Konec tepláků a kápí

Povídkové řady Vertiga

Edice Vertigo od počátku vydávala samostatné řady komiksových povídek. Pod značkami Vertigo Visions, Vertigo Voices či Vertigo Vérité vyšly mimo jiné i alternativní komiksy tematizující třeba sociální nerovnost či dopady epidemie AIDS. Underground dostal šanci u velkého nakladatele.

New York jako sociální noční můra. Z komiksu Petera Kupera The System

„Ahoj, jmenuju se Jenny. Jak se jmenuješ ty? Líbí se ti moje vlasy? A moje auto? Bojím se. Bojíš se taky? Nechci umřít.“ Tak zní text z prvních dvou bublin komiksu The Geek, jenž vyšel jako první titul řady Vertigo Visions. Slova patří panence, která – jak se ukáže hned na další stránce – bydlí spolu s dalšími hračkami v domečku pro panenky, jejž právě stravují plameny. Ideální start pro řadu, která chtěla zavést superhrdiny do dospělejšího světa.

Komiks vyšel v červnu 1993, jen půl ro­­ku poté, co vydavatelství DC spustilo edici Vertigo, určenou primárně starším čtenářům. Scenáristka Rachel Pollack v něm předznamenala, kudy se bude Vertigo ubírat. V minulé dekádě komiksy jako Watchmen: Strážci či Návrat temného rytíře přibližovaly superhrdinský žánr k politickým a společenským tématům a Vertigo udělalo další krok. Stalo se platformou, kde už se o aktuálních problémech mohlo mluvit i bez přítomnosti hrdinů v kostýmech.

 

Dnes vládnou peníze

Řada Vertigo Visions byla spolu s pozdějšími řadami Vertigo Voices a Vertigo Vérité věnovaná kratším komiksům, obvykle o rozsahu zhruba dvou sešitů, tedy necelých šedesáti stránek, avšak bez sešitového dělení na dvě části, a už tím nakladatelství vysílalo signál, že necílí na děti a mládež. Ostatně i delší a známější tituly Vertiga, původně vycházející po sešitech, často uspěly až v podobě sebraného vydání. Především však zmíněné tři řady reprezentují odklon komiksů vycházejících pod záštitou mainstreamových vydavatelství od nutnosti stylizovat vyprávění do super­hrdinských příběhů.

Šestice příběhů z Vertigo Visions ještě stojí na přítomnosti starších, většinou méně známých postav z DC universa, nikoli však v rolích mstitelů a bojovníků se zločinem. Hrdina komiksu The Geek pochází ze šedesátých let, kdy se postava zvaná Brother Power neboli The Geek zrodila coby variace Frankensteinova monstra. Manekýn oživlý po zásahu bleskem je v příběhu Rachel Pollack a kreslíře Mika Alreda jednou z „loutek“, které někdo zneužívá. Z této oživlé loutky se stává nechtěná hvězda cirkusové freak show, která pro potěchu publika pojídá maso živých zvířat. Posléze hrdina obléká kravatu a sako, se slovy „Dnes není vhodná doba pro excentrické génie, dnes vládnou peníze“ se loučí se svou frankensteinovskou minulostí a zapadá do neúprosné reality přelomu osmdesátých a devadesátých let, když coby prosťáček vedený cizími zájmy ovládá velkou firmu, aby na tom někdo jiný zbohatl a zaměstnanci se měli zase o něco hůř.

Vlastně se jednalo o poměrně přímočarou kritikou doby, v níž hrdina dostává rady typu: „Prostě se chovej jako všichni ostatní.“ Ale Rachel Pollack vyprávěla také o zneužívání prostitutek a žen obecně – většina postav jejího epizodicky vystavěného hororu se podobala zmíněným hračkám z hořícího domečku. V bublinách mainstreamového komiksu se navíc objevila „nebezpečná“ slova jako menstruace či PMS, tedy zkratka pro radikální ženské hnutí Pack Menstrual Savages.

 

Smells Like Teen President

Také další komiksy z řady Visions zasazovaly nepříliš známé superhrdiny, jako jsou Phantom Stranger či Tomahawk, do nových společenských kontextů. Jedním z nich byl Prez neboli první náctiletý prezident Spojených států, který se původně v komiksech objevil počátkem sedmdesátých let v návaznosti na 26. dodatek ústavy z roku 1971, jenž snížil minimální věk pro kandidaturu na prezidenta na osmnáct let. Ve verzi z řady Visions už je hrdina Prez Rickard po smrti a pozdější slavný autor noirových krimi Ed Brubaker v jednom ze svých prvních komiksů s podtitulem „Smells Like Teen President“ vypráví o mladíkovi, který po zmizelém prezidentovi pátrá, neboť se domnívá, že je to jeho otec. Brubakerova komiksová road movie odkazující k hitu skupiny Nirvana je jízdou tří příslušníků generace X Amerikou, jíž vládnou poněkud jiní prezidenti než ten, po němž pátrají. Komiks hovoří o skutečné i metaforické rakovině, kterou trpí svět ovládaný hesly „Nakupuj“, „Utrácej“, „Konzumuj“ a „Zaplať později“.

