Věrná literatura

„Sledovali jsme vás,“ řekl strážný, když ho na odchodu ze supermarketu chytil za ruku.

„Co prosím?“ zbledl Loza.

„Nedělejte hloupého,“ obořil se na něj strážný. „Jdeme, vedoucí na vás čeká!“

Loza se zděšeně rozhlédl do stran a zdálo se mu, že místo tváří vidí podivné, pitvorné masky. Nenašel žádnou, která by s ním soucítila.

„Tak dobře,“ řekl a zadíval se do země. „Pojďme.“

Loza sevřel v náručí tašku s nákupem, a jen co udělal první krok, zhrozil se pocitu, že se pod ním propadá podlaha. Jako by znenadání zjistil, že v životě existuje ještě jedno patro, záludně skryté v podzemí.

„Tudy,“ řekl strážný a ukázal na černé dveře.

Za nimi je čekalo něco ještě černějšího. Nepřehledný sklad, zamřele páchnoucí jako zpřevracený žaludek. Uprostřed, mezi tisíci lahvemi naskládanými po stranách, zahlédl dlouhou chodbu, která končila v kanceláři. „Kdybych tak mohl vrátit čas,“ pomyslel si Loza, když se mu v hukotu mrazáků vybavil pokyn z domova, který ho do téhle noční můry uvrhl. „Nezapomeň se stavit v supermarketu,“ opakovala jeho žena z kuchyně. „Já vím,“ odpověděl jí otráveně na cestě ke dveřím, aniž se přestal dívat do poznámek k hodině, kterou měl odpřednášet: Absurdno v literatuře.

Zatímco řídil auto a jeho nohy a ruce lhostejně plnily svůj úkol, také mozek si třídil myšlenky mechanicky. Deset let rutinní dřiny v něm oslabilo, ne­-li zcela vymazalo touhu po nových přístupech nebo dráždivé inspiraci.

Skrz okna posluchárny Loza viděl, jak se smráká, a nemohl se ubránit neurčitému mrazení, které mu pokaždé způsobovala další rutina: končící den. Aniž přestal mluvit, došel k oknu, pak se opřel čelem o sklo a zmlkl. Šum posluchárny za jeho zády sílil. Potom, jako by si na něco vzpomněl, obrátil oči zpátky ke studentům a rozechvělým, silným hlasem začal mluvit o Camusovi, o Cizinci. S tváří zardělou vášní, kterou leckdo z nedostatku pozornosti mylně považoval za hněv, vylíčil scénu, kdy Arab vytáhne nůž. Popsal, jak Meursault zalitý potem, zmožený únavou a nevolností čtyřikrát stiskl spoušť, jako by čtyřikrát zaklepal na bránu neštěstí. Se zavřenýma očima se snažil vybavit si větu, v níž Meursault říká, že zničil rovnováhu dne, ale nepodařilo se mu to a poněkolikáté si dal pevné předsevzetí, že si knihu znovu koupí a přečte, pokud má zůstat věrný tomu, co učí. Věrný literatuře. „A to je všechno,“ řekl a sebral ze stolu poznámky. „Pokračovat budeme v příští přednášce.“

Při odchodu ze sekretariátu, kde si zapsal docházku, zjistil, že na něj čeká párek studentů. Z rozzářených mladických tváří vytušil, že ho chtějí pozvat na kávu a probrat s ním přednášku, tak jako už několikrát. „Mám schůzku,“ řekl jim, aby předešel jakýmkoli návrhům. A po několika krocích dodal: „Však si popovídáme jindy.“

V obavách, že dorazí do supermarketu pozdě, Loza předjel řadu aut a uvízl v protisměru. Několikrát vystrčil hlavu z okénka a odevzdaně se zadíval na ten řvoucí chaos. „A to jsem snil o životě plném nebezpečí,“ usmál se ironicky a srovnával se s těmi, kteří stejně jako on natahovali krky z oken (možná věřili, že když gesto několikrát zopakují, nakonec se z toho otravného pekla vysvobodí). Rezignovaně se opřel lokty o volant a stiskl si spánky. „On určitě přísahá, že ji svým perem dovede na Parnas,“ vzpomněl si na studentský pár, „a ona mu zajisté věří, upřímně, se slzami v očích si kouše nehty, jako jsem to zažil já. Jenže pak zabřednou v manželství, v rodině, v životě.“ Loza znovu vystrčil hlavu z okénka a zjistil, že se chaos nehýbe. „Potom přijdou výmluvy, nechutná srovnávání, nevyhnutelné výčitky…“ Vtom jím otřáslo hlasité zatroubení a musel sešlápnout plyn, aby dohnal řadu.

