Oblomovská říše

Jako první je nezbytné objasnit roli, kterou v celém příběhu sehrála moje nemoc. Nebo lépe řečeno nehoda, která ji vyvolala.

 

Můj otec, navzdory tomu, že byl přímým potomkem Oblomova Velkého, patřil k těm, kdo milují hony. Podzimní hony na lišku a jarní hony na bílé kachny. Tyto dva hony byly bez výjimky jeho nejoblíbenější. Vždycky říkal, že liščí kůže se před vyčiněním musí nechat „zamřít“. Musí se vykrvit. Jinak by se liška mohla převtělit a vrátit se. A pokud se liška vrátí, tak už opravdu nikdo nemůže dýchat v klidu, říkal. Liščí prokletí je jako pavoučí vlákno, říkal, omotá se ti kolem hlavy, až tě úplně oslepí a zadusí tě. Liščí prokletí všechno zatemní, říkal a jeho oči obrácené v sloup přitom vypadaly jako talíře.

 

Netuším, jestli to víte, ale hon je věda.

 

Zpětný náraz pažby do ramene a vůně střelného prachu na jazyku poté, co dvouhlavňová puška spustí, tvoří součást této vědy, ten okamžik, kdy je člověk o samotě sám se sebou. Není to snad jistý druh rozjímání o bytí­-zde, když trávíme dlouhé hodiny na stopě nějakého zvířete, o kterém nakonec ani nevíme, jestli si z nás nestřílí a nezmizí jedním nebo druhým směrem, bez jasně daného cíle?

 

Není snad víc krásy v pušce s upilovanou hlavní, vykládané perletí a válečnými symboly, než ve všech těch knihách, které jsme pod „hrozbou trestu“ vytahovali z knihovny na internátu a po pravdě řečeno vraceli nepřečtené? Třeba v jedné z těch šestnáctimilimetrových, jejichž pružinu, když jsou dobře promazané, je možné zaslechnout jedině tehdy, když se spustí, těsně přitisknutá k tympanum, pouhých několik metrů od lišky, a stromy, nebe, drsná a načervenalá srst, čumák splynou v muzejní figurku vedle té mrtvé potvůrky poté, co byla, abychom tak řekli, dostižena olověnou kuličkou a chlubí se pramínkem krve, který jí rozděluje jazyk na dvě části přesně ve chvíli, kdy slina (ta načervenalá a pramálo blahodárná slina, která je liškám tak vlastní), ještě vlhká, stéká coby tlustý červ na louku a na vyblédající zeleň podzimu, který je často chladnější, než jsme očekávali?

 

Takže věda, filosofie, ethos.

 

Ethos, který je třeba udržovat, když člověk bez pohnutí leží na louce, zatímco psi dělají svou práci. Nebylo by to poprvé, co kvůli nějaké falešné stopě (falešné stopě, nervozitě, tělesnému nutkání, roztržitosti…) zahlédneme místo liščího ohonu pouze hnízdo krys, které právě mají mladé, a proto skoro sežerou psy i s obojkem.

 

Tohle všechno bych nevyprávěl, kdyby to nemělo důvěrnou spojitost s mou nemocí. A co to může být za nemoc, když ji já, ten nejhorší z Oblomovů, jak mi říkal otec pokaždé, když se rozčilil, smíchávám s otcovou vášní pro lov a s matčinou vášní pro koželužství a ukřižované ježíšky, z kterých se řine krev?

 

Ačkoli lov je jedna velká filosofie, jak už jsem vyložil, pro mě se veškeré jeho vědomosti soustředily do pušky, do druhů olova, do toho, jestli byla hlaveň upilovaná, nebo ne, do znaků, kterými se vždycky honosí dobré kulky, aby prokázaly svou autenticitu, a které občas odkazují na nějaký transylvánský klub, na Dolnosaskou mysliveckou ligu, na orla s třemi pruhy od řeky Odry nebo, v případě těch nejstarších, na rakousko­-uherskou říši. Kulky ulité přímo v Pešti nebo ve Vídni – o těch se dokonce tradovalo, že se musely lesknout jako císařova pleš –, které se podle váhy, vůně, filigránu a kulatosti skoro dají odlišit od nepotřebné hrubosti jiných kulek.

