Nové prózy Patrika Linharta vycházejí z autorovy důsledné observace života kolem obří těžební jámy v sudetském podhoří. Krátké anekdotické momentky, které se často odehrávají nad sklenicí piva, jsou oslavou podivínství, bizarních momentů i hospodské sounáležitosti a zároveň opěvují kouzlo zplundrované krajiny.
Ta nemožná šachta
Kdybych teď na chvilku vypnul hudbu, Baader začne štěkat, protože šachta je jako New York, díra, co nikdy nespí, je to jako nekonečný vlak. Možná už tam nikdo nepracuje, jen stroje, korečková rypadla a nekonečné pásové dopravníky, něco a někam přenášejí, do opuštěných ulic, pozůstatků hornických vesnic, dopadá přátelsky žluté světlo lamp, až nás napadne, že to někdo řídí, že to má svůj podivuhodný smysl a že ti neklidní psi, kteří to hlídají, byli kdysi také lidmi. A proč se tam nevydat?
Takže jsme na kraji šachty, na montážním místě Jana. Baader očuchává hlídače. Je mu odhadem šest měsíců, pustí nás. Jeho osobní jméno zná pouze můj pes, štěně má vůči staršímu psovi úctu, asi ne vždy, ale teď to funguje, jdeme dál.
Slyšel jsem, že jestli přestanou těžit, tak spodní voda zaplaví Duchcov dřív, než tu založí nějaké moře. – Mám baret, černé oblečení, policejní kalhoty a psa, co vypadá jako vlčák, kolem projel náklaďák, není to žádný JIRKA ani KÁJA, …