Do nákupního vozíku před sebou Loza položil dvě role toaletního papíru, bochník žitného chleba a zubní pastu. Objednávka byla vyřízená. Myslel si, že půjde rovnou k pokladně. Když mu ale zkřížil cestu hlouček zákazníků mířících opačným směrem, řekl si, že nebude na škodu obhlédnout regály. Otočil se a vyrazil. Vzadu zahlédl kout s knihami a přidal do kroku. Bez zájmu přelétl očima několik titulů – a najednou černobílá obálka: Cizinec. Dychtivě vzal knihu do rukou a přišla mu hubenější a lehčí, než jak si ji pamatoval. Rychle ji prolistoval, aby našel scénu, o které dnes odpoledne mluvil. Četl: „Věděl jsem, že je to bláznovství, že se jedním krokem slunce nezbavím. Přesto jsem udělal ten krok, jediný krok dopředu. A tentokrát Arab, pořád vleže, vytasil nůž a nastavil ho v slunci proti mně. Na oceli se rozstříklo světlo a do čela jako by mě zasáhla dlouhá jiskřivá čepel.“ Ale ne. Tohle nebyl odstavec, o který mu šlo. Obrátil list, a tam, na straně 78, na konci kapitoly, zajiskřilo světlo, které hledal: „Pochopil jsem, že jsem právě zvrátil rovnováhu dne, výjimečné ticho pláže, na níž jsem prožil štěstí. Vystřelil jsem pak ještě čtyřikrát do nehybného těla, a kulky se do něho zakusovaly, ani to nebylo znát. Jako bych čtyřikrát krátce zaklepal na bránu neštěstí.“ Spokojeně knihu zavřel. A bezděky ji jedním pohybem ruky schoval pod sako a stiskl v podpaží.

„Takže tady ho máme, zloděje,“ usmál se tlustý plešatý muž, který na ně čekal v kanceláři na konci chodby.

„Ano,“ odpověděl strážný a díval se, jak si tlusťoch maže máslo na krajíc chleba. „Tady vám ho vedu.“

Aniž se přestal usmívat, odložil tlusťoch nůž na talíř a s chutí se zakousl do chleba. Usrkl ze šálku kávy a žvýkal dál, s úsměvem, jako by ho někdo drbal na pleši anebo jako by se tou situací královsky bavil.

Loza si představil, jak ta ústa drtí maso, a začal se tlusťocha bát.

„Chtěl bych se omluvit,“ řekl a rychle ­zmlkl. Žadonící hlas zněl cize. Nebyl to sytý hlas učitele.

Tlusťoch se na něj ani nepodíval. Pokračoval ve své činnosti a po každém soustu si namazal další kus chleba. Lozovi se na okamžik zdálo, že se stal zázrak a tlusťoch na celou záležitost zapomněl. Ten ale vzápětí olízl špičku nože a zvedl zrak ke komusi, kdo právě vcházel dveřmi.

„Jiménezi,“ řekl. „Vidím, že vám hrozba propuštění otevřela oči.“

Loza se otočil a spatřil malého muže ve žluté čepici a zástěře.

„Musí být zvyklý krást,“ řekl mrňous, který se vyhýbal Lozovu pohledu. „Jen dneska jsem ho tu viděl dvakrát.“

„Ale to je lež!“ ohradil se Loza. „S někým jste si mě spletl!“

„Vy sklapněte!“ křikl tlusťoch a vstal od stolu. „A svlékněte se!“

Loza o krok ustoupil, jako by ho tlusťochův hlas tlačil dozadu.

„Ale vždyť já jsem vzal jenom tohle,“ řekl a vyndal knihu zpod saka.

„Já jsem se vás na nic neptal,“ zavrtěl hlavou tlusťoch. Potom se posadil a na tvář se mu vrátil úsměv.

