Lidé jsou příroda ve formě těla

Ekofeminismus je živé hnutí, ale také myšlenkový systém, ideologie s mnoha odnožemi a dlouhou historií. Jak vůbec vznikl?

Ekologický feminismus se objevil v druhé polovině sedmdesátých let. V jeho čele stanuly matky, studentky, rolnice a domorodé ženy, které začaly mít obavy o budoucnost života na Zemi. Toto slovní spojení, „život na Zemi“, často zaznívalo na protestech proti těžkému průmyslu nebo proti testování jaderných zbraní na územích původního obyvatelstva. Od svého počátku byla ekofeministická politika „intersekcionální“ a překračovala staré sociální hranice třídy, rasy, věku a genderu. Zdravé životní prostředí bylo považováno za nezbytný základ dobrého života jakéhokoli člověka.

Nazvat ekofeminismus „ideologií“ může být trochu zavádějící. To slovo evokuje, že jde o myšlenkový systém, jehož pomocí chce vládnoucí třída udržet svou moc. Ekofeminismus naopak slouží k boji s ideologií tím, že zpochybňuje globální struktury patriarchátu, kapitalismu a koloniality. Je to spíše dekonstruktivní nástroj než ideologie. Nabízí analýzu mechanismů, jak různé podoby současného útlaku fungují jako celek.

Jaký je nejmarkantnější rozdíl mezi raným ekofeminismem a ekofeminismem současnosti?

Hybridní termín ekofeminismus vznikl z pozorování žen, že patriarchální tradice objektivizují a využívají ženská těla na základě zdůvodnění, že „ženy jsou blíže přírodě než muži“. První ekofeministky se snažily tento kulturní rámec zpochybnit. Důležitými příklady jejich politické práce jsou studie Rosemary Ruether o křesťanství – New Woman, New Earth [Nová žena, nová Země, 1975] – a kritika evropské vědecké revoluce od Carolyn Merchant – The Death of Nature [Smrt přírody, 1980]. Kniha Marii Mies Patriarchy and Accumulation on a World Scale [Pat­riarchát a akumulace ve světovém měřítku, 1986] zavedla do ekofeministického myšlení marxistickou analýzu a kniha Vandany Šivy Staying Alive [Zůstat naživu, 1989] kladla důraz na ekonomiku kolonizace. Moje vlastní práce Ecofeminism as Politics se zabývala texty zelené politiky, environmentální etiky a ekosocialismu.

Kolem nového tisíciletí se ekofeministické myšlenky staly oblíbeným předmětem „poststrukturalistické“ kritiky na univerzitách v USA – převážně ze strany žen z dosti privilegované třídy, které neměly ani potuchy o životních podmínkách a pracovních povinnostech většiny žen. Ekofeministky to však nezastrašilo a začaly se zabývat tématem udržitelnosti a spravedlnosti v čím dál větší šíři – řešily problémy pramenící z používání geneticky upravených semen nebo válečná znásilnění.

V posledním desetiletí rostlo povědomí veřejnosti o globální klimatické krizi, což přivedlo ekofeministickému boji novou generaci žen. Aktivistky a aktivisté z Extinction Rebellion a Fridays for Future objevují intersekcio­nální politiku ekofeminismu. Jihoafrická síť známá jako WoMin čelí expanzi těžebního průmyslu po celém kontinentu. World Rainforest Movement [Světové hnutí za záchranu deštných pralesů] vedou uruguayské ženy, Jihokorejky zase oživují tradiční zemědělské techniky. Ekofeministické texty Vandany Šivy jsou i nadále průlomové a mají mezinárodní vliv. V Evropě přicházejí důležité akademické příspěvky od Sherilyn MacGregor a Stefanie Barcy.

V současnosti nabývá na důležitosti koncept nerůstu. Řekla byste, že byl nerůst odjakživa součástí ekofeminismu?

Ekofeministické argumenty pro nerůst se objevily už v osmdesátých letech 20. století s dekoloniální kritikou Mies a Šivy. Mies po­­ukazovala na ztrátu soběstačnosti afrických žen pod německou kolonizací. Šiva podporovala unikátní ekologickou racionalitu indických pralesních obyvatel. Můj sborník Eco­-Sufficiency & Global Justice se také zabýval principem nerůstu. Obecně však platí, že většinové radikální hnutí – komunitární, ekosocialistické – jen zřídka přijímalo politické analýzy žen. V nerůstovém hnutí se to snaží napravit kolektiv mladých ekologických ekonomek známý jako Feminism(s) and Degrowth Alliance – FaDA. Co se týče otázky nerůstu, v posledním desetiletí jsem pracovala s českými, slovenskými a ruskými vědci pod výzkumným institutem ENKI na unikátním ekologickém přístupu ke změně klimatu, jenž využívá obnovu biodiverzity ke stabilizaci globálních koloběhů uhlíku a vody.