 

Je zbytečné dodávat, že takové kulky už se dávno nevyrábějí a že by si zasloužily výsadní místo mezi míšeňským porcelánem a sochami Františka Josefa. Sochami, které jsou spolu s nahnědlým dýňovým olejem a s antisemitismem velkým zdrojem štýrské pýchy. Na tuto poctu kulky samozřejmě ještě nedosáhly.

 

Ale příběh pušek, jejichž velkou sbírku jsme měli rozvěšenou po celém domě, jako mají jiní lidé portréty svých předků nebo hlavy rohatých zvířat (i když, máme­-li být upřímní, ty jsme doma měli také a v hojném množství), a příběh nábojů s jejich miniaturními znaky a muzejní hrdostí by byl naprosto bezvýznamný, nebýt právě mé nemoci.

 

Jedinečné nemoci jediného oka.

 

Nemoci­-díry.

 

Jelikož ztráta oka: oka, které míří, oka, které tuší a zavírá se a otevírá, oka, které pozoruje, jak liška vykluzuje na druhou stranu, a dokonce slouží k tomu, aby si přes laboratorní aparát bádavě prohlíželo malý a ještě napůl živý hmyz, oka, které vidělo pohyb dvou velkých kusů masa, jež si předtím, než zahájila své baletní číslo, naše volatá, naše vznešená učitelka vlastenectví a jazyka upravovala patetickými pohyby, jako by jí měl lehký náklon její podprsenky, kterou si představuji nevídanou a nestvůrnou, dodat větší lehkost nebo půvab…, je potvrzením díry zaživa. Díry, která se každé ráno naplní hnisem a kterou žádná skleněná náhražka, přičemž ta moje měla z důvodů, které znám jenom já, barvu síry s bílou zornicí, nedokáže nikdy zastavit.

 

Díry v obličeji plné hnisu, která v mnohých vyvolá zhnusení a u jiných probudí zvědavost. Díry v obličeji způsobené mou hlubokou vášní pro pušky.

 

Jakže se to stalo? Na to samé se ptal můj otec, když běžel s dalšími dvěma lovci k místu, kde ležel Oblomov Malý – tak mi někdy říkali –, a když ho táhl na káře určené k převážení hnoje k velikým vratům našeho domu.

 

Ale, ale, ale jak se to stalo? Byla pro změnu varianta, kterou s jistým koktáním zvolila matka, zatímco se chytala rukama za hlavu a přestávala spařovat, tak jak to uměla jenom ona, vždy stejným směrem a dolů, ještě nevydělanou kůži lišky ulovené několik dní předtím. Kůži, která jí za pomoci truhlářských kleští a kladívek měla posloužit k tomu, aby se vybavila novým párem bot, a kterou už svým očičkem znalkyně sentimentálních románků označila za přesnou a nepříliš tlustou kůži. Za kůži ideální k tomu, aby v létě zahalila její „drobounké“ nožky.

 

Zkrátka, jednoduše řečeno…

 

Malá chybka. Milimetrová chybka. A ­špatně naolejovaná heerenka (to jsem ale v tu chvíli ještě nemohl vědět) se zasekla, a místo aby zaplnila olovem šedesátimetrovou parabolu, která se pnula mezi načervenalou srstí lišky s tesáky a výhružnými slinami a pozicí toho, komu se od té doby mělo zlomyslně říkat Oblomov Jednooký, kterému štěstěna vždy chodila naproti, i když teď ležel v mdlobách na dřevěné lavici s kusem látky ve tvaru čepu vraženým do pravé strany obličeje, udeřila, vybuchla mu v rukou, spálila mu část tváře (nezbylo po ní mnoho stop) a vyrazila mu oko, které už tou dobou nevhodně používal k tomu, aby vyměřoval, stavěl, vyznačoval, přeměňoval a velebil své postavení ve světě.

