Více než čtyři desetiletí od zformování vydavatelství Dischord Records, které vneslo do punkové hudby aktivismus či důraz na etické postoje a solidaritu, pokračuje v hlavním městě USA proměna subkulturního života v důsledku globálních trendů. Ozvěny osmdesátých a devadesátých let tu ale stále rezonují.
V chladném a nevlídném říjnovém večeru procházím mezi novostavbami nedaleko stanice metra Takoma v severní části Washingtonu, D.C. Jako zjevení se v nové zástavbě vynoří skromný dvoupodlažní rodinný domek obklopený zahradou, který mezi moderními věžáky působí dojmem hobitího příbytku. U vstupu mě vítá organizátor dnešního večera, hráč na lesní roh Abe Mamet, jehož experimentální trio má dnes vystoupit. Line-up dále tvoří houslista a producent Jamie Sandel a krátký saxofonový set Marka Cisnerose, člena postpunkových Hammered Hulls či Des Demonas, který v minulosti působil například i v legendárních The Make-Up. Koncert vrcholí hromadnou improvizací všech účinkujících. Vstupné je dobrovolné a Abe mi ukazuje krabice s vínem, které je pro diváky volně k dispozici.
Jsem v Rhizome, jednom z posledních skutečně nezávislých center alternativní kultury v D.C., které stojí na dobrovolné práci a kolektivním rozhodování. V přízemí dvojpodlažního domu se konají koncerty od free jazzu po grindcore, horní patro slouží jako galerie, kde se pravidelně střídají výstavy lokálních výtvarníků. Víkendy jsou často ve znamení spolupráce a sdílení: probíhají tu různé kursy, workshopy či setkání, na nichž se můžete naučit ovládat modulární syntezátory, osvojit si základy současného tance či takzvaného urban sketchingu nebo se s ostatními podělit o své sny. O týden později se do Rhizome vracím na odpolední koncert místních kapel. Několik desítek pankáčů postává v hloučcích na zahradě ozářené podzimním sluncem a já si odnáším pocit otevřeného a přátelského místa, které žije svým vlastním nezávislým životem.
Jiné město
Ve městě, kde se rodily myšlenky DIY nebo straight edge, zůstává tohle otlučené doupě jedním z posledních útočišť, jež stojí na původních principech místní alternativní scény. I tady ale cedule oznamující plánovanou demolici hlásí neodvratný konec jedné éry. Washington, D.C., patří mezi nejgentrifikovanější města na světě. Líhně nezávislé kultury nebo LGBTQ+ hnutí jako čtvrť Adams Morgan nebo oblast kolem kruhového náměstí Dupont Circle, kde se odehrály první punkové koncerty, se staly vyhledávanými rezidenčními centry pro vládní pracovníky či manažery nadnárodních firem. Kvůli rostoucím cenám bydlení i služeb řada umělců včetně hudebníků odchází do suburbánních oblastí nebo jiných měst, třeba do nedalekého Baltimoru, kde jsou lepší podmínky pro život s nižším rozpočtem.
Na hraně existence dlouhodobě balancuje i tradiční punkový klub Black Cat. Při životě ho udržuje nadšení majitele Danteho Ferranda, bývalého bubeníka kapel Gray Matter a Iron Cross, ale také posun ke komerčnějším žánrům, které čas od času nalákají i zlatou mládež, pro kterou se oblast kolem U Street a Čtrnácté ulice, kde se klub nachází, stala vyhledávanou lokalitou nočních tahů. Jako jedno z mála míst si nicméně Black Cat udržuje ducha kdysi silné komunity kolem vydavatelství Dischord Records a jeho vlajkové lodi, kapely Fugazi, jejíž odkaz je skoro dvacet let poté, co si dala blíže nespecifikovanou pauzu, ve městě pořád cítit. Koncerty starých i novějších skupin v Black Cat navštěvují mnozí pamětníci zlaté éry, jimž je dnes kolem padesáti, nebo dokonce šedesáti let.
