Jatka bez hrdinů

Pro vydání komiksu francouzského scenáristy a výtvarníka Jacquese Tardiho mělo nakladatelství Argo nezamýšleně přesné načasování – titul To byla zákopová válka (C’était la guerre des tranchées) v překladu Richarda Podaného vyšel nedlouho po ruském napadení Ukrajiny. Tardiho komiks z roku 1993, zaměřující se na první světovou válku, se rychle stal klasikou mezi protiválečnými díly, autor za něj získal Eisnerovu cenu a dostalo se mu i chvály od mistrů v oboru, Arta Spiegelmana nebo Joea Sacca. České vydání pak bylo letos v lednu nominováno na cenu Muriel za nejlepší překladový komiks roku 2022.

Tardi při psaní scénáře hojně využíval válečné vzpomínky svého dědečka, které mu převyprávěla babička. Jeho kniha se ale skládá z několika různých osudů fiktivních vojáků bojujících v roce 1917 v první světové válce. Příběhy rozhodně postrádají hrdinský patos – naopak ukazují válku jako něco šíleného a z podstaty zbytečného, co ničí životy obyčejných lidí, které velká politika nezajímá a jen by si dál chtěli skromně žít někde v ústraní. Shora vnucená válka je ale nutí svádět na frontové linii boj o vlastní život proti podobným lidem z druhé strany konfliktu. Právě obyčejní vojáci totiž nesou většinu nákladů, a pokud vůbec válku přežijí, musejí pak často žít s fyzickým i psychickým poškozením. Jak autor píše v jednom z úvodních panelů, „lidé na obou stranách, Němci a Francouzi nemají žádný závažný důvod se zabíjet, i když na začátku šli do války očividně s nadšením. Dneska by se nejradši vrátili domů a litují toho, že šli tak slepě za svými vůdci… Jenže jejich vůdci nechtějí pokračovat v jatkách sami.“

Různé tváře utrpení

Bineta, první postavu komiksu, válka vytrhne z osamělého a asi ne zcela spokojeného života (za své sousedy by rozhodně položit život nechtěl). Právě on nás provede nuznými zákopy a vysídleným městem. Když se pak vydá najít přítele na území za zákopem, rozstřílí ho německý voják. Jeho smrt je popsána velmi fyzicky, až lékařsky: „projektily snadno pronikly tkáněmi, nadělaly mu díry do břicha a do pravé plíce, způsobily nenapravitelné škody“. Druhý příběh se vrací na začátek války, k první mobilizaci. Zatímco dav v kavárně jednohlasně zpívá Marseil­laisu, jeden z hostů zůstane sedět a k jásotu se nepřipojí. I proto se stává první obětí rozvášněného davu, který ho za všeobecného souhlasu umlátí. Vojín Lafont, který je svědkem této události, několik let poté sedí v zákopu a vzpomíná na vojáky, s nimiž byl do války poslán a z nichž už většina nežije. V tu chvíli dopadá do zákopu granát a Lafont zcela nehrdinsky umírá. Obtloustlý Gaspard, o kterém se říká, že okrádá mrtvé a tajně si užívá krysích pečínek, dostane v komiksu jen dvě stránky. Chytne se do pasti na zvěř u božích muk, kam se vojáci chodí modlit, a umírá sám sežrán krysami. Další postava, vojín Dubois, je zase svědkem zabíjení mezi Francouzi: pokud byl někdo označen za zbabělce, například když nechtěl vběhnout přímo do středu nepřátelského ostřelování, nadřízený ho nemilosrdně popravil. Vojín Huet pak vzpomíná na letní den, kdy se při vpádu do jedné z vesnic němečtí vojáci schovali za zástup žen a dětí. Vybavuje si, jak střílel a viděl k zemi padat ženu s dvěma dětmi, jež držela za ruce.

Emoce v černobílé

Tardi v krátkých i delších příbězích vytváří krvavou válečnou mozaiku, poskládanou z dílků utrpení. Neklade si žádné dějepisné ambice, snaží se jen zachytit válku v určitém momentu, kdy se celá mašinerie zadrhne a dochází k oboustrannému vraždění. Postavy se tu ale zamýšlejí i nad náboženstvím, častou záminkou pro válečné konflikty. „Co ty si myslíš o náboženství, kterýmu dělá reklamu umučenej nahatej chlápek přibitej hřebíkama na dva trámy?“ „Nic dobrýho,“ konverzují spolu dva vojáci zasažení granátem, jeden z nich zřejmě smrtelně. Podobně jako Spiegelman nebo Sacco pracuje Tardi jen s černou a bílou barvou, uniformy vojáků jsou šedivé. Na komiks je v knize poměrně velké množství textu, některé stránky ale pro umocnění atmosféry nechává autor bez něj. Tváře vojáků na frontě pak často připomínají spíše lebky s výrazy zoufalství, podobné Munchovu Výkřiku. Emoce však prýští nejen z postav, ale i z válkou poničené přírody nebo lidských obydlí. Překlad Tardiho Zákopové války částečně zaplňuje tuzemskou mezeru ve vydávání klasických komiksových děl. A zároveň nám připomíná, že válka nejsou jen slavná vítězství, ale především těžké ztráty na životech těch, kteří o žádnou válku nestáli.