Říše chmele a humoru

Popíjení piva bylo zhruba od poloviny 19. sto­­letí spojeno se vznikem nejrůznějších stolních společností. Na přelomu 19. a 20. století jich fungovalo v obcích a městech rakousko­-uherské monarchie několik tisíc a jejich zaměření bylo různé. Nejčastěji šlo o spolky profesní, vzdělávací, sportovní, náboženské či zábavné. Nás ovšem zajímají výhradně ty posledně jmenované, protože velká část z nich je spojena s hospodskou, respektive restaurační kulturou. Mezi takové patřili třeba kuřáci dýmek, milovníci historek, humoru, dobrého jídla, pohodlí a nápojů rozličného druhu. Nejčastěji právě piva. Jejich členové se zpravidla scházeli v jednom konkrétním restauračním zařízení a ty nejznamenitější stolní společnosti měly dokonce své kroje, pozdravy i zvyky. Jistě nepřekvapí, že z jejich prostředí vzešly rozličné osobnosti kultury, sportu, vědy či politiky.

Dokladů o činnosti stolních společenství se do dnešní doby dochoval zlomek – například v českých a moravských archivech lze nalézt 37 fondů, které písemně či obrazově zaznamenávají část jejich činnosti. V muzeích pak můžeme nalézt roztroušené různé předměty z časů jejich existence, třeba zdobené půllitry, žertovná vyznamenání, upomínkové předměty či kostýmy. S trochou nadsázky lze tvrdit, že stolní společnosti měly stejnou funkci, jakou dnes mají sociální sítě.

Rytíři Schlaraffie

Nejvěhlasnější stolní společností byla bezesporu Schlaraffia (počeštěle Šlarafie), která vznikla v roce 1859 v Praze. Byla specifická především svým humorem. Proti šedivé realitě bojovali šlarafiáni konstrukcí fantaskní země povalečů, kde v potocích proudilo pivo, ve studních pramenilo víno, stromy byly ověšeny teplými klobásami a kolem majestátních domů vystavěných z perníku stály ploty ze špeku. Lenost v této zemi hojnosti šlechtila, a tak se stali členové spolku automaticky urozenými muži. Jejich božstvem byl výr (Uhu). Šlarafové měli i svůj specifický jazyk vycházející z němčiny. Spolková místnost či klubovna se v něm označovala jako „hrad“ (Burg), den pravidelného zasedání označovali jako „den výra“ (Uhutag), celý šlarafiánský svět Uhuversum, termín „zdroj“ (Quelle) označoval pivo a „Léthé“ (podle mytické řeky zapomnění) zase víno. Za zmínku stojí, že jedním ze zásadních šlarafských konfliktů byl spor o zdroj, tedy disputace o tom, jestli se při zasedání bude konzumovat spíše litoměřické, nebo plzeňské pivo.

Činnost podobných spolků výrazně omezila první světová válka. Následné meziválečné období spolkaření přálo, ovšem zábor pohraničí na podzim 1938 většinu z nich zničil. Ve vnitrozemí sice některé stolní společnosti přežily, avšak ne nadlouho. V době třetí republiky mezi lety 1945 a 1948 se stát o stolní společnosti nijak nezajímal, a tak se některé z nich mohly obnovit. To se však netýkalo pohraničí. Poválečné vysídlení německých obyvatel zde totiž znemožnilo kontinuitu s předchozím obdobím. Žertovné společnosti se pak všeobecně nehodily ani do éry zostřeného třídního boje a budování socialismu. Hospodská kultura sice za minulého režimu kvetla, ale docela jinak než ve svobodných poměrech. Výstavba jakýchkoli neoficiálních struktur zaváněla v lepším případě nežádoucí pozorností úřadů, v horším pak kriminálem.

Po změně společenských poměrů začaly být rozličné stolní společnosti obnovovány. Nikdy však již nedosáhly počtů, jaký měly ve zlatém věku na přelomu 19. a 20. století. Šlarafské říše však ve velkém počtu stále fungují v Německu, Rakousku nebo Švýcarsku. V Praze, Jihlavě, Opavě či na severu Čech proběhly v nedávné minulosti pokusy o jejich obnovení.

Pivní dědek se vrací

Jednou z nově založených pivních společností je ústecké Collegium Cibium, jež vzniklo v roce 2010 na počest nejznámější české pivní tváře: Victora Cibicha, který zdobil etikety velkobřezenského piva od počátku dvacátého století. Poprvé jej, coby symbol překonaného měšťáckého vkusu, odstranili po Mnichovu 1938 nacisté a nahradili jej blonďatým a modrookým pivařem nového typu. Po druhé světové válce zmizel árijský konzument, ale ani k pivnímu dědkovi se pivovar toho času v národní správě nevrátil. Přesto se podle pamětníků Cibich v letech 1968–1970 na etiketách vyskytl. Avšak pouze na krátký čas, než si někdo vzpomenul, že dotyčný může připomínat V. I. Lenina, což se na etikety v době počínající normalizace nehodilo. Skutečná renesance pivního dědka nastala až v devadesátých letech 20. století. A velkobřezenský pivovar, od roku 2008 vlastněný Heinekenem, jej využívá dodnes.

