Mateřských školek máme kritický nedostatek, klimatická krize se řeší jen kosmeticky, sociální a psychiatrická péče je nedostupná a matky s kočárky musí o prostor ve městě dennodenně bojovat s auty. Že to jsou problémy, které spolu nesouvisejí? Ale kdeže – české společnosti by zkrátka prospělo víc feministického myšlení, které by zapojilo do rozhodování i jiné skupiny obyvatel než pány tvorstva a vítěze transformace. Ekofeminismus sice vznikl v reakci na poznání, že společnost ráda zařazuje ženskou část lidstva mezi přírodní živly, nezastavil se však u toho. I po padesáti letech existence dokáže produkovat inspirativní myšlenky, vycházející ze žité praxe široce otevřeného hnutí. Neskládá se jen ze vzdělaných žen bohatého Severu, tvoří ho nejrůznější marginalizované skupiny po celém světě – ať jde o domorodé obyvatelstvo hájící svůj tradiční vztah k půdě, Brazilky či Ekvádorky bojující o férový přístup k přírodním zdrojům nebo Indky, které před hamižností nadnárodních těžařských společností brání prostředí, s nímž jejich komunity žijí po staletí v souladu. „Nepotřebuji znát přesný výkon Počerad ani přesné množství emisí, které vypustí, abych věděla, že moje děti i vlivem uhelných elektráren čeká hodně ošklivá budoucnost,“ říká v rozhovoru sociální geografka a aktivistka Michaela Pixová, která se feminismem v současném českém klimatickém hnutí zabývá. Technicistní a takzvaně racionální přístup, který namísto lidských a nelidských bytostí vidí jen výkon, produkci a čísla, nás přivedl na pokraj planetárního kolapsu. Ekofeminismus nabízí úplně jiný světonázor: aktuálně totiž zdaleka nejde o to, abychom změnili svůj přístup jen k životnímu prostředí, přírodě či planetě, ale především sami k sobě a k druhým.