Noční můry všedního dne

Americká spisovatelka Shirley Jackson je dnes spojována hlavně s hororem, případně s žánrem weird fiction. A to přesto, že většina ze šesti románů a téměř dvou stovek povídek, které napsala, jsou na první pohled civilní dramata z rodinného prostředí, na nichž je toho pramálo fantaskního – ostatně řada jejích kratších textů poprvé vyšla v ženských časopisech s všeříkajícími názvy jako Good Housekeeping nebo Woman’s Day. Proslavila se ale především dvojicí mistrovských děl, jež naopak s hororovou a weird tradicí úzce souvisejí – románem Dům Na kopci (The Haunting of Hill House, 1959) a krátkou povídkou Loterie. Obě loni vyšly v českém překladu, Loterie jako součást souboru Loterie a jiné povídky (The Lottery and Other Stories, 1949), který možná nejlépe ukazuje specifický a uhrančivý způsob, jímž autorka dokázala dát svým všednodenním črtám znepokojivý, mysteriózní a patologický nádech.

Nepříčetný dům

Dům Na kopci je román, který je dnes známý mimo jiné i díky dvěma audiovizuálním adaptacím – v roce 2018 podle něj vznikl stejnojmenný seriál, ale jako k předloze se k němu hlásí i klasika filmů o paranormálních vyšetřovatelích ve strašidelném domě Strašení (The Haunting, 1963). Přestože film Roberta Wise i seriál Mikea Flanagana jsou vynikající horory, oba mají s předlohou hodně málo společného. Zatímco pro Flanagana je důležité téma paměti a minulosti, která je na jednu stranu pryč, ale zároveň zůstává nějakým způsobem živá, Wise zajímá spíš vztah vědy a nadpřirozena. Ani jedno z těchto témat ale pro knihu není nijak zásadní.

Pro autorku vlastně není ústřední postavou John Montague, který si do Domu Na kopci pozve skupinu senzitivních individuí, aby s jejich pomocí získal vědecký důkaz existence nadpřirozených jevů. Samotné paranormální úkazy, které se v domě odehrají, působí nahodile a náznakovitě a jejich hlavním účelem je ukázat, že záhadu ve skutečnosti nikdy nebude možné rozluštit. Jackson se skrze duchařskou zápletku vztahuje k tématům, kterým se věnuje i ve svých ještě méně fantaskních textech. Jde jí o zachycení zvláštního odcizení a zároveň zakořenění jedinců ve společenských vztazích a v prostředích, která obývají. Nejdůležitější postavou knihy je mladá žena jménem Eleanor, jež si přináší trauma z minulosti a jejíž podivínská osobnost pomalu srůstá s podobně výstředním rázem domu. Hranice mezi živými a neživými entitami, ale i mezi realitou a fikcí ostatně stírá už proslulý první odstavec románu, který začíná tvrzením, že žádný živý tvor nedokáže žít dlouho v podmínkách absolutní reality, a pokračuje konstatováním, že ani samotný Dům Na kopci není příčetný a uvnitř drží temnotu.

Sociální horor

Povídky shromážděné ve sbírce Loterie a jiné povídky jsou ještě subtilnější a rafinovanější v tom, jak nakládají s atmosférou podivna. Slavná titulní povídka mezi nimi vyzní jako jedna z těch polopatičtějších – vypráví o vesnici, kde se každý rok pořádá mezi všemi členy komunity loterie, jejímž smyslem je náhodné zvolení jakési blíže nespecifikované obětiny. Text mistrovsky pracuje s náznakem a krutou lakoničností a vztahuje se k tématům rituálního myšlení, postupně proměněného v bezobsažnou rutinu. Povídka by se dala označit za sociální horor, protože tím, co je v tomto příběhu monstrózní, iracionální a hrozivé, jsou společenské normy, zvyky a nepsaná pravidla řídící chod komunit, proti nimž jsou jedinci zpravidla bezmocní.

Podobný pocit osamělých postav vržených do podivných, často nepatřičných nebo krutých situací, které lidé kolem vnímají jako normální, je typický pro řadu dalších povídek ve sbírce. Ovšem s tím rozdílem, že vesměs jde o mnohem subtilnější, civilnější a zároveň tajuplnější příběhy, často spojené s konkrétními reáliemi Spojených států čtyřicátých let, kdy byla většina z nich napsána. Některé z nich si vlastně jen pohrávají s pocitem setrvalého neporozumění, jako skica, ve které hrdinka vzpomíná, jak do města přijeli námořníci a její babička ji neurčitě varovala před jejich nekalými úmysly, nebo delší příběh o spolumajitelce literární agentury, jejíž společník přijal bez jejího vědomí novou zaměstnankyni. Autorka se tu projevuje jako brilantní pozorovatelka společenského bezpráví – na mnoha místech tematizuje podřízenou pozici žen, ale některé texty narážejí i na rasismus nebo podlost ukrytou v běžném lidském jednání. Hrdinka jedné povídky se dozvídá, že její pes možná zabil sousedova kuřata, načež se celá vesnice včetně jejích dětí předhání v nadhazování nejodpornějších způsobů, jak zvířeti „dát za vyučenou“. V dalším textu malý chlapec vypráví své matce o podivném chování svého spolužáka, který je neustále v konfliktu s autoritami a stává se terčem drastické disciplinace, ale nakonec se ukáže, že možná vůbec neexistuje.

Autorčiny prózy ovšem rozhodně nejsou jen společenskokritické. S náladami typickými pro weird fiction nejvíce souvisejí povídky s mysteriózním, úsečným, až snovým dějem, jehož smysl navíc není v závěru ani v náznaku vysvětlen. Hned v první povídce mladá žena na večírku předestře hlavnímu hrdinovi apokalyptickou vizi budoucnosti světa, se kterou si on naprosto neví rady. Několik textů líčí velkoměsto jako cizokrajný labyrint, který na postavy z venkova působí přízračným dojmem. Síla i životnost Loterie a jiných povídek spočívá ve schopnosti trefně popsat sociál­ní fobie a nejistoty, které nás dodnes přepadají v těch zdánlivě nejobyčejnějších situacích.

Autor je kritik.