Višňový sad je především pohledem na naši humanitu, tvrdí o poslední divadelní hře Antona Pavloviče Čechova francouzský režisér Daniel Jeanneteau. Drama z počátku 20. století uvádí ve francouzsko-japonské koprodukci v divadle na předměstí Paříže, které v posledních letech vede.
Jak začala vaše spolupráce s japonským divadlem?
Do Japonska jezdím pravidelně už skoro pětadvacet let a tamější divadelníci mou tvorbu dobře znají. V roce 2009 mi nabídl spolupráci režisér Satoši Mijagi, který působí v Shizuoka Performing Arts Center, jedné z nejvýznamnějších uměleckých institucí v Japonsku. Navrhl mi, abych režíroval drsnou hru Zpustošení od anglické dramatičky Sarah Kane. A při posledním společném setkání ho napadlo, abych připravil některou z Čechovových her. Se scenáristou Mammarem Benranouem se nám zdálo, že Višňový sad bude pro obě strany – japonskou i francouzskou – nejsrozumitelnější.
Proč?
Je to přístupné dílo, lehčí, méně dramatické. Čechov v něm navíc výrazně řeší přeměnu světa, konec aristokracie, nástup trhu. Ve hře se probírá i rozdrobenost společnosti a různé formy nespravedlnosti. Dnes můžeme podobné změny vidět všude, i na druhém konci planety. Čechov ve Višňovém sadě nahlíží na společnost z pozice humanisty, který se zajímá o všechny projevy lidství, aniž by lidi soudil, i když někdy tím pozorováním jistě trpěl. Nekritizuje jen vyšší společnost, zesměšňuje i vesničany, kteří jsou vykreslení jako nevzdělaní idioti a neotesanci. Je empatický, ale zároveň velmi přísný. Uvedení Višňového sadu v Japonsku nás navíc odvedlo od zavedené představy, kterou o Čechovově době máme v Evropě. Nemuseli jsme Višňový sad inscenovat v kulisách Ruska konce 19. století, v estetice plné samovarů.
Lze najít styčné body francouzské a japonské divadelní estetiky?
Divadelní tradice v Japonsku a ve Francii jsou samozřejmě velmi odlišné. Jenže diváci v Japonsku a ve Francii dnes stojí před stejnými problémy. Víc než o podobnost divadelní formy tu jde o lidskost, humanitu. Vidíme, že jsme na jednu stranu odlišní, ale na stranu druhou velice podobní. Višňový sad je v tomto ohledu skutečně nadčasové dílo. Najdeme v něm univerzální detaily a situace, které se opakují ve všech epochách, byť jsou vyprávěny různými způsoby. Svou univerzálností probouzejí emoce, jsou nám blízké, chápeme je. Čechov měl při popisu společnosti silnou intuici a dokázal jevy i předvídat. Pochopil, že se společnost mění a spěje k revoluci.
Sám Čechov ale svou hru nechápal jako tragédii.
Čechov o svých inscenacích mluvil jako o komediích – vycházel z burlesky a humoru. Chtěl se vyvarovat těžkého a vážného ztvárnění ve stylu Stanislavského. První díla, která psal před divadelními hrami, byla spíš jakýmisi anekdotami a komediální ráz tvorby si podržel až do své smrti v roce 1904, kdy byl poprvé uveden Višňový sad.
Vnímáte takto Višňový sad i vy?
Pro mě je to dílo velmi bolestivé a dramatické, které ale nelze vyprávět jinak než s jistou lehkostí a vtipem. Pokud totiž u Čechova příliš zdůrazníme hloubku a dramatičnost, celou náladu jeho hry zabijeme.
Daniel Jeanneteau (nar. 1963) je režisér a scénograf. Spolupracuje s předními francouzskými divadelními institucemi, jako jsou La Colline v Paříži, Divadlo Gérarda Philipa v Saint-Denis, Studio-Théâtre ve Vitry, Dům kultury v Amiens, Opera v Lille a jiné. Od roku 2017 působí jako ředitel Gennevillierského divadla.