Bělošství má různé odstíny

Do Prahy jste přijel představit překlad Pascalovských meditací sociologa Pierra Bourdieua. Jak jeho práce ovlivnila váš výzkum a psaní? Není to zrovna myslitel, ke kterému by antropologie zkoumající rasovou problematiku běžně odkazovala.

Lidé čtou různým způsobem. Pokud čtete autora, jako je Bourdieu, zkostnatěle, nepružně, třeba vám to k ničemu nebude. Ale pokud si ho vykládáte spíš volně jako já, nabídne vám nástroje k porozumění světu. Někdy mi ty nástroje přijdou vhod, jindy zase ne. V knize Bílý národ o představách o bílé nadřazenosti v multikulturní společnosti jsem si pohrával právě s Bourdieuovým konceptem, to je pravda. Používám ale i koncepty jiných teoretiků, například Jacquese Lacana. To tedy ­Bourdieua dvakrát nenadchlo. Ale mně připadá důležité vybrat si cokoliv, co mi pomůže pochopit výzkum. A na výzkumu mi záleží víc než na Bourdieuovi nebo Lacanovi.

Píšete mimo jiné o bělošství. Jak o něm hovoříte, aniž byste upřednostňoval zkušenost bílého člověka?

Pokud zkoumáte něco implicitního, lidé to uvádějí do praxe nevědomky – například privilegia bílých. Jdete třeba do obchodního domu s člověkem černé barvy pleti. Může to být váš kamarád nebo jste spolu chodili na univerzitu. Ale když vstoupíte do obchodu, ochranka se shlukne kolem vašeho kamaráda, zatímco vás se ani nedotkne. Hned vás napadne, že existuje něco, čemu by se mělo říkat bílé privilegium. Výzkumník může říct: podívejte, co se tady stalo – a bělošství je součást té rovnice. V tu chvíli se zároveň ukazuje složitost takového výzkumu. Když hovoříte o bělošství, nemáte na mysli jen bílou barvu kůže. Co je to bílá kůže? Jaký vztah má k bělošství? Tady to začíná být zajímavé. Někteří moji studenti zkoumají Rusy žijící v Austrálii. Ti jsou velmi bílí, ale v Austrálii i tak tvoří součást rasové otázky. Bělošství má různé odstíny. A nemluvím o barvě, mluvím o tom, jak se s konceptem barvy asociují určité společenské zkušenosti. Proto Libanonci v Austrálii užívají svůj krucifix, jedná­-li se o křesťany, jako důkaz bělošství. Také váš přízvuk může být podobou bělošství. Bourdieu se mi tady hodil, protože používám koncept bílého kapitálu. Z čeho se skládá to, že jste bílý nebo bílá? A jako vždy u Bourdieua, neptáme se, jestli jste bílí, nebo ne, ale jak moc. Je to odstupňované – někteří lidé se mohou prohlašovat za bělejší nebo se chovat běleji než jiní.

Kritizujete ovšem i multikulturalismus. Mnoho kritiků ve střední a východní Evropě tvrdí, že západoevropský multikulturalismus je příliš liberální. Na čem zakládáte svou kritiku vy?

Nekritizuji přímo multikulturalismus. Moje kritika mířila na bílou zkušenost s ním. Pro mě je důležité poznat různorodé zkušenosti. Dám vám příklad z Austrálie. Žijete v padesátých letech minulého století v pákistánské rodině a vaši rodiče dlouho museli skrývat, co jedí. Ve staromilské části Austrálie se jinakost neakceptuje. Váš otec si nosí pákistánské jídlo do továrny, kde pracuje, a ostatní dělníci ho ponižují kvůli tomu, jak to jídlo voní. V tomhle vyrůstáte a pak slyšíte, jak lidé říkají: „Jsme nesmírně hrdí na to, že se v Austrálii objevuje tolik různých kuchyní, pojďme uspořádat malý multinárodní jarmark!“ Samozřejmě se stalo něco důležitého. Dříve vaše rodina neměla hodnotu, a najednou ji má. Další zkušenost s multikulturalismem pochází od bílého člověka, velmi vzdělaného, s velkým kulturním kapitálem, zcestovalého a kosmopolitního. Takoví lidé na nějakého Australana z dělnické třídy, který řekne: „Nesnáším pákistánské jídlo a nesnáším Pákistánce“, hledí svrchu. Nejspíš řeknou: „No teda, vy jste ale rasista. Já jsem multikulturalista, doceňuji rozdíly a to, že máme v Austrálii různé kultury.“ Svůj multikulturalismus tedy stavějí do nadřazené pozice vůči rasismu dělnické třídy. Já bych mu na to řekl: „Díky, že jste tak uznalý, ale je to opravdu dobrý způsob přemýšlení o národu, jestliže všechno pořád závisí na tom, jestli to bílá osoba uzná, nebo ne?“ Když dotyčný nebude mít rád české jídlo, prostě se na tom jarmarku žádné neobjeví a Češi vypadnou z multikulturního obrázku. Nebo možná nesnáší indickou kuchyni, ale má rád malajskou. Neříká se tím prostě jenom, že jakožto bílá osoba stále stojí v centru moci? Ona totiž rozhoduje, kdo se zúčastní a kdo ne. Můžu však provést tuto kritiku a zároveň docenit příběh Pákistánce, který se hrdě účastní multikulturního jarmarku a představuje tam své rodinné jídlo. Když se bavíme o multikulturalismu, je zkrátka důležité jasně formulovat, komu probíraná zkušenost patří.

