Údolí neklidu a černých jam

Ta nemožná šachta

Kdybych teď na chvilku vypnul hudbu, Baader začne štěkat, protože šachta je jako New York, díra, co nikdy nespí, je to jako nekonečný vlak. Možná už tam nikdo nepracuje, jen stroje, korečková rypadla a nekonečné pásové dopravníky, něco a někam přenášejí, do opuštěných ulic, pozůstatků hornických vesnic, dopadá přátelsky žluté světlo lamp, až nás napadne, že to někdo řídí, že to má svůj podivuhodný smysl a že ti neklidní psi, kteří to hlídají, byli kdysi také lidmi. A proč se tam nevydat?

Takže jsme na kraji šachty, na montážním místě Jana. Baader očuchává hlídače. Je mu odhadem šest měsíců, pustí nás. Jeho osobní jméno zná pouze můj pes, štěně má vůči staršímu psovi úctu, asi ne vždy, ale teď to funguje, jdeme dál.

Slyšel jsem, že jestli přestanou těžit, tak spodní voda zaplaví Duchcov dřív, než tu založí nějaké moře. – Mám baret, černé oblečení, policejní kalhoty a psa, co vypadá jako vlčák, kolem projel náklaďák, není to žádný JIRKA ani KÁJA, ale za sklem má na ceduli nápis SEXY, tak jsem mu komicky pohrozil a on jen stejně šprýmovně pokrčil rameny. Berou to, jdu dál. A to je nejdál, kam dojdu. Pod námi je pásmo kaskád připomínajících obří vinici, dohromady to může být ani ne šedesát metrů. A přesně před námi je bývalý hlubinný důl Masaryk, ke kterému se před třiceti lety prohrabal důl Bílina. Našli tam tehdy opuštěné seřadiště huntů a vzápětí nerost zvaný duxit. To, co našli ve čtyřicátých letech asi pět kilometrů odtud, na opačné straně této jámy, ke které chovám jisté obludné sympatie, bylo mnohem příšernější: zabetonované výpustní šachty dolu Nelson, kde ležely poslední oběti katastrofy z roku 1934.

Pronikl jsem daleko, myslím, že jedině díky Baaderovi, a cítil jsem, že bychom se měli vrátit. Už ta cesta zpátky mě děsila víc než dost, proto jsem se rozhodl, že sestoupíme ještě blíž k té skutečné jámě, k dolu Masaryk – k tomu jedinému hlubinnému dolu, který zavřeli dřív, než ho vytěžili. Na rozdíl od dolů Dej Bůh štěstí, Gisela a Victorina a na konci minulého století Kooh­-i­-noru, Alexandra a Pluta.

„V tomhle kraji není nikdo, kdo by neměl nikoho, kdo neumřel na Plutu,“ řekl jsem Baaderovi a bylo to nepatřičně nahlas. Moje první hlasitá věta po asi pěti hodinách. Vzpomněl jsem si na Jirku Žbiru Vencláka. Nechal tam tátu a bratra a sám pak trapně umřel během karantény – na samotu a chlast, jak se domnívám.

Důl Masaryk tu nechali se vším všudy, stroje, nářadí, všechno. To „všechno“ už jistě zmizelo a ty divné jantarové šutry zvané duxit se potom už nikdy nikde neobjevily, všechno mě tam dolů táhlo, a když má člověk takového psa, nebojí se. Od toho podivného setkání v lužním lese, v hospodě, které pracovně říkám „na konci vesmíru“ a kterou jsem už potom nikdy nenašel, vím, že s naším chlupáčem není něco v pořádku. Je to posera, ale umí něco navíc, něco, na co se mohu spolehnout. A pro jistotu jsem ho měl na vodítku – oba jsme to věděli, že právě tak já jsem na vodítku s ním, jen pouze občas určuji směr. A ten by si on sám v této chvíli možná nevybral. Po zadku jsme sjeli na samé dno šachty, nad námi strmělo pět nebo šest kaskád. Jak nás dosud nemohli vychytat, nedokázal jsem pochopit. Ale v tomto místě už patrně žádné kamery, které by mohl sledovat nějaký bývalý policista, nyní člen ochranky, nebyly. Nebylo tu nic – všechny stroje odváděly svou bezvadnou práci stovky metrů od nás, nebylo tu opravdu nic – kromě obrovského červeně osvíceného jícnu, vchodu do dolu Masaryk.

