Argo 2022, 311 s.
Prvotina scenáristky Lucie Vaňkové pojednává o životě Ištvána Jesetera, postavy, kterou autorka převzala z jedné tiskové zprávy. Jeseter, který je něco mezi autistou, mužem bez vlastností a sociálním chameleonem, toho o světě moc neví. Nejprve se snaží začlenit do společnosti a během tohoto procesu poznává nejrůznější specifika pražského života. Dějem se mihnou Milan Kundera, Patrik Ouředník nebo fotograf Jaroslav Rössler, nechybějí tu zmínky o feminismu, ekologii ani dalších aktuálních tématech. Podle všeho má jít o humor, všechno je ale polovičaté a leklé, stejně jako protagonistovy činy. Zhruba před polovinou knihy, kdy se děj přesouvá do pofiderního sanatoria ve Francii, kde se hrdina setkává s dalšími jemu podobnými postavami, začíná být četba vysloveně otravná. Může za to čím dál větší bezradnost a nahodilost, s níž Vaňková slepuje dohromady páté přes deváté. Textu nepomáhá ani snaha o přesah pomocí odkazů na postmodernismus, tekutou modernitu a Zygmunta Baumana. Je to možná nefér srovnání, ale přijde mi, jako by autorka při psaní použila tvůrčí metodu, již využívá k tvorbě scénářů k nekonečnému seriálu Ulice, což je tematizováno v závěrečných kapitolách, v nichž vystupuje scenárista Egon Chudoba. Člověk by řekl, že v okamžiku, kdy podražil papír i výroba knih a rozpočty drtí inflace, začnou redaktoři i nakladatelé trochu více přemýšlet. Bohužel se musím opět ptát, kolikrát ještě budu nucen číst text, který působí jako nezredigovaný (nebo dokonce nezredigovatelný) nedodělek, nedává smysl a žádný vyšší smysl nenabízí ani jeho nesmyslnost.