 

Takže stačilo o pár kapek oleje méně a pár lišek navíc, a život „nejhoršího z Oblomovů“ byl navždy změněn.

 

Nebudu vás teď zatěžovat spoustou čar a kouzel, které se na Východě provozují pokaždé, když tu nebo onde udeří neštěstí, vražda nebo záchvat šílenství. Mnozí dokonce otci doporučovali, aby všechny své pušky zakopal do země v co největší vzdálenosti. A to jsme jich měli přes osmdesát! Ty nejkrásnější jsme zdědili už od pradědečka, Oblomova Velkého, jak ho s úctou nazývala matka a pronášela jeho jméno hrdelním hlasem pokaždé, když před námi oprašovala a rozkládala svou genealogii: od „filosofa“, který, jak už jsme říkali, po dlouhá léta opouštěl svou pohovku pouze v neděli (každou druhou neděli), když šel na lov, a dvakrát v týdnu, aby se doplazil k úzké posteli své ženy, mé prababičky, a zasel jí mezi ledviny další dítě.

 

Jiní mluvili o liščím prokletí.

 

Liška­-medúza, křičeli. Je třeba je zabít, ale nedívat se jim přitom do očí, jelikož jed vchází očima a rozežírá. A nahlodává nejenom tvé orgány, prohlašovali, ale i orgány tvé ženy, malého Oblomova, krav, které tupě přežvykují píci ve své ohradě, prapředků. Jako by prapředkové už dávno neleželi dva metry pod zemí a zachovalo se z nich i něco jiného než jen pár anekdot nebo vzpomínek (například Borovniky, které nahrál můj pradědeček).

 

A pro chátru z Východu se přesně tohle stalo.

 

Liščí prokletí se namotalo do jedné z pušek a čekalo na vhodný okamžik, kdy kousnout. Liščí prokletí potřebuje maso, křičeli. Oči, křičeli, aby mohlo všechno bedlivě pozorovat a pokračovat v cestě. Není snad právě nepřítomnost­-oka­-které­-zírá to první, co přiláká pozornost při plačkách, nepřítomnost živého oka?

 

A tak začali Oblomova odlišovat přízviskem Oblomov Jednooký, Oblomov Satanáš, Oblomov Polyfémos, Oblomov Hadí očko, Oblomov Děravý, a tak začal ten „nejhorší ze všech Oblomovů“, jak mě jednoho nazval otec v přítomnosti našeho rodinného lékaře, Žida ve špičatých botách a šedivém fraku s obrovským teploměrem, který si zamyšleně přehazoval z ruky do ruky, zvažovat myšlenku na věž.

 

Věž, ve které by se Oblomov naučil, jak se stát skutečným Oblomovem, a kde by se ostatní naučili rozlišovat oblomovštinu od neoblomovštiny, cennější od méně lesklého. Věž, která by nejdřív byla věží a potom říší.

 

Jestli mě ztráta naplnila úzkostí?

 

Oblomov je někdo, kdo si dokáže všechno spočítat a jít dál, jak jste si už určitě ráčili všimnout. Nepřítomnost oka nikdy nezastraší Oblomova s puškou na rameni a krví na rukou. Skutečnou nemocí v Oblomovově rodině nikdy nebude pouhá ztráta oka nebo selhání jakéhokoli jiného orgánu.

 

Pouhá bolístka.

 

Skutečná nemoc má pro Oblomova co do činění s výsměchem, s neuznáním odlišnosti, s neznalostí a s nedostatečným smyslem pro to, o čem lze pojednávat pouze jiným způsobem, s předsudky. Oko je jenom oko. A jak to vypadá, nikdo ve ztrátě oka nikdy neviděl žádný problém a nebude s tím začínat ani „nejhorší z Oblomovů“.

 

Skutečná nemoc je to, co od této chvíle začíná. A právě před tím se musela chránit rodina, lovci, učitelka vlastenectví a občanské nauky, a dokonce její manžel Mašinfíra, vždycky tak napasovaný do svého vlastního světa, jako by to byly šaty ušité na míru někomu jinému.

