Je potřeba systémová změna

Jaké strukturální bariéry v českém klimatickém hnutí váš výzkum odhalil?

Překážky, kterým čelí ženy v klimatickém hnutí, odpovídají bariérám ve společnosti. Ženy limituje takzvaná druhá směna doma, a to platí i pro progresivnější domácnosti. Zdálo by se, že dobrovolnická činnost v hnutí je dostupná každému, jenže věnovat se jí si může dovolit jen člověk, který má volný čas. Ti nejaktivnější dobrovolníci navíc postupují v aktivistické sféře na placené pozice. Kostru organizací i samotného klimatického hnutí tak tvoří lidé spíše z privilegovaných prostředí.

České hnutí jako celek prošlo procesem NGOizace a z velké části dlouho fungovalo na bázi transakčního aktivismu, který je ekonomicky závislý na zahraničních grantech. Pominu­-li klimakempy pořádané hnutím Limity jsme my, tato situace vydržela až do roku 2018, kdy se objevilo masovější hnutí podnícené mobilizací mladých lidí znepokojených zhoršující se situací.

Některé české neziskovky fungují od devadesátých let a jejich zakladatelé v nich často působí dodnes. Stali se z nich takzvaně nenahraditelní odborníci. Jejich přístupem k ekologickým tématům, který stojí především na technicistní kritice, se upevňuje styl nastolování agendy i celková atmosféra organizace. Začalo se to měnit až v poslední době, kdy sama společnost pod vlivem různých emancipačních hnutí více nabádá k tomu, aby organizace vedly ženy.

Určitě tam hraje roli i politika Evropské unie…

Ano, spousta firem se teď snaží vytvářet si zelenou image, protože vědí, že si tím usnadní cestu k financím, a v některých neziskovkách je to obdobné – může docházet i k jakémusi purplewashingu, lakování feminismem. Ale i to má své pozitivní výsledky. Jsou organizace, které dělají jen kosmetické změny, a jsou hnutí, jimž nemusí nikdo nic diktovat shora a v nichž je feminismus internalizovanou hodnotou.

Tuším, že se to týká především nových hnutí a organizací. Jak se jim daří prosazovat tak odlišný přístup v aktuální společenské situaci?

Organizace fungují v interakci s většinovou společností a musí se tomu nějak přizpůsobovat. Třeba ve Fridays for Future měli ze začátku mluvčí­-muže, až později začali odstraňovat genderované dělení práce. Ženy bývají při diskusích v médiích terčem mainsplainingu, a když používají jiný než technicistní diskurs, je jim vyčítáno, že tématu nerozumějí. Jedna respondentka výzkumu zažila diskusi, do níž nebyla pozvána žádná jiná žena. Při zkoušce mikrofonu moderátor vyzval zúčastněné muže, ať se krátce představí, kdežto jí navrhl, že má zarecitovat básničku. Těch typů ponižování, i velmi subtilních, jsme zaznamenaly mnoho.

Bylo by možné říct, že došlo k feminizaci českých ekologických hnutí?

V neziskových organizacích bylo už bezprostředně po revoluci hodně žen. Jenže nebyly vidět, protože pracovaly spíš na administrativních nebo fundraisingových místech a málokdy zastávaly pozice expertek nebo mluvčích. Feminizace ve smyslu zahrnutí co nejširšího spektra společenských skupin se děje až v posledních letech. Nejvíc se to projevuje u organizací Limity jsme my, Fridays for Future nebo Univerzity za klima. Vyhodnocují, jak své akce dělat co nejpřístupnější komukoli. Byť ještě nejsme tak daleko jako v Německu, kde běžně demonstrují i lidé s různými druhy hendikepu. Na akce chodí čím dál víc rodičů s dětmi, což ale nesouvisí s cílenou feminizací, spíš je to téma prostě táhne.

Spousta žen se účastní i radikálních akcí. To platí třeba pro Poslední generaci nebo Extinction Rebellion. Tyto organizace se snaží být otevřené pro kohokoli, kdo se dokáže ztotožnit s myšlenkou přímých akcí a občanské neposlušnosti. Hlavní pojítkem jsou společně prožívané obavy z budoucnosti světa. Svou inkluzivitu stavějí na vytváření vřelých mezilidských vztahů napříč všemi generacemi.

Zmiňovala jste technicistní diskurs. Co se jím myslí?

