Když se po začátku ruské invaze na Ukrajinu roztočila energetická krize, řada lidí doufala, že vynucený odklon od ruských fosilních paliv urychlí přechod k obnovitelným zdrojům. S takřka ročním odstupem je ale zjevné, že se naplnila především první polovina této rovnice.
Premiér Fiala se nedávno pochlubil, že se nám podařilo nahradit devadesát procent ruského plynu, ale v pomyslném potlesku trochu zanikla druhá polovina jeho prohlášení: nahradili jsme jej především jiným plynem. Nouzová doba si samozřejmě vyžádala nouzová řešení a ústupky od tlaku na snižování emisí byly pochopitelné. Teď se ceny energií na burzách vrátily na předválečnou úroveň a mohlo by se zdát, že můžeme shodit krizovou nervozitu a znovu se zaměřit na otázky klimatu. Komplikují to nicméně nejen hmatatelné systémové problémy, ale především přetrvávající změna narativu okolo emisí a energetiky.
Zatímco před vypuknutím války média zdůrazňovala potřebu boje s klimatickou krizí, po začátku krize v celé Evropě začalo dominovat vyprávění o soběstačnosti a ekonomické bezpečnosti. Naplňování klimatických cílů ustoupilo do pozadí a řešení, která byla do té doby vnímána jako přechodná a nouzová, se ukázala jako nepříjemně trvalá. Konkrétně jde o snahy fosilního průmyslu etablovat v očích veřejnosti i evropských institucí využívání zemního plynu či biomasy jako funkční řešení přechodu k obnovitelným zdrojům. Jejich cílem pochopitelně není nic jiného než udržet celý fosilní byznys v chodu.
Typickým příkladem jsou v tomto ohledu aktivity Daniela Křetínského, který zjevně kalkuloval s budoucí poptávkou po „přechodných“ zdrojích a jemuž se investice do plynových i biomasových elektráren ve Francii či Velké Británii ještě více zhodnotily kvůli nečekaným válečným otřesům. Nyní se v Británii uchází o kontrakty na záložní dodávky energie z plynových elektráren, které by měly vykrývat potenciální výpadky dodávek z obnovitelných zdrojů. Podobný mechanismus bychom našli i v řadě jiných případů: fosilní byznys nejprve dlouhodobě blokoval zelenou transformaci a v kritické situaci se pak ochotně nabídl, že vzniklé nedostatky pomůže řešit prostřednictvím zdánlivě dočasných, ale ve skutečnosti trvalých a profosilních řešení.
Jde o postup, který lze celkem snadno rozkrýt a kritizovat, což ostatně ekologické organizace léta dělají, ale právě válka a s ní spojený narativ nouze a bezpečnosti jej velmi účinně obrnil vůči kritice. Nedávno se to výstižně projevilo u dalšího z českých uhlobaronů – Pavla Tykače. Jeho hnědouhelné elektrárně Chvaletice soud zrušil již několikrát obnovenou emisní výjimku, přičemž její mluvčí se mimo jiné hájil argumenty, že elektřinu potřebujeme a že podnik pomáhá šetřit vzácným plynem. Jde samozřejmě o absurdní figuru – nebýt fosilní lobby, dávno bychom nepotřebovali ani uhlí, ani tolik plynu.
Oslavy toho, že jsme se ubránili energetickému vydírání ruského diktátora, by neměly vytěsnit fakt, že stále zůstáváme ve válce s klimatickou krizí – a v té se spalováním jakýchkoli fosilních paliv k vítězství rozhodně nedobereme.