Za zmínku stojí, že povědomí o tváři velkobřezenského pivovaru nebylo na počátku devadesátek valné. Říkalo se mu jednoduše pivní dědek. Někdy v té době se v pivovaru od jednoho z německých vysídlenců dozvěděli pravé jméno pivní ikony. Akorát si jej špatně zaznamenali a psali jej jako Zippich. Fakt, že se jedná o oblíbeného přednostu stanice Velké Březno Victora Cibicha (1856–1916), byl objeven teprve později a potvrzen i nálezem torza Cibichova hrobu na konci roku 2005. O rok později se ve Velkém Březně (mimochodem v Cibichově oblíbené restauraci Tivoli) konala konference nazvaná Pivo lepších časů, věnovaná kulturním dějinám oblíbeného nápoje. Jednalo se patrně o první podobný počin na území dnešního Česka.

Milovníci pivního dědka Cibicha, většinou historici ústecké univerzity, na jeho počest vytvořili odpověď na italskou Via Appia. V jejich podání tak vznikla Via Cibia – stezka po hospodách čepujících velkobřezenské pivo v údolí řeky Labe. Nástup koncernu Heineken všechny právem vyděsil a celé dění akceleroval. U příležitosti uzavření velkobřezenské sladovny v roce 2009 se konala i smuteční Via Cibia. Té se už zúčastnili téměř všichni členové budoucího Collegia Cibia, jež vzniklo ve stejné době, kdy se začalo vážně uvažovat o obnovení šlarafiánských společností v Ústí nad Labem nebo Teplicích.

Šlarafové vs. cibiáni

Ačkoli je Collegium Cibium novým spolkem, má některé shodné znaky se staršími stolními společnostmi, nejvíce ovšem s výše zmiňovanou šlarafií. A mezi šlarafiánskými spolky má asi nejblíže k žateckému (v Žatci před rokem 1938 fungovala Schlaraffia Saazia – žatecká říše chmele a humoru).

Šlarafiáni po celém světě kladli a kladou větší důraz na starobylost – i proto každá říše používá v názvu polatinštěný „starožitný“ název svého sídla (např. Ústí nad Labem – Ostia). Cibiáni pro to mají pochopení, avšak skromně si vystačí s polatinštěným příjmením Victora Cibicha. Zatímco šlarafové hledají bezpečí ve svých hradech, cibiáni jej nacházejí v kvalitním pivu – ať už točeném, nebo lahvovém. Symbolem šlarafie je výr, symbolizující moudrost, symbolem cibiánů je usměvavá vousatá tvář s půllitrem a doutníkem. Zatímco šlarafiáni mají tři stupně členství, cibiáni pouze jeden – aktivní účast na pochodu po Via Cibia. Šlarafové se nejčastěji zdraví „Uhu!“ či „Lulu!“, cibiáni používají zpravidla pozdravu „Salut Victor!“ a při slavnostních příležitostech též „Vivat Victor!“. Zatímco podstatou šlarafiánství je hra na rytíře, podstatou cibiánství je tvrdá a nemilosrdná kontrolní činnost. Během ní členové spolku ochutnávají velkobřezenské pivo a přou se o to, zdali by právě degustovaný mok byl hoden přízně Victora Cibicha a s ním i celého Collegia. I když se názory často různí, kontrolní činnost zůstává a výsledky se pečlivě zapisují. Collegium se naštěstí nikdy neorientovalo pouze na jednu hospodu, což se postupem času ukázalo jako výhoda. V letech jeho fungování totiž zaniklo mnoho rázovitých ústeckých osvěžoven, zvláště po řádění koronavirové epidemie.

Jednou ze zásadních akcí Collegia Cibia bylo vymýšlení ideje druhé pivní konference, nazvané Orosené dějiny. Ta se nakonec konala v roce 2016 u příležitosti stého výročí úmrtí Victora Cibicha za velkého zájmu veřejnosti v císařském sále Muzea města Ústí nad Labem. Členové Collegia byli jak mezi organizátory, tak mezi referujícími a diváky. Podobně koncipována byla i další konference spolupořádaná Collegiem, tentokrát v krásnolipském pivovaru na jaře 2023.

Collegium dále pátrá po neznámých kapitolách života Victora Cibicha. Dosud se však podařilo najít jen pár poučných zmínek o tom, že dotyčný žil čilým společenským životem a po zaměstnání se neomezoval jen na vysedávání v lokále u piva. Nově třeba víme, že Cibich byl v prvním desetiletí 20. století pokladníkem Okrašlovacího spolku Velké Březno. A Litoměřické noviny z února 1908 pěly chválu na jeho organizační schopnosti, především při pořádání masopustních bálů. Pracovitý, neúnavný a odpovědný – takový byl podle dobových pisálků přednosta stanice Victor Cibich. Jednou prý svým energickým zásahem dokonce zabránil neštěstí při vykolejení vlaku.

Aktivity spolku každopádně nelze chápat jako podporu pivovarnickému koncernu, který stál za likvidací spousty lokálních pivovarů. Zatímco Heineken tvář Victora Cibicha pouze exploatuje, cibiáni spojili svůj život s údajně „nejportrétovanějším“ Čechem autenticky a s odkazem na tradiční stolní společnosti.

Autor je historik a člen Collegia Cibia.