Dorážel jsem na Baadera, dokud nezačal skákat, sám jsem sebou škubal a točil se dokolečka a mával rukama, dokud jsme neprošli zelenými receptory, o nichž jsem pevně věřil, že jsou jedinou ochranou vstupu do šachty. Ve značkových obchodech to je jediná věc, která funguje – kromě placení –, a napadlo nás, tedy spíš mě, že tady taky.

V šachtě jsem rozsvítil dar Eldar, mobil. Když jsme ušli asi dvě stě nebo tři sta metrů, napadlo mě, že tu prostě nic není, ale Baader začal stěkat a ta ozvěna mi napověděla, že tu ještě něco musí být, někde po stranách. Představil jsem si, že je to štola vedoucí pod Bílinu, „propast pod údolím dutých hlav“, řekl jsem skoro hlasitě a začal se bláznivě smát. Myslím, že jsem se skoro posral, když se ozval zvuk, ten, co horník dává tyčí, ale zazněl jen jednou, pak podruhé.

Vzpomněl jsem si na horníka, co v roce 1975 napsal křídou na deskový překryt výdřevy SBOHEM AMÁLO, prý své ženě, a na tátu spolužačky ze školky, který se propadl s bagrem a svačinou od ní právě tady na šachtě – ta holka byla celá žlutá a měla krásné černé oči, které se vůbec nehýbaly, uvažoval jsem už tehdy, jak je možné, že mu udělala svačinu, ale dost mě to tehdy v osmi letech vzrušovalo. Nikdy už je nenašli. Nenašli ani tu holku, která se rozhodla, že půjde a najde tátu. A nejhorší na tom je, že opravdu hledali. Děti ani horníci se neztrácejí ve štolách jen tak sami o sobě, všechno je dostupné, změřené nebo zapečetěné a bagry se mohou propadnout pod zem, ale musí se najít, a když se spustí sonda nevímkolik kilometrů hluboká, není možné, aby ten stroj necink. „No ale necink,“ řekl jsem asi před patnácti lety strejdovi právě téhle žluté holky, který byl strašný nadšenec do minerálů, dělal hlubinné sondy ve firmě Rudné doly Sobědruhy. Byla to tehdy opravdu zvláštní náhoda, že jsme se seznámili, protože ten den měl v tašce vyvrtaný válec horniny, který vypadal jako jeho neteř.

Po třetím úderu zvonu jsem si sedl na koleje, Baader si přičapl vedle mě, z nepochopitelných důvodů – tedy pro mě – byl tichý, pomalu dýchal a nasával vzduch, jako by vyčkával. To bylo ještě tísnivější, znám jeho chování už sedm let a nějaká lovecká čekaná není v jeho povaze. Je spíš pastevecký typ.

Pak se mi zatmělo před očima. Snem mi prošel malý muž se žlutými zuby a několik cvičenců ze souostroví Tokelau, poznal jsem je podle vlajky, kterou nesli. Probral jsem se, myslím, v pravou chvíli, Baader stál nade mnou. Můj pes vede tajnou podzemní továrnu nácků, napadlo mě. Pak mě Baader olízl. Podezřívavě jsem se na něj podíval a současně jsem zjistil, že stále držím vodítko. Patrně se uvolnil nějaký šutr a omráčil mě. Kampak s tím však na mě. Začal jsem šátrat po zemi ve snaze najít jehličí. Ptáte se možná proč, ale je to prosté. Jehličí a jisté toxické čaje jsou garanty na tvorbu mumií zaživa, k tomu suché prostředí tohohle Masaryka a nedávná informace, že poslední dalajláma se chce vzdát své funkce, no jistě, aby měl čas pracovat na své živé mumii. Tady se už netěží uhlí, ale dělaj mumie a z mumií zase naftu zvanou múmí! Baader mě opět olízl.

