratá stvoření, nejen služky, i mladší paničky a házívaly šumařům do jícna dvorku drobné; dvacetník, padesátník, korunu; aby se mince neodrazila a nezapadla, pobalily ji do novin. Viděl jsem jednou od vedlejší pavlače hodit do dvorka pětikorunu, tzv. bůra. Jal mne úžas. Nikdy nechodili odpoledne, buď nakráčeli kolem půl jedenácté dopoledne, nebo až k večeru.“

Tolik heslo „Šumaři“ z nedokončeného Posledního průvodce Prahou Josefa Jedličky a Ivana Diviše, který není průvodcem, ale žánrově různorodým souborem textů daleko důsažnějších, než užitné označení „průvodce“ sugeruje. Inspirované, bohatě orchestrované, přitom lapidární a přesné líčení vybraného jevu podle osobních vzpomínek se tu spojuje s vážným pokusem o bezmála mytologizující utřídění dílčích výseků převážně žižkovské (Jedlička) a vinohradské (Diviš) skutečnosti třicátých a čtyřicátých let minulého století. Soustředěná snaha slovy fixovat obsahy paměti se tu konstruktivně střetává s dodatečně uvědomovanou hodnotou pocitů, nálad, vztahů i konkrétních věcí, které skončily nebo přestaly existovat a jejichž smysl, jak se ukazuje, nevězí v historické pravděpodobnosti, ale ve schopnosti nadále prostředkovat spojení s domovem a staršími vrstvami vlastní existence. Jednotlivá hesla autoři psali, společně i každý sám, v mnichovském exilu v první polovině sedmdesátých let, nepochybně s vědomím, že to, o čem píší, tedy svou Prahu, už nikdy nespatří. Ba co víc, museli vědět, že i kdyby se hned zítra do Prahy mohli vrátit, svou Prahu by tam nenašli – ta totiž dávno zmizela, jestli kdy vůbec existovala.

Heslo „Šumaři“ je pro Průvodce typické. Je tu sled kondenzovaných, podmanivých pojmenování. Vykládaný jev je garantován očitým svědectvím, třebaže nabývá rozměrů téměř absolutních. Je tu časový údaj obvyklého výskytu jevu v denním či ročním cyklu, který zakládá cosi na způsob bezčasí, evokuje dočasnou věčnost dětství (o věk tu nejde), za jejíhož trvání lze cokoli nesčetněkrát opakovat. Je tu dosud pociťovaný úžas nad tím, jak věci byly. Je tu vystižení nálady, která za daných okolností panovala. Konečně, jsou tu nápadné detaily, uchovávající informaci o tom, jak se „něco“ dělalo nebo dělo (že se mince balila do novin), přičemž tohle „něco“ patří dnes zpravidla mezi činnosti vymizelé, jelikož zanikly podmínky, které je umožňovaly. Totéž lze vlastně říci o námětu citovaného hesla. Šumaři, alespoň v podobě, v jaké jsou zde vykresleni, se dnes v Praze ani jinde nevyskytují. Shledaný zánik určitého jevu patrně vyvolal u autorů­-pamětníků nostalgii za tím, co bylo, a ta se postupem času proměnila v dalekosáhlejší, melancholické toužení po tom, co snad být mohlo. Čtenářům, kteří z popisovaných jevů nepamatují zhola nic, zbyla jen ta neuskutečněná touha, nadlehčována bizarními výjevy a nepravděpodobnými figurkami, posilována zdrcující konfrontací Jedličkovy a Divišovy Prahy s Prahou jejich, Prahou současnou.

Rozhodující detaily autoři podávají se smyslovou názorností i prostřednictvím důmyslných opisů, které svědčí o tom, že byli na tématu citově účastni a hledali pro něj adekvátní výraz. Hutnou výpovědí vědomě zveličovali předmět svého zájmu. Propůjčili mu osudovou závažnost, jako by jejich přirozená hrdost pamětníků sílila spolu s tím, jak dalece a jak podrobně si pamatují. Když Jedlička píše, že starý tunel pod Vítkovem byl „dobré dva kilometry dlouhý“, věříme mu a chápeme, jak to myslel, i když víme, že před dnes už bývalým tunelem stojí plechová cedule s nápisem: „ST. VÍTKOVSKÝ TUNEL Délka 304 m“. Pro účinek textu je důležitější, že si Jedlička tunel pamatuje jako otvor, „do něhož se co chvíli nořil anebo z něhož se vynořoval supějící vlak (načichlý heřmánkem a mateřídouškou)“.

Důkladný popis tvaru nějakého předmětu, charakteristika povrchu věcí, vysvětlení funkce nástrojů či zařízení včetně provozních nepravidelností a odchylek od běžného pořádku nejsou v Průvodci motivovány snahou dokumentovat dobu nebo poučit čtenáře, ale shromáždit na jednom místě to podstatné, čím byla věc pro autory nezaměnitelně a jedinečně určena. Jejich zkušenost je výchozí, ale rozpíná se a získává když ne nadčasovou, pak alespoň dobovou, generační platnost. Hojné užití neosobního trpného rodu („a byla veliká touha, smět do takové ohrady vejít, popřípadě tam být vpouštěn zákonně a pravidelně“) jako by přenášelo odpovědnost na vyšší moc, která tu koná za obyvatele města, dopouští, aby jejich někdejší počínání působilo nevyhnutelně.

Hesla Posledního průvodce Prahou byla nepochybně psána i proto, aby – když obrátím jednu z mnoha Jedličkových výstižných vět – konvence nikdy nezvítězila „nad silnou a od dětství sycenou, či vlastně nikdy od dětství nedosycenou touhou“.