Často dělám výzkumné rozhovory s lidmi z ministerstev či radnic, s různými technickými odborníky, architekty či developery. Aktuálně se zabývám potravinovými systémy, nedávno jsem zkoumala možnosti deprivatizace vodohospodářských společností nebo sociální dopady dekarbonizace vybudovaného prostředí… Lidé, s nimiž jsem mluvila, příliš netušili, jaké sociální důsledky by něco takového mohlo mít. Někdy se mi snažili opravovat otázky, protože nechápali, jak s tématem souvisí. Protože jak mohu zkoumat deprivatizaci vodárenství, když nevím nic o vodovodních trubkách?

Proč by se ale třeba o energetice mělo mluvit jen z hlediska výkonnosti elektráren, a nikoli sociálních dopadů? Nepotřebuji znát přesný výkon Počerad ani přesné množství emisí, které vypustí, abych věděla, že moje děti i vlivem uhelných elektráren čeká hodně ošklivá budoucnost. Jak mám vysvětlit svému dítěti, že pořád pokračujeme s pálením uhlí, když v důsledku toho už v zimě není sníh a jednou nebude ani voda? Jak máme obhájit tuhle logiku před nastupující generaci? Společnost si u nejmladší generace zakládá na obrovskou krizi legitimity.

Co odhalilo vaše bádání, pokud jde o možnost propojovat klimatická a sociální témata?

Potvrdilo mou zkušenost, že k takovémuto propojování v části hnutí panuje odpor. V průběhu výzkumu platforma Re­-set vydala programový dokument Nová dohoda. K jeho ústředním bodům patří oblast péče i další feministická témata a řeší se tam možnosti sociálně spravedlivé transformace v postcovidové době. Část organizací sdružených v Zeleném kruhu a Klimatické koalici dokument odmítla podepsat, protože měly pocit, že sociální témata nepatří do jejich agendy. Mohly by prý přijít o své podporovatele, které zajímá jen ekologie. Jenže dokud tato hnutí fungují fragmentovaně a nenacházejí přemosťující témata, nemáme šanci dosahovat našich požadavků. Možná se lidé bojí komplexních témat, která nelze vyřešit splněním konkrétního úkolu.

A zásadním poznatkem je i to, že české environmentální hnutí má odpor k radikálním formám protestu, pokud nejsou cíleny jen na hlavní viníky klimatické krize, ale narušují chod celé společnosti.

Tuším, že je výrazný rozdíl mezi tím, jak k environmentálním problémům v rámci hnutí přistupují mladí a starší lidé.

Tomu jsme se ve výzkumu přímo nevěnovaly, nicméně se zdá, že u starší generace převládá sklon k antropocentrickému pohledu, u mladé se častěji vyskytuje pohled biocentrický. Ale na druhou stranu i při prožívání klimatického žalu člověk sám sebe staví do opozice k přírodním procesům a jevům. Možná je environmentální žal určitou fází přerodu z antropocentrismu do biocentrismu, která je bolestná, protože dochází k restrukturalizaci veškerých paradigmat, na nichž člověk dosud stavěl.

Jakým způsobem by šlo přesvědčit českou veřejnost, že se ke klimatické krizi nestaví dostatečně vážně?

Nesouhlasím s Janem Krajhanzlem, environmentálním psychologem, který dlouhodobě pomáhá místním hnutím formulovat komunikační strategie. Zastává názor, že se veřejnosti nesmí říkat celá pravda, že se jí musí prezentovat pouze pozitiva zelené transformace, abychom ji motivovali ke správným krokům. Jenže podle mne se debata nikam neposune, pokud budeme říkat to, co společnost chce slyšet, a ne to, co by skutečně měla vědět. Pokud se zdráháme mluvit otevřeně o tom, že směřujeme ke klimatickému rozvratu planety, stává se naše komunikace bezzubou a naprosto neúčinnou. Mám ale pocit, že k internalizaci toho, co se reálně děje, nedošlo ani u většiny českých klimatologů… Kromě environmentálního problému musíme totiž řešit veškeré inherentní problémy kapitalismu, tedy nejen destrukci životního prostředí, ale i vykořisťování lidských životů a vytváření obrovských socioekonomických nerovností. Lidé si pořád neumějí představit, jak obrovská systémová změna je třeba.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.