Bylo to pozvolné a současně slastné uvědomování, že jsem tady, doprovázené několika flauty, které rozechvěly nejbližší pavučiny, pavučiny, jichž jsem si dosud nevšiml. Ale teprve když jsem úplně procitl, prošel hlavní štolou nedbale zamaskovaný člověk – nebo někdo nedbale maskovaný za člověka. Obojí bylo stejně nepřípustné a já nejsem žádný dobrodruh, aby si takové věci připouštěl.

„Chlupáči,“ zašeptal jsem, „teprve teď je to divný.“

Vyšel jsem furiantsky z místa, kam mě srazil ten kámen. Ještě předtím jsem na papír, co jsem si vytrhl ze sešitu, napsal LUCIE, MILUJU TĚ, chtěl jsem připsat varuju tě, ale jelikož jsem ještě nevěděl před čím, vysral jsem se na detaily a to zásadní sdělení jsem smotal a dal Baaderovi za obojek. Měl jsem v úmyslu vyjednávat, že pustí Baadera, případně že se pustíme navzájem. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem je překvapil, vůbec o mně nevěděli. Klidně jsem mohl vypochodovat ven směrem, ve kterém jsme přišli s Baaderem.

Každý si to představuje jinak, klečel jsem na kolenou a zvracel mezi šutry, zatímco ve stěnách slabě hořely jantarově zbarvené duxity a bílinity. To, v co věříme, je někdy strašné, pokud se to ukáže jako to, co je. Lidé, kteří věří v tento podivný svět, často zdůrazňují své umění představivosti, aby to vše vrhli do světa báchorek, nebo další, jako autor Lorda Jima, říkají – snad právem –, že o nadpřirozeném nikdy nemluví, aby nezpochybnili jeho nárok na skutečnost. Ale většina z nás tento svět, svět lidí pod horou přece zná – a ať mu již věříme, nebo ne, platí zde zkušenosti. Tváří k nim jsem to hned, co jsem si utřel bradu, pochopil, to, že nejsem v pekle, ale ani v ráji, a proto jsem pustil psa a zavelel jsem rázně: Vem si ji! Na straně těch lidí stála krásná zářící fena. Věděl jsem, že bude jako ten princ, který lovil stříbrnou laň, jako ten lovec, co už nikdy nechtěl žádnou ženu, neboť se miloval s královnou víl – pro chlupáče to byla prostě ta první, vždycky se bez toho obešel a vůbec mu nebude vadit, že až se vrátíme z té jámy pod horu, zůstane i ta poslední.

 

 

Jak jsem se trochu nasral

„Já přijdu domu, lehnu a spim jak malý dítě,“ řekne Danek.

Koláč nato: „To já ne, já si stoupnu do kuchyně a stojim tam až do rána.“ Pak se obrátí ke mně: „Nečti si, sakra, co si myslíš o podob­nejch debilních floskulích? Normálně bych za to trestal. A malý dítě navíc vůbec spát nechce!“ K Dankovi: „A stejně spíš v nějaký jeskyni s nabíječkou na mobily, ty si pračlověk v civilu! Lehnu a spim jak dítě! Za takový kecy mě berou všichni čerti!“

„Koláči, klid,“ zarazil jsem ho, „teď tady v časáku o literatuře čtu kritiku na Alžbětu Stančákovou, to je prostě básnířka, a poslouchej, kritik píše, že nad její tvorbou ,se klenou mohutné prsty univerza‘ a o kousek dál s povděkem říká, že ,přetrvává pocit nezodpovězených otázek‘.“

Zatímco na mě vykulil oči, zvedl jsem se a přisedl si k jejich stolu. „Jestli mi nevěříš, tak se podívej, tady jsem si to podškrt!“

Koláč a Danek zírají do mezer v textu, které jsem vyryl nehtem.

