Je to všechno jenom hra

Téměř rok trvající ruská válka na Ukrajině zastínila Lukašenkův autoritativní režim, proti kterému se v letech 2020 a 2021 masivně postavila běloruská demokratická opozice. Sérii veřejných demonstrací a protestních stávek doprovázelo zatýkání a porušování lidských práv. Desítky lidí stále zůstávají nezvěstné. Zadržen a odsouzen k dvacetiletému žaláři za údajný terorismus byl i anarchista Igor Oliněvič, známý svým vězeňským deníkem Jedu do Magadanu (2013, česky 2014). Text sepsal o deset let dříve během vazby před výkonem prvního, osmiletého trestu. Ohlíží se v něm za pobytem ve vazební věznici zvané Amerikánka, praktikami silových složek, metodami výslechu či návštěvami u manipulativního velitele. Deníkové zápisy mu zároveň slouží k propagaci vlastního politického přesvědčení, tedy výzvě ke svržení elit a vybudování společnosti, která dokáže osvobodit sebe samu.

Potýkání dobra se zlem

Oliněvičův deník upravil pro potřeby inscenace režisér Adam Steinbauer, který – soudě podle jeho předchozích prací – inklinuje k nepravidelné dramaturgii a rozporuplným nebo značně problematickým hrdinům. Ve své absolventské inscenaci na JAMU zpracoval kdysi skandální román Iana McEwana Betonová zahrada, v A studiu Rubín zase spolu se Simonou Petrů, autorkou hry Náhradní existence, uvedl Deníky Jana Zábrany. Nyní sáhl po angažované, ideologií zatěžkané předloze, kterou čte jako archetypální potýkání dobra se zlem.

Hlavní hrdina Igor, autorovo scénické alter ego, uvádí okolnosti předcházející moskevskému zatčení a deportaci do vazby. Poté se proměňuje v Ihara, člena skupiny Neřádi, jenž bojuje proti věčné všepohlcující temnotě a prázdnotě, takzvanému Tumánu. Neřádi naštěstí objevili kámen Zornikam, který je má zavést do města věčného světla a svobody a ochránit před mlhou. Kamene se však chtějí zmocnit služebníci temné strany. Ihar se tu a tam proměňuje v úvodního Igora, případně v průvodce či vypravěče, který hovoří i o samotném Oliněvičovi. Rovina, v níž vystupuje Igor, je věcná a realistická, kdežto s Iharem vstupuje do inscenace svět fantazie a nadpřirozených bytostí. Jako například postava lesního démona Lešije, známého ze slovanského lidového bájesloví.

Právě tyto momenty velice funkčně osvěžují monotónní traktát o nespravedlivém věznění a poměrech v káznici a zároveň jsou příležitostí pro jednoduché, přitom ale výsostně divadelní aranžmá. Patosu zabraňuje také interakce s diváky, kteří jsou vyzýváni, aby se staly figuranty při ukázce výslechové praktiky. Z té se přes veškerou nepříjemnost, kterou vybraným jedincům exhibice přináší, nakonec stává jakási forma hry. Hra je ostatně klíčová i pro Oliněviče, vášnivého účastníka LARPů, což možná až zbytečně demonstruje simulace bitky, při které je dobrovolník z hlediště vybaven molitanovou zbraní, s níž se má utkat se svým hereckým protivníkem. Scéna samozřejmě působí nadmíru zábavně, na druhou stranu až příliš odvádí od seriózního tématu. Úvaha o herní situaci jako univerzálním modelu, do něhož se vejdou jak fiktivní, tak reální hrdinové, není ale bez zajímavosti. Ve výsledku i tým Adama Steinbauera přece „pouze“ sehrává divadlo, a neagituje.

Na seznamu zrádců

Všechny postavy s citem pro přesný a rychlý střih ztvárnil Mark Kristián Hochman. Je podmanivý jako zanícený, revoltující mladík v bílé košili s tradiční běloruskou výšivkou či v černé teplákovce s nápisem Live or Die, stejně jako lesoduch s větévkami prodlužujícími mu prsty rukou a se závojem přes obličej. Pracuje s energií těla, hlavně však s výraznou hlasovou modulací. Dokáže tak často jen slovy a pohledem vizualizovat místo a okolnosti, o nichž hovoří.

V závěru nasedá do pomyslného vlaku, který ho spolu s ozbrojenými členy eskorty odváží kamsi na sever. Cílová destinace Magadan odkazuje k přístavnímu městu na Dálném východě, pověstnému „městu­-táboru“, kde se za stalinismu ve třicátých letech 20. století nacházel nechvalně proslulý gulag. V podkresu zní píseň Jedu do Magadanu ruského muzikanta vystupujícího pod pseudonymem Vasja Oblomov, která vznikla v roce 2010, kdy byl Oliněvič poprvé zadržen. Na rozdíl od Oliněviče sice nebyl Oblomov nikdy fakticky zatčen, avšak za svůj občanský aktivismus (vystoupil během demonstrací proti Putinovi, podpořil Alexandra Navalného v kandidatuře na moskevského starostu) byl konzervativními médii zařazen na seznam národních zrádců.

Po vlně projektů solidarizujících s ukrajinskými uprchlíky, ať už přímou spoluprací s nimi, či akcentem na válečný konflikt, vrací inscenace Jedu do Magadanu na domácí scénu běloruské téma. Nečiní tak ale se zaťatou patetičností, naopak vynalézavě a s humorem v duchu hesla „Je to všechno jenom hra“.

Autorka je divadelní teoretička a kritička.