Mrhání hřiven

Už od své první knížky veršů Olga Stehlíková odhaluje setrvačnost řeči, která jako mince o dvou stranách slouží tomu, kdo si ji nekriticky přisvojí. Jeden opře svůj záměr o vypočítanou řeč, a na špičku jazyka si nevidí; jiný se z nedůvtipu nebo lenosti podvolí cizí, nevlastní řeči a odžívá své dny v bezobsažném blekotání. To i ono, rafinovaný rub i spokojený líc lidského sebeklamu, vidí Stehlíková velmi jasně. Snadno snese sto a jeden důkaz toho, jak často a nevyhnutelně mluvíme ve frázích, ať už přitakáme vlastní existenci, nebo se dopouštíme nestřídmých rozkladů o životě druhých. Zaujetí pro jazyk jako nástroj světatvorby stejně jako cit pro různorodé projevy textové sebeidentifikace mluvčích charakterizují i její novou sbírku Zkouška Sirén.

Smutné vítězství nad slovy

Všeobecně inzerovanou výsadou poezie Stehlíkové je její tematická i výrazová širokodechost, zručně uplatňující rozmanitý materiál. Od hloupých průpovědí přes jejich hloupější variace a rozklady až k chytrým postřehům, jimiž pronikavý intelekt slaví smutné vítězství nad zdánlivostí slov. Od vědomí, že bez přírody, jakkoli plakátové, to teď v poezii nějaký čas nepůjde, přes opravdové úsilí vidět člověka nelidsky, aby se přesněji ukázalo, co jsme vlastně zač, až k osvobodivému žvanění a přehánění, jakož i přehánění onoho přehánění, kterému pravidelně zastřihuje křídla zatím neporažené ratio, úzkostlivě se rozpomínající na poselství výpovědi. Od tajemně znějících, důstojně odtažitých termínů přes významů plná rodová jména včel (maskonoska, pískorypka, drvodělka) až po unáhlené hříčky, jejichž sebestředný účinek se vybije krátkým vtipem, a pak prázdná slova zejí v básni dál. Pro jedno uchechtnutí nad „tiskovým mlčím“ nebo „nežity žití“ nestojí za to obětovat báseň. Chtít být pořád chytřejší než slova měl by si v poezii rozmyslet i ten nejchytřejší.

Tahle univerzální, obratná, sebe­-si­-vědomá, rozmanitostí postupů i všudypřítomných přirovnání omračující poetika je – viděno z opačné strany – matoucím sledem sofistikovaných obrazů, změtí slov zřetězených v obtížný, rozbíhavý proud, který pak někdy nějak některým veršem končí. Zrádnost chrlivého tempa spočívá v tom, že se pod vybroušenými jednotlivostmi ztrácejí obrysy celku. Nedůvtipný čtenář, záhy opilý blyštivými obraty, by se rád zorientoval a zkusil pochopit, proč se to všechno musí dít právě takto.

Až na pár výjimek odrážejí básně Zkoušky Sirén sám o sobě skvělý předpoklad, že na každém slovu, natož­pak sousloví je něco podivuhodného, co stojí za předvedení. Nejčastěji se tu ukazují čerstvé nápady z oboru slovní ekvilibristiky nebo ironické komentáře (a komentáře komentářů) na okraj nakažlivého bombastu lidského dorozumívání. Jenže kdo se nespokojí s rolí užaslého diváka v panoptiku řeči, komu záleží na tom, aby hra někam směřovala, kdo je natolik všetečný, že si vedle otázky, co to označuje, klade taky otázku, co to znamená, ten bude mít se Zkouškou Sirén těžkou práci.

Hračky v lyrickém vzduchoprázdnu

Odhlížím od toho, že je pod texty podepsána Olga Stehlíková, a zkouším si představit, kdo Sirény vytvořil – ne jako básnický text, ale jako způsob vidění světa. Jak asi vnímá a myslí subjekt, který musel napsat kupříkladu tyhle verše: „Ale na obrázku je krajina s jeřáby a habry./ Krajina s jeřáby a bagry./ Krajina s jeřáby a volavkami.“ Podle všeho je to subjekt nadmíru vnímavý, znakovou podstatou jazyka i řečovou praxí těžce zkoušený; subjekt, jemuž slova a jejich významy přinášejí pravá muka obraznosti a jemuž v konečném důsledku cokoli může připomenout cokoli. Mysl takového subjektu je zřejmě natolik pronikavá, až se nezřídka nechá oslnit svou vlastní citlivostí vůči slovu i frázi, kterou taky podle nesmrtelného hesla zachází i schází. Příliš se nezdržuje u toho, co slova obvykle znamenají, nejvíc ji fascinuje, co všechno by slova znamenat mohla. A tak bujně a úspěšně variuje, dekonstru­uje, ironizuje, paroduje, aktualizuje – jenže co říká a co si vlastně myslí? Je zarážející, že se básně Sirén, ve svých jednotlivých obrazech tak názorně plastické, výmluvné a vynalézavé, téměř nedotýkají aktuálního světa a existují povětšinou jako důmyslné hračky v lyrickém vzduchoprázdnu.

Jistěže za verši tušíme několik tematických obzorů, ke kterým všechny ty elegantní proudy slov spějí: hořkosladkou historii dobře přečtené lásky, neúnavné pokrytectví floskulí nebo kosmickou i mikroskopickou perspektivu stvoření, jehož je člověk, jaksi shodou okolností, bezradnou součástí. Vesměs však převažují fantazmatické výjevy, jejichž půvab netkví v tom, že by problematizovaly nesnesitelnou skutečnost. Život je tu v dlouhé řadě expresivních momentek a kašírovaně odvázaných situací inscenován jako svým vlastním pobaveným šklebem zaujatá groteska, která bere víc za hlavu než za srdce. Jako psovi nám tahle poezie pyšný čumák v louži ponížené skutečnosti nevymáchá, abychom zase jednou cítili trpkou vůni i slanou chuť svinstva vezdejšího, jemuž se spokojeni sebou samými utěšeně smějeme.

Odkouzlený svět dvacátých let 21. století vidí Stehlíková přesně, ale v dobrém výhledu si sama dobrovolně překáží. Její básnická řeč trpí proliferací slov stejně jako doba, o které chtě nechtě píše. Nepochybuju o tom, že Zkoušku Sirén psala v opravdovém úžasu nad tím, kam jsme to jako živočichové nejvyššího řádu dopracovali, a že kýžené podvratné gesto, které pod nánosy neodolatelných slov zaniklo, mohlo znít nějak takto: „Vím dobře, jak mluví tenhle svět, ale moje řeč to není.“

Autor je literární kritik.