„A to je ono, tobě teď vadí nějaká nic neříkající formule, ale tohle je větší sračka, mrdka obrovskýho významu, prsty univerza! Aha? Co to kurva je?! To bych nenapsal ani o Lovecraftovi!“

„Devótnost, které se říká chvála,“ špitne Danek.

„Cože?“ Doslova jsem se pobryndal.

„Pokud nejde o mou sílu a češtinu, tak jsem ve všech směrech vždycky byl na zvláštní školu.“

„Já to mám asi naopak,“ odtuší Koláč.

 

 

Hope forever!

Duchcovák neprojde v konkursu na dělníka ve sklárně Vitrablok už v prvním kole. Popíjí na Věšáku pivo a zatvrdí se: „Tak projdu ve druhym.“

 

 

Můj klub

Venda v Duchcově na Věšáku čumí do mobilu. „Docela fandim tomu vesnickýmu fotbalu.“

„Prosim tě, Vendo, když už jsi u toho, je tam rozpiska, mrkni se, jestli tam jsem.“

„Jako za Lahošť? No, počkej. Jo, si tam.“

„Tak to abych dopil.“

„Teď byl výkop.“

„Taxika si kvuli tomu brát nebudu.“

 

 

Tajemství rodu

Holka našeho kamaráda chodí na gympl a už od šestý třídy všechno podřídila jedinýmu cíli: stát se praktickou lékařkou.

„Kdyby chtěla dělat vědu nebo bejt kosmonautkou nebo modelkou, tak ten tah na branku chápu. Ale obvoďačkou může bejt každej trochu chytřejší bílej hadr,“ uvažuje přítel Stejsky.

„Třeba je normální píča,“ řekl přítel, jehož jméno si nepamatuju.

 

 

Tajemství jiného rodu

Paní z Hrobu v hospodě na Věšáku se zamyslí. „Muj syn je už taky starej kokot.“

„Kolik mu je?“ zeptá se Bury od vedlejšího stolu.

„Třicet devět.“

„Mladej kluk, bys mu klidně mohla dělat mámu.“

 

 

Vise Interstellar

Zplesnivělý bombr a chrámy občanských státoprávních sekt ve šťastné hrůze nad svíčkami pálí své noční můry, v důsledku čehož studentka vysoké školy uměleckoprůmyslové tvrdí, že Islámský stát neuznává diskriminaci, a všechno jde na pohodu. A co děláš ty? – Žvaní se o zdražování snů, což se dá shrnout slovy: Ty v pondělí hlídáš inflaci. – No neke! – V úterý hlídám inflaci a mrdám realitu v bistru kouzelníků! – Otočím se zpátky k jeho holce a řeknu: „Máš hezký náušnice, květiny, to jsou magnólie?“ Holka se ke mně nakloní, smutně zamrká umělohmotnými řasami, které se téměř dotýkají ústí mých úst, a řekne: „Chudobky.“ – Ve středu hlídáme inflaci! – V čtvrtek smutek, ale v pátek hlídám životní prostředí a inflaci, v sobotu mám svátek a v neděli hlídám svět a počasí, v pondělí zase inflaci. – No jo, řeknu si, nejsou to tak kreativní sny, ale tu uměleckou školu dokončí a bude vykonávat v rodném městě mstu za to všechno na úřadě, kde se oběsí přibližně za osm let. A její syn si řekne: „Jujky.“ A jeho děti se zeptají: „Za co bojovala babička?“

 

 

Kluk ze Šumperka

Primátor Teplic Jirka Štábl se ohradí: „Kluci, jakej já sem primátor, já sem normální kluk ze Šumperka, řikejte mi prostě starosta.“

„Tak to bych na oplátku moh řikat sousedovi Zbýňovi primátore,“ já na to.

