Benjamin Netanjahu se stal potřetí izraelským předsedou vlády. Pro Izrael to znamená výrazný posun k nacionalistické i náboženské krajní pravici. Ta je nyní zastoupena v novém koaličním kabinetu, mezi jehož členy je řada značně kontroverzních osobností, prosazujících radikálně protipalestinskou politiku.
Izrael si v listopadových volbách zvolil zatím nejpravicovější vládu, jakou kdy židovský stát měl. Levicové i liberální síly jsou už delší dobu mimo nejvyšší politiku. Koncem minulého roku vznikl kabinet, v jehož čele je opět Benjamin Netanjahu. Sedmačtyřicetiletý veterán izraelské politiky se stal premiérem potřetí, nyní ovšem sestavil vládní koalici s dosud nejradikálnějšími subjekty. Už před volbami v roce 2009 Netanjahu podepsal dohodu se stranou Jisra’el bejtenu (Izrael náš domov) a její nacionalistický lídr Avigdor Lieberman se následně stal ministrem zahraničí. V následujících vládách podíl ultrapravice nadále narůstal a poslední volby tento trend jen stvrdily.
Sporné osobnosti
Jmenování některých politiků do nové vlády budí obavy i u tradičních spojenců Izraele na Západě. Jedná se zejména o Itamara Ben Gvira z Náboženské sionistické strany, jehož pokoj v mládí zdobil plakát s teroristou Baruchem Goldsteinem – vrahem 29 palestinských věřících v Hebronu. Tento nově jmenovaný ministr pro národní bezpečnost se v devadesátých letech stavěl proti dohodám z Osla a několik týdnů před vraždou Jicchaka Rabina se dokonce objevil ve vysílání izraelské televize – v ruce držel značku utrženou z Rabinova vozidla a hlásal: „Dostali jsme se k jeho autu, teď dostaneme i jeho.“ Později čelil obviněním z podněcování k nenávisti vůči Arabům. Dnes žije v osadě a hlásí se k radikálnímu osadnickému hnutí.
Další problematickou postavou je čerstvě dosazený ministr financí Becal’el Smotrič, který podobně jako jeho stranický kolega Ben Gvir čelil obviněním za nenávistné a rasistické projevy. V roce 2021 například řekl jednomu zákonodárci arabského původu, že je škoda, že první izraelský premiér Ben Gurion nedokončil svou práci a nevyhnal ho v roce 1948 z Izraele. V roce 2005 se Smotrič účastnil protestů proti vyklízení ilegálních židovských osad v Gaze a měl se jakožto radikální osadnický aktivista podílet na teroristickém útoku (šlo o odpálení části dálnice). Mimo to se jedná o homofoba, který v roce 2006 protestoval proti konání pochodu Gay Pride v Tel Avivu.
Oba politici jsou zastánci anexe dalších palestinských území a nepokrytě odmítají mírové řešení izraelsko-palestinského sporu, které by mělo podle mezinárodního konsenzu vyústit ve vznik palestinského státu. Americká administrativa nicméně i přes určité obavy tvrdí, že nebude izraelské vedení soudit podle činů jednotlivců, nýbrž podle působení vlády jako celku.
Tragický rok
Už po prvních týdnech fungování nové izraelské vlády se zdá, že okupované Palestince čekají těžké časy. Ben Gvir se například provokativně vydal na Chrámovou horu, což Palestinci obvykle nesou velmi nelibě. Druhá palestinská intifáda ostatně začala poté, co toto pro muslimy nejposvátnější místo v Jeruzalémě demonstrativně navštívil tehdejší izraelský lídr Ariel Šaron. Krom toho ministr pro národní bezpečnost inicioval vládní zákaz palestinských vlajek na veřejných místech s odůvodněním, že se tento symbol rovná podpoře terorismu. Vláda navíc částečně omezila finance pro palestinskou samosprávu.
Z nového koaličního kabinetu ovšem nemají obavy pouze Palestinci (ať už občané Izraele, nebo obyvatelé okupovaných území), ale i mnozí Izraelci. Kritici poukazují nejen na trestní obvinění Netanjahua, který spolu s nynější premiérskou funkcí opět získal imunitu, ale také na plánované reformy nového ministra spravedlnosti Jariva Levina. Obavu z autoritářských tendencí budí především omezování soudní moci: pro soudce má být napříště obtížnější zamítat vládou navrhované zákony. Na pořadu dne jsou také větší pravomoci pro vládní politiky při vybírání soudců. Proti těmto záměrům se zatím v petici ohradilo jedenáct soudců Izraelského nejvyššího soudu.
Dodejme, že rok 2022 byl nejtragičtějším rokem, co se týče počtu Palestinců zabitých izraelskými bezpečnostními složkami. Celkově zemřelo 220 lidí včetně 48 dětí. V palestinských městech na severu země – především v Nábulusu a Dženínu – se zatím začal rozmáhat nový druh odporu, který není přímo asociován s tradičními organizacemi typu Hamásu nebo Islámského džihádu, ale spíše s malými místními uskupeními. Zdá se tedy, že trend ozbrojeného násilí na jedné straně a brutálního potlačování palestinské populace na straně druhé bude jen sílit. Když vezmeme v potaz charakter současné izraelské vlády, nejeví se blízká budoucnost izraelsko-palestinských vztahů příliš nadějně.
Autor studuje arabistiku na FF UK.