Na krátkých žánrových variacích stála i řada Vertigo Voices, kde v roce 1995 vyšlo mimo jiné kafkovské krimi Tainted (Zkažený) scenáristy Jamieho Delana a kreslíře Ala Davidsona nebo satira Kill Your Boyfriend (Zabij svého kluka). V té scenárista Grant Morrison vypráví o dvojici zamilovaných mladistvých zločinců, pro něž jsou přečiny včetně vraždy legitimním východiskem z nudy, a pošklebuje se usedlé britské společnosti i tehdejší rádoby revoltující mládeži.

Nejpozoruhodnější a historicky nejdůležitější řadou složenou ze samostatných komiksových povídek bylo ovšem Vertigo Vérité. Zatímco obě předchozí řady osvobozovaly mainstreamový komiks od superhrdinů a dávaly hlas nadějným talentům typu Brubakera, řada Vertigo Vérité po vzoru filmového hnutí Cinéma vérité poskytla prostor nejen novým aktuálním tématům, ale také formě či estetice, která dosud byla v mainstreamu nemyslitelná. Vycházela zde díla autorů alternativního a undergroundového komiksu, jež byla brána jako naprostý protipól tvorby největších vydavatelství.

 

Střet se systémem

„Když mě editor Lou Stathis v roce 1995 poprvé oslovil s tím, abych vytvořil něco pro DC, podivil jsem se, co bych asi tak mohl nakreslit, aby to zdomácnělo v říši fantasy,“ vzpomíná v předmluvě nového vydání komiksu The System z roku 2014 jeho autor Peter Kuper. Proslavil se totiž především drsně realistickými, politickými a autobiografickými komiksy, které vycházely v undergroundových nakladatelstvích. Když se však ujistil, že cílem Vertigo Vérité je oslovit jiné čtenáře než jen tradiční osazenstvo comics shopů, oživil myšlenku, která se zrodila o osm let dříve na sedadle posledního vagonu metra, jímž jel do redakce New York Times.

The System je stopětadvacetistránkový příběh beze slov, nazvaný podle graffiti na jednom z vagonů newyorského metra. To je jediným pojítkem osudů hrdinů patřících k různým společenským vrstvám, kteří se pohybují ve stanicích podzemní dráhy či v jejich těsné blízkosti. Kuper uhrančivým stylem, jenž využívá šablon a sprejů a svou geometrickou povahou připomíná staré expresio­­nistické grafiky, ale také odkazuje ke street artu či aktivistickému umění, zachytil ve společenskokritické zkratce a místy s až melodramatickou intenzitou všednodenní chod města. Díky zvolené sprejové technice a omezené paletě barev panely na stránce místy „krvácejí“ jeden do druhého – cílem je zachytit prožitek americké metropole, kde se míjejí slizký makléř, zkorumpovaný policista, žebrák či sériový vrah pronásledující prostitutky. Kuper zhmotnil vizi zkorumpovaného, rozkládajícího se New Yorku překypujícího detaily, společenským napětím i všudypřítomnou paranoiou.

Podobně delirickou, a přitom bolestivě realistickou povahu má i další komiks z Vertigo Vérité, nazvaný Seven Miles a Second (Sedm mil za sekundu, 1996), v němž malíř, filmař, fotograf a performer David Wojnaro­witz za­chytil svůj život s virem HIV. Posmrtně vydané dílo je zpovědí tvůrce, který vzpomíná na mládí, kdy se živil prostitucí, a líčí i pozdní fázi nemoci, kdy se mu rozpadá nejen svět okolo, ale i vlastní tělo. „Jsem vězněm jazyka, který postrádá písmena, znaky či gesta, jež by se dovedla přiblížit tomu, co pociťuji,“ píše Wojnarowitz. Jindy poznamenává, že vztek je to jediné, co ho ještě spojuje s okolím. Do několika črt rozdělený příběh rovnou měrou stojí na Wojnarowitzově depresivním, přesném i poetickém textu, na kresbě Jamese Rombergera a na vodových barvách Marguerite Van Cook, které ožívají zejména v surreál­­ných pasážích zachycujících dezorientaci nemocného tvůrce. Příběh je intenzivní autobiografickou sondou, ale také kritickým obrazem homofobní společnosti.

Dnes je komiks etablované médium, které se stalo součástí literárního kánonu, muzeí či galerií a autobiografické komiksy už dávno nejsou underground. Vertigo svými povídkovými řadami pomohlo dveře do mainstrea­mu otevřít.

Autor je publicista.