Uniknout z břicha velryby

Národní galerie v lednu zveřejnila svůj výstavní plán na rok 2023, jeden z nejdůležitějších letošních projektů však začal už v prosinci loňského roku. Moje tělo není ostrov, sólová výstava české umělkyně Evy Koťátkové ve velké dvoraně Veletržního paláce, tematicky volně navazuje na kolektivní projekt MOVE: Intimita jako vzdor, který se na tomtéž místě věnoval tématům osobního vyjádření, politického rozměru identit a obecně feministické kritice současných patriarchálních struktur. Tehdy ovšem majestátní prostor dvorany hostil osm vystavujících, kdežto nyní se s jeho rozlehlostí musela umělkyně poprat sama.

Citlivě a srozumitelně

Červená rybářská síť zavěšená nad rozměrnou halou pocitově snižuje vysoký strop a kromě toho, že přispívá k pocitu bezpečí a pohodlí, který je pro výstavu klíčový, také souvisí s hlavním objektem, jímž je obrovská konstrukce napůl ryby, napůl člověka. Hned u vchodu na diváka kromě kustodky čeká také masivní skelet rybího ocasu, který na druhé straně sálu doplňuje stejně rozměrná rybí hlava. Mezi oběma konci se nachází prostor pro množství tematických zastavení, instalací a soch, mezi nimiž je nejnápadnější velká košile, jejíž knoflíky dosahují rozměrů větších než lidská dlaň. Po stranách místnosti leží velké růžové ploutve z textilu, takže plánek výstavy silně připomíná kresbu toho, co nám zbyde na talíři z ryby, když ji prohlásíme za snědenou.

Koťátková dlouhodobě pracuje s jasně rozpoznatelnou, originální estetikou barev a materiálů (textil, dřevo, kovové konstrukce) a specifickými tématy (formování jedince státním aparátem, vzdělávací systém, život těch, kdo se vymykají normě). Obě charakteristiky jsou přítomné i tentokrát. Někdo by to mohl označit za sázku na jistotu a malou odvahu experimentovat, Koťátková však s postupem let především pečlivě rozvíjí svá východiska a promyšleně vytváří čím dál komplexnější celky – ať už se jedná o metodu koláže, ke které její tvorba dlouhodobě odkazuje, o šité kostýmy a loutky nebo o citlivost při rozkrývání obyčejných situací, ve kterých se nicméně často odrážejí nečekané nástrahy. Svá témata a jazyk si už zkrátka Koťátková našla, a my se tak můžeme soustředit na to, co nám sděluje nového.

Zpráva je to vlastně jednoduchá a název výstavy ji plně vystihuje: naše tělo neexistuje ve vzduchoprázdnu. Vždycky jsme součástí větších celků, které nás nějak hodnotí, usměrňují a formují, často proti naší vůli. Na první pohled je to banální tvrzení, avšak ve výstavě se jasně odráží nepoměr v životní zkušenosti těch, kteří tento výrok mohou přijmout a pustit z hlavy, protože zapadají do systému a tím pádem je pro ně neviditelný, a těch, kteří mu z nejrůznějších důvodů nevyhovují, nezapadají do předem připravených škatulek a je jim to připomínáno každý den. Autorka tak do svých děl jemně propisuje filosofické myšlení od Michela Foucaulta k Donně J. Haraway, aniž by je musela explicitně zmiňovat, což samozřejmě přispívá ke srozumitelnosti její práce (o přeteoretizované výstavy přitom v posledních letech není nouze).

Jak se cítí kreveta

Na výstavě se setkáváme s více než dvaceti příběhy, které nám zprostředkovávají určitý typ nesnáze, útlaku nebo násilí, s nímž se můžeme v dnešním světě setkat. Koťátková pracuje s citlivým poměrem metafory a dokumentu – vyprávění o tom, jaké je to žít s postižením, nebo o nedobrovolné medikaci a internaci v dospívání tak střídají abstraktnější, symboličtější příběhy, ve kterých často figurují ryby nebo jiní mořští živočichové. Umělkyně se systematicky pohybuje na hranici lidského, zvířecího a rostlinného, nachází styčné body a prohlubuje tak naši citlivost ke všemu ne­-lidskému. Výrok „Jsem kreveta hozená do hrnce, ve kterém se právě začala vařit voda“ nám může připomenout, jak se cítíme v současné politické nebo klimatické situaci. Následuje stylizovaný recept na vaření mořských živočichů zaživa, který se musí zdát drastický nejen vegetariánům či vegankám – a to právě proto, že si často jako zmíněná kreveta sami připadáme.

Návštěvníci procházejí mezi konstrukcemi, které připomínají králíkárny nebo přepravky na ptáky a další, nespecifikovaná zvířata – v doprovodných textech jsou označeny jednoduše jako „bedny“ a často mají jednoduchou popisku informující o názvu, obsahu, vnitřním uspořádání, datu příjezdu, současném stavu a speciální péči. Asociují tak věznění, ale také přepravu na místo, kde na jejich obsah – většinou se jedná o těla, například „bezmocné tělo“, „kontrolované tělo“ nebo „tělo bez domova“ – čeká porozumění, klid a léčba. K všem těmto popiskám se váže určitý příběh, který si diváci mohou vyslechnout každou sobotu mezi druhou a pátou hodinou odpoledne od performerů. Jindy se prostor přes všechnu snahu o přívětivost zdá poněkud opuštěný: po zemi se povalují prázdné kostýmy, u šicího stroje nikdo nesedí, bedny jsou otevřené a nikdo v nich není. Celá instalace jako by směřovala ke komunikaci zmíněných příběhů – performeři jsou však přítomní jen tři hodiny týdně a mimo ně je supluje jediné video, umístěné v hlavě ryby, kde se sice můžete pohodlně uvelebit a naslouchat, ale vzhledem k množství příběhů byste se tu museli povalovat více než hodinu. Možná by k umocnění a lepšímu prožití jednotlivých vyprávění napomohl audioprůvodce, s nímž by se mohli návštěvníci pohybovat výstavou.

Hranice péče

Koťátková svá témata otevírá, komunikuje a zpracovává zodpovědně a s citem pro detail a je jenom dobře, že je její práce prezentována ve státní galerii. Aby nemluvila jen autorka, jsou ve dvoraně navíc k dispozici „interaktivní zóny“, kde se mohou lidé posadit a povídat si nebo své příběhy a vzkazy napsat a připíchnout na velkou nástěnku. Vadou na kráse je bohužel nesoulad mezi důrazem výstavy na naslouchání, péči a sdílení zkušeností a relativně vysokou cenou vstupenky. Jedná se ale o dlouhodobý problém, který ostatně není ani specificky český – mohli jsme ho zaznamenat i na větších přehlídkách umění, například na loňské documentě 15 (viz A2 č. 19/2022).

Na první pohled se může zdát, že se určitá část umělecké scény věnuje stále dokola týmž tématům, a že zatímco vznikají výstavy na téma péče, ti, kdo se na nich podílejí, se sami prekarizují a postupně vyhořívají. Moje tělo není ostrov však neopakuje prázdná hesla – skutečně něco říká o naší společenské situaci, reflektuje ji a nabádá nás k zamyšlení a přehodnocení vlastních pozic. Snažím se být optimista a věřím, že opakování zaklínadel jako „inkluzivita“, „nerůst“ nebo „nesoutěžení“ skutečně časem povede k reálným výsledkům. Že se nejedná jen o další módní vlnu, ale o (bolestivě) pomalou transformaci. Výstava Evy Koťátkové mi k tomu dodává sílu.