Ukrajinská balada

Dlouholetý šéfredaktor měsíčníku pro světovou literaturu Plav a překladatel z ukrajinštiny Alexej Sevruk (nar. 1983) se skrze práci s cizími uměleckými texty postupně propracoval k vlastní literární tvorbě. Po povídkovém souboru Divadlo tančících loutek (2016), v němž si vyzkoušel různé způsoby i tóniny vyprávění, od melancholických až po absurdní, mu letos vyšel románový debut Evropanka s podtitulem Historky z Polesí. Nakladatelství Argo neváhalo jeho knižní obálku vybavit exklamací Jáchyma Topola, v níž je autor označen za „nejsilnější hlas současné česky psané literatury“, či konstatováním, že „sugestivní a místy velmi tíživý román má potenciál čtenáře strhnout svou divokostí a bezprostředností“.

Pochopit Ukrajinu

Je pravda, že vícevrstevnatý a nelineární příběh, který je stylizován jako ústní vyprávění babičky vnukovi, poskytuje zaujatý pohled na ukrajinské dějiny 20. století z vnitřní perspektivy. V tomto aspektu je příběh „věrohodný“, nabízí mnohem hlubší a opravdovější sondu do ukrajinské duše než kupříkladu povídky Jana Němce z knihy Liliputin (2022). Ostatně tomu nemůže být ani jinak, neboť Sevruk je kyjevský rodák, jehož rodina přišla do Česka za prací, když mu bylo dvanáct let. Prostřednictvím babiččina vyprávění o její rodině a nejbližších, jejích předcích i sousedech se ke čtenáři dostává poměrně plastický a panoramatický obraz Ukrajiny. A protože dějiny této země jsou plné tragédií, katastrof, přirozených či vynucených hladomorů, je to román vskutku „tíživý“. Na druhou stranu poučený čtenář nebude zas tak šokován, neboť společenské a dějinné zvraty v jedné z „krvavých zemí“, jak tuto oblast Evropy pojmenoval Timothy Snyder, pro něj nepředstavují žádnou novinku. Platí to i o úběžníku babiččina vyprávění, kterým je stěží pochopitelný hladomor, uměle vyvolaný Stalinem v letech 1932 a 1933. Jeho hrozivé důsledky včetně kanibalismu jsou přece jen sugestivněji (a to nejspíš i s ohledem na médium) zachyceny ve filmu Pan Jones (2019) Agnieszky Holland.

Přestože Sevruk nezastírá autobiografickou inspiraci svého vyprávění, není tato skutečnost podstatná. Mnohem významnější je autorova nevyslovená, přesto patrná snaha vyrovnat se prostřednictvím široce pojatého příběhu jedné rodiny v dotyku s velkými dějinami se svou národní identitou a pochopit Ukrajinu. To autorovi nejspíš umožňuje i časový a prostorový odstup od jeho domoviny, se kterým ke svému vyprávění přistupuje. Poměr vypravěčky k její vlasti a mentalitě jejích obyvatel určitě není schematický nebo černobílý. Na jedné straně je si vědoma těžkých zkoušek, jimž byl její národ vystaven, na straně druhé nezastírá, že částečně si za ně mohou Ukrajinci sami, a rozhodně z nich nečiní trpitelský či mučednický národ. Takový sklon mívají spíše příslušníci středoevropských národů, ať už jsou to Poláci, Češi, Slováci či Maďaři, přestože jejich „utrpení“ a „muka“ se ve srovnání s těmi východnějšími mohou leckdy zdát jako ne úplně příjemné lechtání.

V tom lze snad spatřovat onu „sugestivnost“, danou mimo jiné tím, že autor román nepsal kvůli ztvárnění konjunkturálního tématu rusko­-ukrajinské války, která tvoří jen jeden z aspektů dějinné mozaiky Ukrajiny. To lze doložit datací románu od července 2019 do srpna 2021, ale především čitelně odlišným uměleckým záměrem, vrcholícím závěrečnou pasáží, jež má až litanický charakter. Slouží jednoznačně k autorově cti, že příběh neaktua­lizoval a nezohlednil v něm probíhající válečný konflikt.

Opravdová próza

Je zřejmé, že název románu se vztahuje k vy­pravěčce. Explicitně je babička za Evropanku označena sice jen jednou, teprve poté, co přesídlí do Čech a občas se vrací do domoviny, avšak zcela symptomaticky: „Moje neteř (…) spustí křik na celé kolo: Podívejte se, kdo sem přijel! Teta Marusja! Naše Čechoslovačka! Evropanka! To je ale vzácná návštěva! Říkám jí: Nezbláznila ses náhodou? Nač ten křik? Vy jste snad nějací Asiaté? Asi jo, když tu povykuješ jak celá horda Tataromongolů.“ Místní považují babičku za Evropanku jen proto, že na rozdíl od nich žije ve střední Evropě, na „Západě“. Sami sebe přitom z Evropy vyčleňují, jako by na tento kontinent ani nepatřili, přestože Ukrajina leží na západovýchodní ose přesně uprostřed kontinentu, a Lvov tak můžeme oprávněně pokládat za „zapomenutý střed Evropy“, jak to činí Lutz C. Kleveman ve stejnojmenné knize z roku 2017 (česky 2023). I když tedy vypravěčka a všichni její spoluobčané jsou bez diskuse Evropany jako my – a to je myslím zřejmé poselství Sevrukova románu –, cítí se být po všech zkušenostech předchozích generací z kontinentu vyobcováni, jako lidé nižšího řádu, s nimiž se nepočítá.

Tereza Chlaňová v jinak výtečném doslovu charakterizuje Sevrukův román jako skazové vyprávění. Tomu sice odpovídá podtitul románu i vyprávěcí situace, kdy babička zprostředkovává rodinnou historii, avšak ke skutečné nápodobě orálního vyprávění má příběh poměrně daleko. V naprosto omezené míře jsou využity fatické prostředky, babička oslovuje potomka v podstatě jen v úvodu a závěru kapitol, kdy se to přímo očekává. Jako by autor zapomínal na specifika mluveného jazyka, babiččin idiolekt má povahu jazyka spisovného, až knižního, přestože od starší ženy bychom očekávali mnohem vyhraněnější vyjadřovací prostředky. A to je možná důvod, proč mi takto traktovaný příběh připadal naražený na jedno kopyto. Sevrukova próza mě zkrátka nedokázala „strhnout svou divokostí a bezprostředností“, jakkoli uznávám její vnitřní sílu a „opravdovost“ v lopatkovském významu.

Autor je literární historik a kritik.