Strychnin

1

Slovo ferry si spojuje s vesmírnou lodí a má za to, že se tvary oken podobají složeným očím některých druhů hmyzu. Pak vidí, jak si to nějaká zatím bezejmenná postava říká, zatímco kráčí po palubě. Je to žena, z níž vyzařuje zdrženlivý, uklidňující, uvážlivý chlad. Spřádá domněnky nad tím, co pozoruje, což je také chladné: zašpiněná bílá hmota; lehký odér mokrých podrážek, smažených hranolků a ryb.

Bude o sobě mluvit ve třetí osobě, jako by byla cizí. Ráda by se usadila v té atmosféře mrazivého klidu, kterou si právě představila a která je zároveň tóninou, v níž by chtěla psát. Připadá jí to jako nejlepší způsob, jak vyzkoušet svůj nový mozek, jak předstihnout to, co se jí bude dít.

Zemdlelost v ní vyvolá snahu o konverzaci.

Zamíří k postaršímu manželskému páru. Nezbaví se přitom třesu v dolním rtu. Má podezření, že viděli tlapku, která jí visí z ucha. Potom se vydá do bistra. Vedle ní se objeví nápadně bledý, pupkatý čtyřicátník, a ona pocítí chuť mu o tom říct. Sváže si vlasy do ohonu a podívá se na sebe do zrcadla mezi lahvemi za barovým pultem: levé ucho má výš než pravé. Muž si toho nevšimne, i když je ten výškový rozdíl značný. Ucho jí těžkne a už před několika hodinami se začalo zbarvovat dočervena.

2

Vzpomíná si, že město T. navštívila před rokem. Poté, co jim průvodce ukázal katedrálu, vydali se na nábřeží. Světlo bylo měkké a mísilo se s mlhou. Muselo to být za časného odpoledne, a i když teprve sotva nastávalo jaro, zdálo se, že horké léto už je za dveřmi.

Průvodce je zavedl k jižním hradbám v sousedství pláže. Všimla si cizinců, kteří se šli koupat, a když vstupovali do vody, nepřestávali usrkávat plechovkové pivo. Několik z nich vyšplhalo na balvany vlnolamu, který vyrážel směrem k ostrůvku, na němž stála pevnost v barvě hlíny; svým protáhlým, nízkým tvarem připomínala úlomek země plovoucí oceá­nem. Jenže ona neviděla vojenskou tvrz ani kus země, ale nádor vyrůstající z města.

3

Konečně vystupuje. Během celé plavby pršelo. Projít celnicí trvá přes hodinu; taxíky, skoro samé staré mercedesy, jsou cítit navlhlou kůží. Stoupá úzkými uličkami medíny, které připomínají soutěsky. Rezervovala si pokoj v hotelu, který prožil své slavné období před více než sto lety. Zdá se, že noc nastane co nevidět – na obloze se hromadí surově šedé mraky, ale přitom jsou jen tři odpoledne.

Prochází patiem, z něhož se otevírá pohled na zátoku. Recepční se jí dívá na ucho a nijak to neskrývá. Mluví s ní posměšným tónem.

V hotelu panuje příšeří. V pokoji najde dvě postele, odrbané deky, koberce, které vypadají, jako by visely na zdech od roku 1870, kdy byla budova postavena. Jenom koupelna je nová.

Pokouší se napsat svůj příběh. Nedostane se dál než k několika skoupým poznámkám. Očísluje si je. Když se bouřka uklidní, vyjde na ulici a octne se na bazaru, kde uvidí skupinku žen. Trhovci jim nabízejí kuřata, cizrnu, cibuli. Trpký zápach krve z jehňat, zaříznutých u žlabu, se drží nad špinavou podlahou, po níž se válí odpadky, zbytky zeleniny a vnitřností.

Dostane se do sekce látek a arganového oleje, kde se rozhodne, že si koupí šátek. Vejde do jednoho ze stánků. Jeho strohému interiéru vévodí několik figurín bez prsou a rysů obličeje. Na těchto nedodělcích visí barevné šátky.

Chce černý hidžáb. „Jste provdaná za muslima,“ říká jí muž. Není to otázka, je to konstatování. „Já jsem Berber,“ dodává. Neodpoví a položí šátek před Berbera, který už tu končetinu zpozoroval. Muž vtipkuje s prodavačem mýdla na protější straně uličky; jí se nepodaří správně si hidžáb nasadit a opouští obchod, aniž by smlouvala o ceně.

Jde do hotelu. Zkouší najít literární podobu toho, co se právě stalo. Chce podat vysvětlení, zanechat stopu svého jednání. Jenže k čemu? říká si, když pouhá slova nestačí. Je těžké udržet tužku: jako by ji držela ta třetí tlapa, která jí táhne ucho dolů. Všechno se děje příliš rychle.

