Popírání klimatických změn a úzkost ze ztráty dominantního postavení v genderové hierarchii nejsou oddělené jevy. Oba se propojují v demonstrativním pálení fosilních paliv a v tzv. petromaskulinitě – třeba když si upravíte dieselový motor tak, aby vám pořádně čadil výfuk.
Ilustrace Bety Suchanová
Andrew Tate, influencer a misogyn (jak se sám označuje), který byl na konci minulého roku zadržen pro účast na organizovaném obchodu s lidmi, se krátce před zatčením pustil do dvacetileté Grety Thunberg. Pocítil totiž nutnost zakladatelce hnutí Fridays for Future sdělit, že má třiatřicet aut a že jí mailem může zaslat informace o „ohromných emisích“, které kvůli nim vznikají. Thunberg internet pobavila naznačením, že si tím Tate kompenzuje velikost něčeho jiného. Problematiku bodyshamingu na základě velikosti penisu ponechme nyní stranou a soustřeďme se na to, proč Tate vůbec do trapného sporu vstupoval. Proč má mezinárodně stíhaný člověk nutkání odpovědět sotva zletilé ženě na internetu, a to i za cenu vyzrazení, kde se nachází, a následného zatčení?
Další krize mužství?
Neustále slýcháme, že maskulinita je v ohrožení a spolu s ní celá společnost. Kdo ji ohrožuje? Především feministky, které svou emancipací vzaly mužům roli otce-ochranitele, a chudáci muži teď nevědí, co se sebou. Tím, že přišli o svou tradiční roli, zároveň podléhají feminizaci, což je prý to nejhorší, co se může mužům i společnosti stát. Začalo to volebním právem žen a skončilo mužem u plotny, jak ostatně už v 19. století předpovídali kritici feministického hnutí.
Jak píše Michael Kimmell ve své knize Angry White Men (Naštvaní bílí muži, 2013), už v 19. století byla maskulinita v krizi, která se s industrializací a urbanizací jen prohloubila. Nejenže se ženy dožadovaly vstupu do veřejné sféry – zaměstnání, práva volit a studovat na vysokých školách –, ale muži (především v USA) také pociťovali větší tlak v boji o práci, v němž se střetávali s bývalými otroky a imigranty. Přibližně v polovině 20. století panovala shoda, že moderní západní společnost muže feminizuje. Místo práce na poli nebo v továrně muži najednou seděli ve vydýchaných kancelářích a celý den posouvali po stole papíry. Tehdejší influenceři (místo twitteru a tiktoku měli knihy a novinové články) rozšířili několik strategií, jak s touto feminizací bojovat a bránit své ohrožené mužství. Za prvé: sebekontrola, především v podobě cvičení, posilování, ale i sexuální kázně. Masturbace byla vnímána jako ohrožení zdravého vývoje muže a morální hrozba pro národ (který byl s mužem ztotožňován). Další strategií bylo od společnosti a jejího feminizujícího vlivu utéct – vymanit se ze spárů zlých žen, které odmítnutím své přirozené role zbavily muže jejich mužnosti.
Dnešní antifeministické hnutí, které si mezi odborníky vysloužilo označení manosféra, používá velmi podobné strategie. Jak píše Jacob Johansen v knize Fantasy, Online Misogyny and Manosphere (Fantasie, online misogynie a manosféra, 2022), praktikování přísné nadvlády nad tělem (například v podobě tzv. #nofap kultury) i útěk před feminizující společností, jak jej dnes představuje třeba hnutí Men Going Their Own Way, jsou v boji za maskulinitu přinejmenším stejně přítomné, jako tomu bylo ve 20. století. Podle Kimmela pak můžeme dnešní nacionalismus, rasismus, antiimigrantské nálady, antifeminismus, a jak uvidíme, také antienvironmentalismus chápat skrze více než sto let staré narativy o ohrožení maskulinity.
Petromaskulinita
Muži to nemají jednoduché: musí zplodit syna, zasadit strom, postavit dům a nově taky mít auto s pořádným motorem a produkovat co nejvíc emisí. Fenomén, jemuž se říká petromaskulinita, doslova závisí na pálení ropy. Přestože misogynie a popírání globálních klimatických změn jsou vnímány jako odlišné dimenze moderních autoritářských hnutí, petromaskulinita ukazuje, že úzkost z ohrožení dominantního postavení v genderové hierarchii a úzkost z klimatických změn jdou ruku v ruce a že misogynní násilí může být přeneseno do násilí páchaného pomocí fosilních paliv. Misogynii zde chápu ne jako nálepku pro extrémní nenávist vůči ženám, ale jako – slovy Kate Manne – kontrolní praktiky, osobní nebo společenské, které posilují patriarchální nerovnosti a trestají chování, jež je zpochybňuje.
Bílí, politicky konzervativní muži napříč socioekonomickým spektrem se profilují jako popírači globálních klimatických změn více než kterákoli jiná demografická skupina, píše Joshua Nelson v článku o petromaskulinitě publikovaném před dvěma lety v časopise Applied Psychoanalytical Studies. Pro mnohé z nich se pálení fosilních paliv stává součástí praktikování maskulinity, což z popíračů klimatických změn činí jejich urychlovače.
