Lützerath leží na okraji povrchového dolu Garzweiler v Severním Porýní. V posledních týdnech se tato malá, z většiny opuštěná vesnice proslavila díky protestům proti plánovanému rozšíření těžby hnědého uhlí. Přes odpor klimatického hnutí i místních obyvatel policie místo v polovině ledna vyklidila.
Je sobota 14. ledna, jedenáct hodin večer, a já vystupuju z vlaku v porýnském městě Erkelenz. Před nádražím vidím policejní dodávku a vzhledem k tomu, že nechci, aby mě policie kontrolovala, se ani nejdu podívat, jestli tam náhodou nestojí autobus, který by mě odvezl do kempu. Místo toho vycházím podchodem na opačnou stranu. Prší a fouká vítr. Nasazuju si pláštěnku a vydávám se na sedmikilometrovou cestu k reflektory ozářenému Lützerathu. Prý jsou tam proto, aby aktivisté a aktivistky nemohli v noci spát. Jejich záře je natolik silná, že je vidět na vzdálenost několika kilometrů.
280 milionů tun uhlí
V „Lützi“ jsem poprvé byla na podzim 2021, kdy tu hnutí Ende Gelände pořádalo masovou akci občanské neposlušnosti. Tehdy jsem se dozvěděla o osudu zdejších vesnic. Lützerath stojí na okraji hnědouhelného dolu Garzweiler, který – stejně jako sousední Hambach, kde se před pár roky odehrával boj o záchranu tamního lesa – patří mezi největší povrchové uhelné doly v Evropě, a tím pádem se řadí mezi největší evropské zdroje oxidu uhličitého. Kvůli rozšiřování dolu už bylo zničeno několik obcí včetně té, podle níž se důl jmenuje. Lützerath má být další na řadě. Proti tomu už několik let protestuje nejen místní obyvatelstvo, sjednocené ve skupinách Alle Dörfer Bleiben a Kirche(n) im Dorf lassen, ale i klimatičtí aktivisté a aktivistky. Důležitou tváří tohoto odporu je farmář Eckhardt Heukamp, jehož rodina hospodaří na zdejší půdě již čtvrtou generaci. Heukamp se ve chvíli, kdy mělo dojít k vyvlastnění jeho pozemků ve prospěch energetické korporace RWE, rozhodl vstoupit do soudního sporu. A právě na Heukampových pozemcích také vznikl první aktivistický kemp.
Podruhé jsem tu byla loni v létě na klimakempu. Tehdy už bylo jasné, že všechny pozemky připadnou RWE. Zároveň ale bylo z nových vědeckých studií zřejmé, že miliony tun uhlí uložených pod Lützerathem nejsou ani v době omezování spotřeby ruských fosilních paliv nutně potřeba. RWE nicméně plánuje jen do roku 2030 vytěžit a spálit na 280 milionů tun uhlí, což by znamenalo, že Německo překročí maximální objem emisí nutný k udržení globálního oteplení pod 1,5 stupně Celsia.
Bez pachuti prohry
Po lehkém bloudění krátce před jednou v noci dorážím do kempu. Ten se nachází v sousední vesnici Keyenberg, kde bydlí i lidé vystěhovaní z Lützerathu, kam se v tuto chvíli už nikdo nedostane. V posledních dnech kolem vesnice vyrostl dvojitý plot střežený policií. V den mého příjezdu se tu konala obrovská demonstrace, které se dle odhadů zúčastnilo až 35 tisíc lidí. Během protestu se aktivisté pokusili dostat do Lützi, byli však zastaveni policejními složkami. Jedním z těchto aktivistů byl i můj „buddy“, s nímž se po příchodu do kempu vítám opatrným objetím. Stejně jako spousta dalších lidí se setkal s policejní brutalitou, o čemž svědčí pořádná podlitina od pendreku.
Ráno vidím kemp v denním světle. „To je poprvé, co tady svítí slunce, jinak pořád pršelo,“ usmívá se přítel, který přijel čtyři dny přede mnou. Kromě všudypřítomného bahna vidím scénu, kterou zná každý, kdo někdy byl v akčním kempu: osobní malé stany, polní kuchyň, kompostovací záchody a všude spousta transparentů, bannerů a hlavně skupinky diskutujících lidí zabalených do mnoha vrstev oblečení. Po snídani se jdeme podívat do infostanu, jestli jsou ještě volné nějaké směny. Zapisujeme se na hlídku od pěti do osmi ráno a pak vyrážíme na „soli“ kolech pro tabák do nedalekého Holzweileru. Z asfaltky vedoucí jen kousek od Garzweileru pozoruju zdejší krajinu: nad okraj dolu ční vršek rypadla, na horizontu se objevují kouřící komíny dvou uhelných elektráren a všude okolo stojí větrné turbíny – je to jako setkání dvou světů. Vidím také lysý Lützerath, kde už byly pokáceny všechny stromy.
Cestou počítáme policejní dodávky, u čísla dvacet ale končíme – je jich moc. Povídáme si o událostech předchozího dne, a tak se postupně dozvídám, co všechno se skrývá pod pojmem policejní brutalita: kromě bití pendrekem došlo i na pěsti a použití pepřového spreje: „V některých médiích se přitom mluvilo jen o násilí ze strany demonstrujících. Že prý jsme házeli na policii kameny. Upřímně, myslím si, že je to překroucené. Určitě se házelo bahno. A mám za to, že v médiích se z toho pak staly kameny.“
Den rychle ubíhá a my se vracíme zpátky do kempu. Večer se na akčním plénu dozvídáme, že v Lützi už kromě Pinkyho a Braina, dvou aktivistů schovaných ve vykopaném tunelu, nikdo další není. V pondělí odpoledne se ke mně dostává zpráva, že i oni nakonec místo opustili a Lützi je tím pádem kompletně vyklizená. Přesto kolem sebe nepozoruju atmosféru prohry. Vidím lidi motivované a odhodlané pokračovat v boji proti fosilním palivům a korporacím, které s nimi obchodují. Plánuje se protest v Rheinlandu, probírají se možnosti komunitního bydlení. Může to znít pateticky, ale Lützerathem nic nekončí. Naopak, všechno teprve začíná.
Autorka je aktivistka hnutí Limity jsme my.