Takže když se v médiích hovoří o multikulturalismu, novináři a novinářky stavějí do středu svou bílou zkušenost?

Jde o to, že multikulturalismus se nevznáší jen tak ve vzduchu. Vždycky ho někdo prožívá. To slovo se omílá, jako by všichni věděli, o čem mluví, ale neví to nikdo. Nebo ještě hůř, všichni předpokládají, že hovoří o tom samém, ale pokud neřeknete, kdo onen multikulturalismus zažívá, necháváte to na fantazii každého posluchače. Existují lidé z dělnické třídy, kteří jsou v očích multikulturalistů rasisté, ale pokud jde o dělnickou politiku a dělnická práva, jsou mnohem demokratičtější. Nerozmýšlejí se, jestli mají, nebo nemají rádi Pákistánce. Dívají se na ně jako na sobě rovné a říkají věci jako: „Nevoní mi jejich jídlo, ale pracujeme tady všichni spolu.“ Důležitý je úhel pohledu. Zamlouvá se vám pohled někoho, kdo se na vás dívá jako na sobě rovného a říká „nemám tě rád“, nebo se vám zamlouvá spíš ten, kdo se na vás dívá svrchu a říká „líbíš se mi“? Horizontála může znamenat dost závažný rasismus, ale ten blahosklonný pohled shora dolů znamená úplně jiný druh násilí, který vás rozkládá jemně a postupně. Je to nebezpečné, protože média nesmírně ráda přeceňují směšné podoby rasismu. Soustřeďujeme se na lidi jako Donald Trump a na jeho zcela neskrývaný rasismus, kdežto ten zmíněný blahosklonný pohled necháváme beztrestně procházet. Zajistit, že kritika postihne i střední třídu, je přitom důležité pro oslabování extrémní pravicové formy nacionalismu, jejíž vyznavači mají často dojem, že existuje spolčení mezi migranty a lidmi, kteří je chápou. Musíme se stavět kriticky k oběma zmíněným pohledům.

Může se ovšem vyskytnout i blahosklonný pohled, který obsahuje násilí a nevraživost. To dnes vídáme čím dál častěji… Řekl byste, že se situace za posledních řekněme pětadvacet let změnila?

Změnila se obecná představa o moci těch druhých. Ve své knize Je rasismus hrozba pro životní prostředí? se zabývám rozdílem v rasových metaforách. Rasistická přirovnání muslimů se velmi dlouho točila kolem švábů: palestinští švábi, arabští švábi… Ale s nástupem islámského terorismu a násilí se to změnilo. Teď se na muslimy nahlíží jako na vlky. Obě metafory obsahují obraz nepřítele, ale švába můžete zašlápnout, je to jen obtížný hmyz, kdežto vlk je hrozba. Představujeme si teroristu jako osamělého vlka. Na švába se díváte svrchu, ale vlkovi hledíte z očí do očí. Konfigurace moci se změnila. Ne že by už nikdo neuvažoval o muslimech jako o švábech, ale ten obraz vlka se vynořuje znovu a znovu. A nejen v Evropě. Z vlastní zkušenosti Libanonce dospívajícího v křesťanské rodině mohu potvrdit, že jsem od útlého dětství poslouchal negativní předsudky o muslimech.

Co znamená ta změna obraznosti? Vnímají lidé ohrožení bělošství naléhavěji než dříve?

Myslím, že ta hrozba je skutečná. Hrozba bílého úpadku je skutečná. Ale abyste se toho báli, musíte zažívat bělošství určitým způsobem. Proto se to tak zamotává. Moji bílí studenti by řekli: „To je skvělé, konečně bílý úpadek.“ Jsou tu ale i jiní. A já nebudu říkat, že je musíme pochopit, protože tím je tak či onak legitimizuji. Myslím, že k tomu musíte přistupovat politicky a kriticky a rozpoznávat nebezpečnost lidí, kteří nacházejí podstatu svého života v nenávisti k druhým. Dodat svému životu smysl je zásadní, není ovšem spravedlivé hledat ten smysl za cenu ponižování a zraňování druhých a nenávisti vůči nim. Prostě běžte a najděte si nějakou jinou tvůrčí práci, abyste se udrželi při životě. Nenávist vůči „těm druhým“ je ta nejméně výhodná cesta k dobrému životu. Ale jak zajistit, aby to lidé pochopili? Já jsem naštěstí jen akademik, a ne politik. Upřímně, dělat politiku je pořádně tvrdá práce. Ale přiložit ruku k dílu můžu i v akademické sféře.

Z angličtiny přeložila Silvie Mitlenerová.

Rozhovor vznikl v rámci série konferencí Grand entretien, kterou organizují Francouzské centrum pro výzkum ve společenských a humanitních vědách (CEFRES), Francouzský institut a Univerzita Karlova.