Petromaskulinita navazuje na aspekty tradiční, hegemonické maskulinity (termín socioložky Raewyn Connell), ale zároveň je možné ji chápat jako hypermaskulinitu, která má reakční povahu. Nastupuje ve chvíli, kdy se aktéři hegemonické maskulinity cítí ohrožení nebo tuší, že jejich autorita je podrývána. V reakci se pak snaží zdůraznit a „nafouknout“ svou tradiční maskulinitu. Jelikož se pálení fosilních paliv ukázalo jako slepá ulička jak pro planetu, tak pro průmysl, stává se vědomě násilnou praktikou, znovunastolením moci nad neukázněnou planetou. Fosilní paliva jsou pevně spojená se západní maskulinitou, protože dlouhou dobu poskytovala zisky a umožňovala pohodlný spotřebitelský životní styl. Kontrola nad nimi znamenala praktikování moci, a to i proto, že se z ní stalo flirtování s apokalypsou. Násilí za pomoci fosilních paliv má potom funkci vysvobození z rezignace a paralýzy spojené s globálním oteplováním.
Příkladem může být „rolling coal“ – úprava dieselového motoru v autě, jež má zajistit, aby výfuk vypouštěl co nejvíc hustého černého dýmu. „Coal“, uhlí, které tu ve skutečnosti nijak nefiguruje, je symbolem industriální moci vyjádřené znečištěním. Jde sice o starší praktiku, výzkumy však ukazují, že v roce 2014 začala být používána jako nástroj protestu proti environmentálním hnutím. Sean Miller, jeden z praktikujících, o ní prohlásil: „Je to věc testosteronu, je to mužství.“
Petromaskulinita tak ukazuje popírání klimatické změny v novém světle. Nejde o nepochopení vědeckých důkazů ani o názor vyjádřitelný racionálními argumenty, ale o hluboce emoční reakci, která se odvíjí od fixace na životní styl a hierarchie, jež vznikly s počátkem spalování fosilních paliv. Samotná ignorance vědeckých varování zůstává pasivní; odmítnutí, vyjádřené například petromaskulinitou, je aktivní postoj prosycený emocí, především vztekem a strachem.
Exploze autoritářství
Zjevně se tu jedná o strach z feminity. Násilí páchané pomocí fosilních paliv očividně trestá Zemi, která je v západních představách spojována s ženstvím, a mělo by být proto vnímáno nejen jako ekologicky destruktivní chování, ale také jako misogynní taktika. „Rolling coal“ se pak stává zbraní pomsty proti všem silám, které ohrožují patriarchální řád a mužství.
Jak popisuje Kimmel, krize maskulinity je vnímaná jako neschopnost uživit rodinu nebo si vůbec najít partnerku zapadající do představy o ženskosti a mužnosti. Rigidně šovinistická odpověď přehnanou demonstrací maskulinity, ale také sebekontrolou ve formě #nofap má podle vůdců hnutí Proud Boys fungovat jako inspirace. Má muže přivést k tomu, aby „šli ven, mluvili se ženami a pak se s nimi oženili, měli děti a stali se z nich silní muži, aby pomohli obnovit přirozený řád věcí, který byl narušen feminismem“, říká Zoe Chace v podcastu This American Life (díl White Haze).
Spojení #nofap a petromaskulinity nabízí fascinující falickou paralelu. Dante, člen Proud Boys, vysvětluje: „Masturbace mě utlumuje, utlumuje mou maskulinitu.“ Feminita dokáže masturbujícího muže zákeřně ovládnout. Nicméně podle sociologa Klause Theweleita, který se zabývá nacistickou maskulinitou, pro niž je kontrola nad vlastním tělem také klíčová, platí, že čím víc člověk popírá své touhy, tím spíš prahne po násilném, explozivním uvolnění někde jinde. A právě fosilní paliva a dieselové motory takové explozivní vybití nabízejí. Paralel mezi těžbou fosilních paliv, sexuální nadvládou, orgasmickým uspokojením, ale také znásilněním je víc než dost.
Kimmel píše, že jakákoli kritika maskulinity a mužského pocitu, že mají na všechno nárok, je vnímána jako snaha zničit celé biologické pohlaví. Bílí muži ze Západu, stále jedni z nejprivilegovanějších lidí na světě, mají pocit, že jim společnost bere, co jim „právoplatně náleží“ – socioekonomické postavení budované na úkor všech ostatních skupin, možnost na nikoho a nic se neohlížet, a také maskulinitu, která to vše zakládá. Podle Theodora Adorna mají jedinci, kteří se bojí „nemaskulinity“, také velkou tendenci smýšlet autoritářsky. Možná proto (další) krizi maskulinity, fenomén „rolling coal“ a chlubení se emisemi doprovází vlna autoritářského populismu prakticky ve všech západních demokraciích.
Autor*ka je doktorand*ka sociologie na Univerzitě Karlově.
Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.