Po světě stále žijí desítky tisíc pankáčů všech generací, kteří na kapely kolem Dischordu přísahají a Black Cat je i přes nevyhnutelné změny připomínkou toho, že tato subkultura je pořád naživu, i když její publikum výrazně zestárlo a mladší ročníky jsou na koncertech kapel z Dischordu v menšině. Se stárnutím ústředních postav vydavatelství však logicky slábne i původní energie, která měla v dobách jeho největší slávy sílu formovat veřejný diskurs a pohánět sociální hnutí ve městě i mimo něj. Když se po koncertě jedné z výrazných skupin devadesátých let Girls Against Boys bavím s bubeníkem Fugazi Brendanem Cantym o jeho oblíbených rybářských destinacích, v hlavě mi vyvstává otázka, na kterou sám začínám po třicítce hledat odpověď. Které hodnoty jsou vlastně v životě důležité a kterých se člověk musí vzdát, aby dokázal odolávat kulturním, sociálním a ekonomickým trendům současného globálního kapitalismu? Pro dnešní scénu kolem Dischordu zůstává v popředí soudržnost komunity, vzájemnost a láska k hudbě. A možná i víra, že poselství, které se z Washingtonu v posledních dvou dekádách 20. století rozlétlo do světa, může promlouvat i k mladším generacím.
Trendy bez hranic
Jiná místa historicky spojená s hardcorepunkovou hudbou se postupně transformovala v mainstreamové huby. Klub 9:30, kde své první koncerty v osmdesátých letech odehrály kapely jako Minor Threat nebo Bad Brains, se po přestěhování na východní cíp U Street v roce 1996 stal součástí expandujícího koncertního impéria I.M.P. To začínalo jako bookingová agentura nezávislých koncertů v osmdesátých letech právě v 9:30 a dnes je největším hudebním promotérem ve městě; provozuje čtyři koncertní místa, včetně monumentální haly The Anthem pro šest tisíc lidí v nové luxusní čtvrti Wharf v bývalých docích.
Když dvacet minut před otevřením přicházím ke klubu 9:30 na koncert australské skupiny Amyl and the Sniffers, od vchodu se přes dva bloky táhne zástup fanoušků různých generací, z většiny jde ale o teenagery a mladé dvacátníky a dvacátnice. Během koncertu je v klubu o kapacitě dvanácti set lidí narváno. S generační obměnou se pochopitelně mění i preference – určitým ústupem Dischordu do ústraní, ať už se to týká samotné hudby či politické činnosti a aktivismu, vzniká prostor k rozmachu nového hudebního undergroundu. Ten je založen na rozličnosti žánrů i forem a šíří se s pomocí globálně dostupných nástrojů hudebního marketingu, jako jsou streamovací platformy nebo hudební servery. Globalizující prvky v subkulturách na jedné straně umožňují větší interakci mezi tematickými preferencemi mladé generace a rozšiřujícím se rozptylem hudebních stylů, na druhé straně přinášejí mechanismy zakořeněné v povaze neoliberálního kapitalismu, jehož cílem je uchvátit cokoli, co lze zpeněžit. Kapitalizace alternativních hudebních žánrů se projevuje i ve fungování koncertních míst. Všechny kluby z rodiny I.M.P. se například staly cashless zónami. Ve většině případů je tak nemožné koupit si vstupenku bez smartphonu a platebních aplikací. Zato si ale můžete za příplatek rezervovat speciální místa s nejlepším výhledem či přístupem k baru.
Střet světů
Podobně jako v řadě jiných měst globálního Severu se i hudební provoz ve Washingtonu, D.C., stále víc přizpůsobuje zákonitostem byznysu. Ovšem vzhledem k místní kulturní tradici dochází ke zvláštní symbióze, při níž zůstává zřetelný mentální obraz dřívějších dob. Vliv Dischordu sice slábne pod tlakem trendů, které nezávislou produkci mění v další druh konzumního zboží, přináší to nicméně nové výzvy jak pro starší generaci, která se snaží udržet si svou autenticitu nebo se adaptovat na novou situaci, tak pro tu mladší, pro niž hudební subkultury navzdory své proměně pořád mají zásadní transformační potenciál. D.C. je tak dost možná jedním z nejzajímavějších současných příkladů konfrontace staré subkulturní scény s novými trendy. Stále zde každopádně existuje prostor pro život na okraji a sounáležitost – ústřední hodnoty punkové komunity.
Autor je sociolog a hudebník.