„Proč?“

„Protože můj soused je starosta Duchcova.“

Štábl roztáhne ruce: „Ty vole, nás tady je.“

„Malej okres, hodně starostů, no!“ vypálí Neuvirt. „Pojďme se raději podívat na fotky, jak starostka Hrobčic dovádí nahá na sněhu.“

Prohlížíme si fotky a já si říkám, stejně je to divnej příběh, jak vobyčejný pankáči z Teplic, Duchcova a Bíliny potkali hodně starostů… A vzápětí dojdu k pochopení, vždyť my jsme svým podivínstvím ozdobou měst, jinak to snad ani být nemůže.

 

 

Kvízová otázka, co nechce odpověď

O přestávce na hospodském kvízu v hospodě U soudu v Teplicích řekne můj syn: „Tati, řekni kámošum, jak tě vykopli z gymplu za rvačku se školníkem.“

„Já myslel, že máte gymnázium,“ podiví se jeho spolužák.

Jen pro obraz: třeťák gympl, ty sou hodně naivní, frčej ve všem, ale náramně zvídaví.

„Porval jsem se už jako učitel, a nebyl to školník, ale školní inspektor, Albert všechno zmotá.“

Mudruji často nad tím, jak je na tom Albert, když uvážím, že otec jeho vrstevníka Maxe a jeden z mých nejlepších přátel Radim von Neuvirt hrál dnes už legendárního doktora v Party Hard a Party Harder: Summer Mas­sacre, zatímco on se musí spokojit s prostým taťkou básníkem s minimem fanoušků. Byť plno dětí mnohonásobně slavnějších herců a básníků se stalo plážovými povaleči a některé z nich se ani nenaučily číst, protože na ty písmenka přes ten koks od rodičů neviděly. Ono to je určitě dobře – jak mi dnes řekl Šíga: „Patriku, my sme tady na Věšáku na tebe hrdý, že si uznávanej básník, si kámoš a chodíš sem chlastat, ale víc vod nás nečekej.“

Však ano, díky tomu mám knihovnu na míru a nejhezčí plot v Duchcově.

 

 

Domácí péče, hospoda Vyšehrad

„Nazdar, nesu Láďovi nákup, i ty slivovice mu beru.“

Typoň nás mine. „To jako nese starýmu archeo­logovi, jo?“ zeptám se Lucie.

„A ty teď poneseš nákup Péťovi, protože ten je zase po mrtvici.“

„Nezdá se ti, žouželko, že ten náš Věšák funguje jako sociální služba?“

Všiml jsem si toho i v pár teplických a brněnských a žižkovských hospodách, jakési hospodské družnosti jdoucí i za hranici podtácku s pivem a haukuličku rumu, u lidí, kteří se právě jen tak znají.

Říkám tomu souručenství piva, a možná proto by takové provozovny měly být chráněny, ne penězi a dotacemi, ale čistou podporou nebo nejlépe naprostou nevšímavostí ze strany fízlů a úřadů, jemnou ochranou státu, vstřícností k pivnicím a výčepům a palírnám. Snad by se toho mohlo ujmout ministerstvo kultury nebo českobudějovický biskup, neboť o nich je známo, že jsou ti nejchudší ze všech.

 

 

Porovnání sil

„Patriku, ty si úplně na hovno, neumíš vzít za práci, to, co dělám já, bys nevydržel ani… no třeba ani šest hodin,“ řekne Zdenek, co dělá hlubinný vrty.