„Pojďte,“ řekl Lozovi, jako by ho zval, aby si mu sedl na klín. „Svlékněte si šaty a položte je sem na stůl, jeden kousek po druhém.“

Loza poslušně došel ke stolu.

„Doklady máte?“ zeptal se tlusťoch.

Rychle sáhl do peněženky a podal mu pracovní průkaz.

„Nejsem zloděj,“ prohlásil rázně, povzbuzen nadějí, že se nebude muset svlékat. „Jsem profesor, učím na univerzitě, jak vidíte.“

„Na to jste měl myslet, než jste šel krást,“ odpověděl lhostejně tlouštík, zatímco si opisoval údaje na list papíru.

Loza si všiml, že tlusťochovi z jednoho ucha trčí chlupy.

„Na co čekáte?“ vzhlédl k němu tlusťoch. „Svlékněte se.“

Se strašným pocitem, že se propadá čím dál hlouběji do noční můry, která ale patří někomu jinému, si Loza začal rozepínat knoflíky.

S každým kusem oblečení, které se mu odtrhávalo od těla jako ztvrdlá kůže, Loza pozbýval veškeré naděje. Doteď věřil, že až se tlusťoch přesvědčí, že pod sakem neschovává nic víc, dá mu kázání a pošle ho domů. I když otálel s košilí, s kalhotami, s botami, tlusťoch už nepromluvil. A teď se musel zbavit i nejtvrdších, nejintimnějších kusů kůže.

„Je to jen kniha,“ zasténal Loza.

„No právě!“ vykřikl rozhněvaně tlusťoch. „Myslíte si snad, že nejsem člověk? Chápu, když je to z hladu, z nezbytí. Ale ukrást knihu,“ plácl se do čela, „to je něco jiného!“

Když se Loza zbavil posledního kousku oblečení, přikrčil se a oběma rukama si zakryl pohlaví. Už ale necítil vinu ani strach. Byl nahý a v takové situaci musely jít podobné maličkosti stranou. Cítil osamění, únavu, nevolnost. Apatickou touhu stisknout spoušť nebo vypínač, jen aby ta noční můra skončila.

Se skloněnou hlavou a očima přilepenýma k podlaze čekal, až začne zbytečné prověřování oděvů. Nikdo se ale ani nepohnul. Jako by se celá kancelář zaleskla bílým tichem. Oslepujícím tichem bez tvarů a bez obrysů. Byl cítit jen blízký pach tlusťocha, pach jeho potu, pach prostoru, který jako by se soustřeďoval do talíře, na němž ležel nůž. V tu chvíli si Loza připadal jako Meursault, protože i on cítil, jak se mu do obočí hrnou kapky potu. Jenže tu nebylo moře, které by všechno rozvířilo a vdechlo věcem život. Nebylo tu nebe, které by chrlilo oheň. Nebyla tu naděje.

„Myslím, že už by to stačilo,“ řekl Loza. „Už dost.“

„Slyšeli jste?“ zasmál se tlusťoch a pohlédl na podřízené. „Slyšeli jste, co řekl?“

Oba muži zaváhali a vyměnili si nerozhodné pohledy.

„Co tedy hodláte udělat?“ zeptal se vyděšeně Loza.

„Vystavit vás,“ vykulil oči tlusťoch. „Jako odstrašující příklad. Neříkal jste, že jste profesor, pane Lozo?“

Spíš než nad hanbou a tvářemi plnými po­­směchu a nenávisti, které by s sebou hrozba nesla, se Loza otřásl nad něčím ještě hrozivějším a bolestnějším: viník má jméno. Stejné jméno jako jeho otec. Stejné jméno jako jeho děti. V tu chvíli mu pot slitý v obočí stekl na víčka a on udělal krok. Jediný krok stranou. Protože pak už to šlo ráz na ráz: rychlým pohybem levé paže sevřel tlusťocha kolem zátylku, zatímco druhá ruka se jako paprsek světla mihla po talíři, aby mu zabodla do krku špičku nože.

„Stát!“ křikl na muže, kteří chtěli zakročit. „Nebo do něj ten nůž vrazím! Vy sráči!“

Podřízení se na sebe zmateně podívali.