Pozdě večer u zátoky ji překvapí, s jakou netečností pozoruje vzdálená světla na druhém břehu, nyní křišťálově čistá, protože bouřka svou prudkostí rozehnala mlhu. Necítí nic, dokonce ani strach, který by se dal očekávat tváří v tvář nejistotě příštích dní, možná měsíců. Neví, jak dlouho její proměna potrvá. Nejvíc ze všeho ji ale udivuje, že dokonce i na své blízké myslí, jako by šlo o lidi patřící do vzpomínek někoho jiného.

4

Probudí se o jedenácté dopoledne. Ucho má těžké a bolavé; když se pohne, zaslechne křupání. Nechuť je vzápětí vytěsněna jasnou přítomností věcí, které získaly na lesku a mají zrnitou, nestálou texturu, jako by byly pokryté vrstvou různých druhů hmyzu. Křeslo vydává jiný pach než koberec. Rozpoznává: střelný prach, kočičí chlupy, eben, tamaryšek, lupy, opium a strychnin.

Tlapa už jí visí až pod úroveň hrudníku. Vyrostla asi o čtvrt metru a vypučely jí prsty, zakončené malými tlamičkami a pohybující se jako pavouci. Když se posadí k psacímu stolu ke svým skoupým číslovaným poznámkám, prstíky se chopí propisky. V končetině to praská; pokrývá ji vazká fermež. Neodvažuje se jí dotknout. Ušní lalok jí rudě svítí; krev se hromadí ve vlásečnicích. Vedle svých poznámek si všimne čmáranic, ke kterým právě míří její nová končetina, propisku pevně sevřenou mezi prsty. Tlapa v nich pokračuje. Ona zatím zkouší pochopit něco z toho, co v tak zuřivě soustředěném rytmu píše, a když jí propisku vytrhne, tlapa sebou škube. Ještě větší odpor klade, když si ji několika gumičkami připne k vlasům. Sténání prstů přechází ve zběsilé chrčení a končetina ji bouchne do zad, i když ne moc přesvědčivě. Potom se uklidní. Postupně cítí úlevu až dolů k bokům. Co kdyby si ji uřízla?

Zkontroluje mobil. Neměla by zavolat matce a všechno jí říct? K čemu jsou jí tyhle nesrozumitelné číslované zápisky? Představuje si svou končetinu, teď už obrovskou, jak se plazí až na poštu a vkládá její poznámky do obálky. A zároveň si představuje svoji matku, jak kulí oči na řádky ozdobené čmáranicemi nové tlapy, kvůli nimž jsou nepochopitelné dvojnásob.

Znovu si sedne ke stolu. Květinové a geometrické vzory koberců na stěnách ji hypnotizují. Zdá se, jako by se pohybovaly, ale jsou to roztoči, kteří těkají mezi vlákny staré plesnivějící tkaniny. Naslouchá té němé armádě, rozlišuje nuance jejich pohybu. Roztoči skáčou, zastavují se, pobíhají po jemných vláknech jako malinké krysy, jako vši po dlouhé hřívě. Koberce, které už pro její oči přestaly být vybledlé, v sobě drží prach z doby před sedmdesáti nebo sto lety. Jsou v nich také nepatrné částečky, které kdysi byly pouštním pískem. Ve vzduchu visí něco tak pradávného, že se to ani nedá pojmenovat.

Další den je tlapa o deset centimetrů delší. Už neví, jak ji svázat, a rozhodne se zamířit do obchodu se šátky. Když kráčí ulicemi, celý svět vyzařuje jas. Tlapa se pohupuje, jako by si také užívala radostného dopoledne, a kolemjdoucí se dívají na ten výrůstek zavinutý v šatstvu, které není ani západní, ani arabské.

„Chci tři šátky,“ říká lámanou francouzštinou.

Figuríny jsou skutečnější než prodavač, před kterým tlapu nijak neskrývá. Muž bledne, když vidí, jak k němu končetina s trochou bázlivosti natahuje tři prsty. S křikem vyběhne z obchodu. Ona vyrazí za ním; nechce ho vystrašit, chce jen zaplatit za hidžáby, ale uprostřed běhu zapomene, proč toho muže vlastně pronásleduje. Najednou pocítí touhu po kořisti. Arab je štíhlý, připomíná chrta. Jenže ona běží rychleji.

Ze španělského originálu Estricnina ze svazku La isla de los conejos (Literatura Random House, Barcelona 2019) přeložil Michal Špína.