Po volbách je každý generál. Já ale tyto řádky píšu ještě před druhým kolem prezidentské volby, uprostřed vrcholícího střetu dvou světů – a jistě vím jen to, že nechci být součástí ani jednoho z nich. Chápu, že by si někdo přál mít na Hradě konečně ženu, a cizí mi není ani přístup mého kamaráda, který volil Pavla Fischera, protože se u nás ještě nikdy nestal prezidentem „pořádnej plešingr“. Teď se však rozhodujeme o tom, jestli se do prezidentského úřadu víc hodí velkopodnikatel, nebo lampasák. Andrej Babiš a Petr Pavel jsou zpravidla zobrazováni jako protiklady: zlo versus dobro, chaos proti řádu, zastánce obyčejných lidí kontra reprezentant elit a podobně. Pro mě je ale zajímavější to, co je spojuje. Z jejich biografie se mimo jiné dozvíte, že se oba na prahu dospělosti rozhodli jít ve stopách svých otců, armádního důstojníka a vedoucího pracovníka v podniku zahraničního obchodu. Tato konformita projevující se kopírováním nejbližšího vzoru mě znepokojuje snad ještě víc než samotný fakt, že volíme mezi vojákem a byznysmenem. U Babiše mě to tolik nepřekvapuje – otec kšeftsman, syn kšeftsman –, ale v Pavlově případě rodinná štafeta ještě zesiluje můj údiv nad tím, jak snadno liberální voličstvo včetně zatvrzelých antikomunistů dokáže přejít fakt, že si jejich favorit v době normalizace začal budovat kariéru v lidově demokratické armádě. Mně samotnému je upřímně jedno, kdo z těch dvou – bez mého přičinění – vyhraje. Vítězství šéfa Agrofertu by bylo zhmotněním zlého snu; antibabišovská kampaň, která pravděpodobně dotlačí Pavla na Hrad, zase odsouvá hlavní problém: vůbec nereflektuje skutečnosti, které Babiše vynesly k moci, a místo toho navozuje dojem, že se tento zloduch v naší krásné kotlině zjevil jako deus ex machina. Pokud to takhle půjde dál, obávám se, že brzy nastoupí nějaký horší Babiš a rozdělená společnost se ocitne v ještě hlubším hnoji.