„A to, co dělám já, bys ty, Zdenku, nedokázal dělat ani pět vteřin, aby to mělo smysl.“

Opravdu si myslím, že by tak dlouho nedokázal překládat Jacka Ketchuma, a to ani z češtiny do češtiny. Ale nijak mě nepřekvapuje, že lidi jako Zdenek si myslí, že vlastně nepracuju. Je to otázka srovnání: pohled na tu jámu mezi Duchcovem, Mostem a Krušnými horami je prostě antropocén.

 

 

Zbloudila od Střelné

Petr, co dělá vrátného na Jámě X, byl na svou novou kamarádku nekompromisní: „Tak mluv! – Nebo chceš pivo? Nebo jídlo, brambůrky?“

„Řeknu si sama!“

Vytáhl jsem odznak obce Lahošť, co nosím pro takové případy na klíčence, a řekl zhurta: „Kriminálka Lahošť, jméno, odkud jste a proč jste to udělala?“ Pak jsem se rozesmál: „Kdes tu holku splašil?“

„Jedu ze šachty na kole a tahle holka mi vypadla s rozseklym nosem a transparentem na silnici. Podle mě ji zmlátil ňákej debil z ochranky, nebo sebou možná někde švihla sama.“

„Jo, sama, nikdo mě nehonil, jsem zabloudila.“

„Hm.“

„Je to pět kilometrů, nebo nevim, nekonečnejch, stejnejch panelů, a na všechny směry! – Pole, pole fotovoltaiky, tam od tý zasraný zastávky!“

Vám už samozřejmě došlo, že holka – původem z Benešova ve středních Čechách – v Teplicích špatně nastoupila na autobus do Lomu, kde plánovala začátek akce proti těžbě uhlí, a vystoupila na konečné ve Střelné a pěšky se podle navigace GPS vydala neprůchodnou cestou několika kilometry slunečních panelů.

„Třeba přepiš ten nápis uhlí je svinstvo a dej tam něco zlýho na ty fotovoltaiky, to helfne,“ navrhl Petr.

 

 

Anča Hodinová­-Spurná za výčepem

Anča: „Delonovi se zbláznily kladiva.“

Páťa: „Proto ta krev na chodbě.“

Anča: „Ukrajinci, ten mladší hodnotil jeho kérky, něco řek, ale bůhvíco, Delon se zved, omluvil se celé hospodě a šel je ven zmydlit, jenže pak se třikrát vrátili. Martin Dortík se k němu pak přidal… Našels na chodbě jeho zuby?“

Páťa: „Všichni padli. Jako rozšlapaný…“

Ivka: „Hlásím průser!“

Anča: „Ano?!“

Ivka: „Teď se servali na terase, Péťa Mýval s tím pikošem, s tím, co frčí, všude je krev. Máňa se lekla a ufrnkla, nechala tu botu… a peněženku!“

Páťa: „Dyť je na vozejku, jak jí mohla vypadnout bota?“

Anča: „Necejtí nohy. – Ty Ivko, dej to sem. No to je puch! A šrajtofle pustina. Hm, tak mi dluží.“

Páťa: „Vrátil se Mývalův táta a potkal toho typa, všude na terase je father’s blood. Jakože krev fotra, pomsta za syna. Urval mu kus trika a koukaj mu…“

Anča: „Takže už žádný kozy. – Cože, co chceš?!“

Autobusák Zdenda: „Já se jen ptám, jaký rukavice pro tvýho šéfa…“

Anča: „Vobě levý. – A teď: Ty pudeš zamknout terasu, a jakmile uvidíš nějaký zfetovaný hovado, rovnou mu dáš do držky, jasný?“

Páťa: „Anči, ty vago, to je…!“

Anča: „Ivko, u tebe klid, stejně máš dva zuby, takže u tebe vo nic nejde, deš do přední linie a zamkneš chodbu.“

Ivka: „Du.“

Páťa: „Zamčeno.“

Anča: „A my vostatní si zapálíme svíčky a budeme se modlit, aby se tu kurva už nic nestalo.“