Stejně jako feminismus má mnoho verzí a podob, existuje také mnoho ekofeminismů – co je výrazného na typu, se kterým pracujete vy?

Je pravda, že feministické hnutí má mnoho odnoží, které se mohou přiklánět k liberální, postmoderní, socialistické, anarchistické nebo dekoloniální politice. Ekofeministky také čerpají z toho či onoho aspektu zmíněných zavedených politických perspektiv. Ale pro mě není pohled ekofeminismu jen „antropocentrický“, omezený na otázky lidství. Ekofeminismus musí umístit a nově definovat všechny současné problémy v „ekocentrickém“ rámci. Jak vždycky říkám, lidé jsou příroda v tělesné formě. Tento princip řídí veškerou mou práci a mé politické debaty – se všemi hnutími, od ekomodernistů na pravici až po ekosocialisty na levici.

Ekofeminismus vždy pracoval s konceptem „péče“, ale péče někdy implikuje i „moc“ nad druhým, jako třeba v případě výchovy. Pracuje ekofeminismus nějak s pojmem „lásky“, který podle mne lépe vyjadřuje vzájemnost mezi člověkem a přírodou?

S tímhle pohledem by určitě souzněli lidé vycházející z křesťanské tradice. Já sama nevnímám „poskytování péče“ jako povýšenost, ale spíše jako velmi praktickou formu lásky. Slovo „péče“ zapadá také do obnoveného zájmu o marxistickou feministickou analýzu týkající se oceňování „reproduktivní práce“ – od biologie porodu až po ekonomiku každodenních domácích prací. Chceme­-li v hnutí za sociální změnu vybudovat silné spojenectví, budeme potřebovat společný jazyk, abychom dali naší historické době nějaký smysl. Dnes spočívá většina mé ekofeministické práce v „zaplňování mezer“, čímž pomáhám ukotvit a zviditelnit agendu, kterou sdílejí pracující, původní obyvatelstvo, ženy a ekologická hnutí.

S patriarchální maskulinitou se často pojí představa racionality – navzdory tomu, že symbolický systém, do níž zapadá, je založen na obyčejných emocích, jako je strach nebo opovržení. Proč si myslíte, že je dichotomie spojující maskulinní s racionalitou a femininní s emocionalitou tak trvanlivá?

Patriarchální maskulinita je racionální možná tak pro konzervativní pravicové politiky nebo ekomodernistické technokraty, kteří věří v nekonečný růst. Ale pokud jde o to, proč přetrvává dualismus racionálního a emocionálního: je to organizační základ každé západní instituce od náboženství přes politiku a právo až po armádu. Tento kulturní dualismus je psychologickým stavebním kamenem, vrytým do vědomí každého jednotlivce od prvního dne jeho života.

V listopadu roku 2013 jste napsala: „Jsme uprostřed dějinného boje… mezi právy Matky Země a právy korporací a militarizovaných států, jejichž pohled na svět dávno zastaral. Taková je výzva naší generace.“ Co byste na této formulaci změnila nebo co byste k ní dodala v roce 2023?

Pokud jde o současnou globální situaci, přiznávám, že jsem ještě zoufalejší než tehdy. Globální oteplování překonalo oficiální hranici 1,5 stupně a vidíme, jak hurikány, lesní požáry a záplavy sužují komunity na všech kontinentech. Dochází k masivní ztrátě biodiverzity; odlesňování, těžba fosilních paliv a těžkých kovů neustávají. Pandemie destabilizovala státní ekonomiky a vyostřila sociální nerovnosti. Mezinárodní statistiky ukazují, že násilí páchané na tělech žen se za poslední rok zdvojnásobilo. A mocenské hry nejvlivnějších států přivádějí svět na pokraj jaderné války. Historie dala mužům určité výsady, a oni je promarnili. Ekofeminismus nám však ukazuje, že existuje i jiná cesta.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.