Komiks mě poprvé zaujal někdy v roce 1990, když mi rodiče koupili časopis Kometa. Kreslené příběhy jsem musel znát z dětských periodik jako Ohníček, kde jim bývala vyhrazena jedna stránka, celý časopis věnovaný komiksům na mě ale zapůsobil jako zjevení a každé číslo jsem hltal od první do poslední stránky. Z dnešního pohledu bych řekl, že tehdy kreslířům nejspíš chyběly kvalitní domácí příběhy, protože většina seriálů, na které si vzpomínám, byly adaptace – Reidův Bezhlavý jezdec, Guljakovského Dlouhé svítání na Enně, Sienkiewiczovi Křižáci –, ale to mi tehdy vůbec nevadilo. V devadesátých letech jsem většinu informací o amerických (nejen) superhrdinských komiksech čerpal z časopisů Ikarie a Score, kam o nich psávali Jiří Pavlovský a Štěpán Kopřiva. Když ohlásili zrod magazínu Crew, netrpělivě jsem čekal na první číslo. A pak dlouho i na každé další. Liboval jsem si v orgiích násilí urostlých svalovců a fantazmatických krásek a hodnocení redaktorů pro mě byla zákonem. Možná právě kvůli představě, že vrcholem žánru jsou Sláine a Lobo, jsem potom komiksy nadlouho přestal číst. Vrátil jsem se k nim až po setkání s tituly z Vertiga. Díky Sandmanovi nebo Fables jsem pochopil, že „dospělý komiks“ nemusí znamenat sex a násilí, ale spíš ambice srovnatelné s literaturou či kinematografií. Na tom, že o schopnosti komiksu tyto ambice naplňovat dnes pochybují jen ti nejrigidnější snobové, má právě edice Vertigo velkou zásluhu. A proto se jí také třicet let od jejího založení v tomto čísle věnujeme.