Nedávno jsem si na nábřeží všiml vyššího muže středního věku. Viděl jsem ho tam pak ještě několikrát a pokaždé jen tak stál a díval se k řece. Mohlo by se zdát, že na někoho čeká, ale nikdy se nerozhlížel kolem sebe. Po chvíli se obvykle náhle otočil a odešel. Měl přitom mírně sklopenou hlavu, takže mohl vidět jen na několik málo kroků před sebou. I při chůzi zjevně na něco myslel a nechtěl se rozptylovat lidmi ani ničím jiným. „Už jsem na to přišel a musím jít,“ řekl by mi, kdybych ho zastavil a chtěl po něm nějaké vysvětlení. Podle mého názoru to byl navíc přesně ten typ člověka, který by ještě mohl dodat: „A máte pravdu, je to skutečně tak – věnuji se technice umělého problému.“ „Myslel jsem si to,“ odpověděl bych mu.
Technika umělého problému je výzkumná metoda, která leží na hranici mezi komponováním a hudební vědou. Výzkumník zpravidla nejprve vytvoří kompozici a na ní pak demonstruje problém, kterým se chce zabývat. Taková kompozice ale není běžné hudební dílo. Proto se někdy označuje jako „vědecká“, čímž se dává najevo, že nevznikla pro širší publikum. Je určena relativně uzavřené komunitě akademického světa a splní svůj účel tím, že se stane reprezentací zkoumaného jevu. To je vše. Všechny skladby tohoto druhu jsou tedy podřízeny výzkumnému záměru a většinou ani neusilují o dosažení krásna. Pokud skladba přesto dojem krásna vyvolá, je to chápáno jen jako vedlejší efekt. V podstatě jde o konstrukce čistě intelektového původu s více či méně zjevnými rysy uměleckého díla.
Jestliže se badatel chce věnovat této technice výzkumu, musí své teze formulovat nástroji abstraktního myšlení podobně jako hudební skladatel. Zní to složitě, ale v zásadě jen rozloží své myšlenky v čase. Klade postupně jednu tezi za druhou jako jednotlivé kroky, které vyústí v závěr. Vlastně říká: „Tohle si myslím, takový předkládám problém a takové řešení navrhuji.“ Výsledek obvykle vypadá jako řada po sobě následujících různě dlouhých hudebních úseků, jež mají nějakou souvislost. Anebo je to jedna velká hudební expozice, kterou badatel vytvoří, postaví na pomyslné hudebněvědné pódium a prohlásí: „Tady je mechanismus, který se pohybuje a demonstruje určité fyzikální zákony.“ Nejde ale o fyziku, protože předmětem výzkumu je umění a zkoumaný svět i jeho zákony jsou zcela artificiální, stvořené člověkem.
Z pohledu vědy má tato aktivita rysy autistického chování. Badatel totiž nezkoumá cizí skladby, o nichž by pak mohl vynášet soudy. Místo toho kompozice sám nejdříve vytváří a teprve pak je zkoumá. Proto se mluví o výzkumu pomocí techniky umělého problému. Slovo „umělý“ je přitom používáno i v pejorativním smyslu. Kritikové tím narážejí na určitý akademický intelektualismus a ztrátu kontaktu s realitou. O umělý problém se však jedná i z jiných, mnohem závažnějších důvodů. Zde se totiž nezkoumá způsobem, jaký je uměnovědám vlastní: nehledí se do minulosti na to, co už bylo vytvořeno. Pohled se upírá opačným směrem, k tomu, co ještě není a co by možná teprve mohlo vzniknout. Sestavuje se tu model budoucnosti a ten je ze své podstaty vždy umělý.
Mám pocit, že vytváření takových modelů je doména umění. Nebo ne? Je to přece umělec, kdo vykročí někam do neznáma a stvoří své dílo. Až poté přijde vědec a zkoumá, co bylo vytvořeno. Snaží se věc pochopit. To je běžný a srozumitelný postup. „Na druhou stranu,“ odpověděl by ten muž z nábřeží, „je stejně tak srozumitelná i neochota zabývat se stále jen obzory, které při své cestě do neznáma objevil někdo jiný. A nejde ani tak o prvenství, spíše je lákavé změnit směr pohledu.“
„Sám jste to při našem rozhovoru říkal,“ dodal by ještě. „Nedívat se na to, co už bylo, a místo toho stvořit něco, co by teprve mohlo být.“
Autor je muzikolog a občas komponuje.