Koláž Eva Koťátková
V souvislosti se šířící se nákazou ptačí chřipkou jsou od konce minulého roku v Česku utráceny stovky tisíc slepic chovaných ve velkochovech. Z hlediska drůbežářského průmyslu je to nepříjemná a drahá, nikoli však neočekávatelná událost. Lidé pak především řeší, zda to povede k nedostatku a zdražení vajec. Zvířata umírají v rukou odborníků, mimo zraky veřejnosti, technologicky. Umírají vlastně tak, jak předtím žila. Až na vzácné parlamentní debaty o přijatelnosti klecových chovů jsou život a smrt průmyslově chované drůbeže rámovány jako záležitost technologická a ekonomická, nikoli etická a politická. Industrializace drůbeže je přitom jedním z nejsilnějších výrazů doby, ve které žijeme – tedy antropocénu.
Podle studie uveřejněné v roce 2018 ve vědeckém časopise Royal Society Open Science vedly šlechtitelské zásahy a chovné technologie k tomu, že se od konce středověku více než zdvojnásobila tělesná velikost průmyslově chovaných brojlerů a od poloviny minulého století se zpětinásobila jejich tělesná hmota. Lidé jsou závislí na drůbeži jako zdroji potravy, zároveň se však samy slepice staly životně závislými na lidech, bez jejichž zásahů ve své dnešní podobě nemají šanci přežít. Celková masa domestikované drůbeže přitom přesahuje masu všech dalších ptáků na planetě a kosterní pozůstatky brojlerů jsou dnes stratigrafy považovány za jeden z indexů antropocénu jako doby, kdy činnost lidstva přetváří geologickou historii planety.
Ať už pro maso či vejce, drůbež je dnes mnohem spíše vyráběna než chována. Děje se tak v uzavřených prostorách, které chrání jednak „výrobní linky“ před nákazou a jednak společnost před konfrontací s životními podmínkami zvířat a z toho plynoucími etickými a politickými otázkami. V současnosti probíhající nákaza ptačí chřipkou a vybíjení drůbeže vyžadují ještě důslednější hygienická opatření a uzávěry, než je obvyklé, zároveň ale vytvářejí trhlinu v systému. Aktualizují se totiž otázky po tom, jaká je hodnota různých lidských a mimolidských životů a jaká normativita je vepsána třeba do zdánlivě pouze administrativní klasifikace vajec. Na tyto otázky neexistují jednoduché ani ze dne na den proveditelné odpovědi. Jako jednotlivci i biopolitický kolektiv bychom ale měli být schopni si je pokládat, tedy „zůstat s problémem“, jak říká bioložka a historička vědy Donna J. Haraway, a postupně formulovat takové materiální, stravovací, zdravotní či veterinární odpovědi, které budeme schopni sami před sebou – ale i před slepicemi a planetou – obhájit.
A nejde pouze o drůbež nebo jiná domestikovaná zvířata. V antropologii se dnes vedou stále intenzivnější debaty o pojmu „plantážocén“, který je navrhován jako alternativa pojmu antropocén. Plantážocén staví do popředí zemědělství a lesnictví jako klíčová pole probíhající antropogenní transformace světa a tematizuje naléhavou problematiku nerovného zapojení různých společností a sociálních skupin do tohoto procesu. Zároveň tento koncept nastoluje pojmovou souměřitelnost mezi využíváním lidské práce a mimolidské (metabolické) práce rostlin a zvířat – nikoli proto, aby zlehčil otroctví či jiné formy vykořisťování lidí, ale naopak aby zdůraznil souběžnou exploataci, simplifikaci a intoxikaci mimolidských forem života.
V plantážní produkci plodin a lesů jsme zapleteni všichni, bez ohledu na své stravovací návyky. Zároveň ale i v Česku nacházíme příklady toho, jak nadvládu plantážního zemědělství oslabovat – například skrze zahrádkaření, které u nás představuje poměrně vysoký podíl pěstování ovoce a zeleniny. Nakonec i tuzemské lesní monokultury svědčí o tom, že plantážní logiku produkce lze různým způsobem vychylovat nebo na ní parazitovat houbařením či sběrem dalších plodin, které se nepodílejí na „produkční funkci“ těchto továren na dřevo. Už dnes existují horší i lepší způsoby, jak v plantážocénu mezidruhově soužít.
Hromadně usmrcované slepice nežily dobrý život. Bude znít jako sarkasmus přát jim, aby odpočívaly v pokoji. Ale přála bych jim to.
Autorka je socioložka.