 

Skutečná nemoc ztrátou mého oka pouze začala. A nikdo netušil, kde končí. Ani kde, ani kdy, ani jak. Dokonce ani Oblomov Velký, který by jistě s chutí vstal z mrtvých, aby na tuto otázku odpověděl, a při té příležitosti obtěžkal prababičku dalším dítětem, pokud by na to ještě měla…

 

Dokonce ani on.

 

Můžeme tedy, a tady se soustředí veškeré pochybnosti našeho drahého Oblomova, nazývat nemocí to, co se odehrává po nehodě? Není a priori protichůdné mluvit o nemoci, když možná všechno, co se stalo, nebylo nic jiného než náhodná rána osudu, jedna z těch ran, které odkloní tvůj život, roztrhají ho na kusy, překroutí ho, celou dobu ho trápí jako nějakou myš, ale když se nad tím pořádně zamyslíme, nepřinášejí nic navíc, neumožňují nám dokonce ani vybudovat si nenávist vůči světu?

 

Ne. Jelikož jsme nepochybně všichni žili, žádné náhody neexistují. A nemoc je vždycky to nové, viditelný bod, kde nějaká obsese začíná tvrdnout a rozpadat se; to, co je nevídané. A ztráta mého oka plus nehoda plus pušky plus lišky daly dohromady to, co je nevídané, co se na Východě nikdy předtím nestalo a u čeho jsem si jistý, že si nikdo nebude přát, aby se to opakovalo. A právě z tohoto důvodu začali všichni skoro posedle pronášet zaklínadla, předvídat.

 

Toto varování samo o sobě nic neznamená, ale v krátkodobém horizontu může napomoci, aby se to něco (nepřesné, neaktuální, nepřístupné a neduživé) skutečně přihodilo. Což Východ okamžitě pochopil, když se začal pohybovat podle mého záměru. A pochopil to i jeden z lovců, který mě, s kapesníkem nasáklým krví v oku a s černou páskou kolem hlavy, nesl vedle otce zpátky domů: kousnutí nemoci, řekl.

A měl pravdu: kousnutí nemoci. Jak se od té chvíle prokazovalo a prokázalo se to i později, když už nikdo nic nesázel ani na vlastní život, ani na žádný svůj majetek.

 

Kousnutí lišky, která ví, že tě zabije, pokud se schová, jak pravila mamuška, když sundala ze zdi jednu z těch dvouhlavňovek z naší sbírky a začala jako šílená střílet do vzduchu, zatímco žilky v očích hrozily, že každou chvíli prasknou.

 

Kousnutí lišky, která dobře ví, že ať se schová kamkoli, stejně se dočká svého konce, jak to glosoval otec, když jí bral pušku z rukou a znovu ji zavěšoval na zeď.

 

Nebylo už samo o sobě vítězstvím vědomí, že se naše sbírka pušek mohla volně procházet po celém domě a že se s ní jednou vypravíme na lov lišky, všech lišek, včetně těch, které uprchnou z Východu, aby nás zmátly a pokusily se nám tak znovu vyloupat oči?

 

Přesně tak. Právě to jsme si doma po mé nehodě všichni uvědomili.

 

A právě to před námi nechtěně nalinkovalo čáru života. Maličkou, tlustou, přerušovanou a intenzivní čáru.

 

Dál už to chce jen pokračovat v tréninku, myslet na liščí pohyby, předcházet překvapení, mířit.

 

Ale než předejdeme překvapení, uběhne ještě nějaký čas.

 

Spousta času.

 

Zatím se soustřeďme na to, jak sestavit pušku upravenou pouze pro „levé oči“, když už je mé pravé oko pryč, a pokračujme. Však sami uvidíte, že až budou všechny lišky mrtvé, nikdo už se nebude ptát, jestli je zabíjení přípustné umění, nebo ne.

 

 

Ze španělského originálu El imperio Oblomov (Ediciones Espuela de Plata, 2014) vybral a přeložil Petr Zavadil.