„Vy!“ řekl strážnému a nespouštěl oči z pouzdra na pistoli u opasku. „Vezměte oblečení a jděte!“

Strážný se nepohnul. Pohledem se ptal tlusťocha.

„Poslechněte,“ zakňučel tlusťoch. „Poslechněte, proboha!“

Strážný došel ke stolu.

„A ty, práskači,“ řekl mrňousovi, „za ním! A po­malu ven!“

Oba muži vykročili ke dveřím.

„Teď ty!“ strčil do tlusťocha kolenem. „Marš, ty prase!“

Když vycházeli z kanceláře, pocítil Loza prudký a nesmiřitelný nápor dvou protichůdných skutečností: nahé bezmoci v zádech a ne­­ochvějné, absurdní, hřejivé ochrany tlusťocha přitisknutého k jeho hrudi.

„Nic nezkoušejte,“ řekl na výstrahu, „nebo ho zabiju!“

Mezi mdlým leskem lahví se oba muži vydali chodbou vpřed. Loza v té temnotě s opravdovým hnusem cítil, jak se pach skladiště mísí s hekáním prasete, které si držel na prsou. Pokračoval v cestě. Pak uviděl boční chodbu a na jejím konci něco na způsob strážní budky. Strážný, který šel první, se zastavil.

„Nezastavovat!“ zakřičel Loza. „Pokračujte!“

Strážný poslechl, ale pořád pokukoval po budce.

Loza, který se potýkal s tíhou supícího tlusťocha, rozeznal hukot mrazáků a o pár metrů dál, mezi rozostřenými siluetami dvou mužů před ním, uviděl dveře, kterými sem přišel. Otřásl se. Na druhé straně byl svět, který opustil. Svět, kam už nepatřil. Protože i on zvrátil rovnováhu dne. I on, tak jako Meursault, udělal krok, jediný hloupý krok, který ho od ničeho ne­osvobodil a všechno zkomplikoval.

„Moment!“ křikl Loza na muže, kteří se zastavili. Jako by si dával čas na rozmyšlenou, co udělá.

„Hej!“ zavolal na strážného. Jenže ten se už nedozvěděl, co má Loza v úmyslu, protože náhle, jako by se za ním otevřelo peklo, Loza ucítil, jak ho spaluje oheň. Bolestivá křeč mu brala sílu, podlamovala mu nohy a v pádu ho táhla dolů.

Teprve když jeho tělo dopadlo na zem, nevěřícně zachytil zvuk, který jako by přicházel ze vzdáleného a pomalého času: byla to dutá rána výstřelu. Na základě absurdní logiky ovládající život si v tu chvíli uvědomil, že právě tohle je zápletka, kterou si tolik přál jednoho dne napsat.

„Chudák blázen,“ řekl tlusťoch, tiskl si ruku ke krku a nohou šťouchal do těla, které už se nehýbalo. „Spolkl ten vtip i s navijákem!“

Pak dodal k podřízeným, kteří ho při tom sledovali:

„Ovšemže to byl vtip! Vždyť jste to viděli!“

Oba stíny mlčely.

Tlusťoch se otočil a rychle vyrazil směrem ke kanceláři. Už nepromluvil a ani si nevšiml dalšího strážného, který přicházel opačným směrem a v ruce držel pistoli.

„Kdo to byl?“ zeptal se strážný, když došel k mrtvole. „Chtěl zabít pana Riquelmeho?“

„Ne, nikoho zabít nechtěl,“ řekl hořce první strážný a přehodil šaty přes Lozovo pohlaví a obličej. „Byl to jen chlápek, co kradl.“

„A co ukradl?“ zeptal se znovu kolega, sehnul se a hlavní své pistole odhalil tvář padlého.

„Knížku. Takhle tenkou!“ vložil se do hovoru mrňous ve žlutém a sevřel palec s ukazovákem. Nervózně se usmál. Jako by palec s ukazovákem říkaly všechno. Jako by mezi palcem a ukazovákem svíral něco absurdního. Nějaký sajrajt.

 

Ze španělského originálu La fiel literatura ze svazku El hacha enterrada (El Conejo, Quito 1987) přeložil Michal Špína.