V souvislosti s indickým ekofeminismem bývá zmiňována myslitelka Vandana Šiva, případně legendární hnutí Chipko. Ve skutečnosti je ale ekofeministické myšlení vepsáno do základů indické kultury. Skrývá se ovšem pod vrstvami patriarchálního nátěru.
Indie je považována za zemi paradoxů, což odpovídá územně velkému a kulturně pestrému celku. Paradoxní je i postavení žen a vztah indické kultury k přírodě. V předmoderní literatuře i náboženských textech se setkáme s opěvováním žen, najdeme v nich ovšem i takové, které zastávají názor, že žena by měla být plně poslušná a podřízená muži. Vlastenci o své zemi dodnes hovoří doslova jako o Matce Indii (Bhárat Mátá) a v religiozitě subkontinentu převažují femininní prvky (lidový hinduismus uctívající lokální ženská božstva, často spojená se stromy a hady, šaktismus, vaišnavismus, různé tantrismy).
V příkrém rozporu s oslavováním ženského elementu jsou dětské sňatky, otřesné postavení vdov (či dokonce jejich někdejší upalování) a sekluze žen z vyšších vrstev v domácí izolaci. Postavení žen je nejhorší ve vyšších kastách, velké vážnosti a svobodě se jim dostává v nízkých kastách a mezi kmenovým obyvatelstvem. Jde o prolínání dvou různých tradic. Árijská, šacká a muslimská nadvláda po staletí postupně podrývaly a umenšovaly oficiální postavení žen; lidový étos, podle nějž je ženský princip nadřazený a uctívaný, se nicméně neměnil.
K tomu, abychom pochopili dvojznačnost zákonné a psychologické reality i souvislost postavení indických žen se vztahem indické kultury k přírodě, je potřeba historický exkurs. Jeho vyznění se blíží tomu, co známe od Vandany Šivy nebo environmentálních hnutí na Západě: snaze inspirovat se – většinou vágně definovaným – světovým „kmenovým obyvatelstvem“.
Matka bohyně
V roce 1921 zahájil archeolog John Marshall výzkum na hlavních nalezištích starověké civilizace údolí Indu, v Harappě a Mohendžodáru. Jeho objevy vyvrátily předpoklad, podle nějž to byly až vpády indoevropských kmenů Árjů, které přinesly do Indie „kulturu“. Vyspělým elementem se na základě vykopávek naopak ukázala být původní domácí civilizace, založená na obchodu a zemědělství. Hlavním zdrojem informací o ní byly drobné sošky a obrovské množství pečetidel.
Písmo na pečetidlech sice dodnes nikdo nerozluštil, díky němu ale víme, že šlo o drávidský jazyk i civilizaci. Výjevy na nich znázorňují tygry, holubice a býky, což jsou všechno zvířata spojená s kultem bohyně. Jedno pečetidlo ukazuje bohyni matku, z jejíhož lůna vyrůstá rostlina či strom, jiné nahou bohyni ozdobenou náramky a kravskými rohy (symbol plodnosti), s tělem tygra, který je dodnes v náboženských představách kmenového i venkovského hinduistického obyvatelstva považován za jízdní zvíře „matiček bohyň“. Řada dalších pečetidel zobrazuje tančící bohyni, někdy vedle býka.
Dnes je často uctívání Matky Země asociováno s uctíváním stromů. I to je ztvárněno na několika pečetích, ať už jde o nahou stromovou bohyni sedící ve větvích fíkovníku anebo scény klanění se stromům. Ty nejsou považovány za pouhou „oduševnělou přírodu“, ale za vtělení bohyně. Na venkově ostatně dodnes věří, že bohyně matky sídlí v různých stromech. Standardní výbava kmenové animistické religiozity současné Indie se stromy spojuje i jiná božstva a duchy.
Z nálezů jasně vyplývá, že v civilizaci údolí Indu panoval matriarchát. Existovalo tu již klíčové božstvo dnešní podoby hinduismu Šiva/Rudra/Pašupati (jde o různá jména pro historické fáze a různé inkarnace téže božské postavy), známá byla jóga a vzývání kultu plodnosti skrze symbolická ztvárnění pohlavních orgánů jóni a lingamu. V archeologických nálezech nicméně absentovaly zbraně. Právě pacifismus se Drávidům stal osudným. Kolem roku 1900 př. n. l. byli definitivně porobeni, většina zatlačena hluboko na jih Indie, zbytek rozprášen všude tam, kde dnes nacházíme drávidské jazyky.
Prolínání živlů
Árijští válečníci pochopitelně vtrhli do Indie bez žen, tudíž se začali ženit s Drávidkami. Ty však byly zvyklé nejen na matriarchát, ale i na běžnou praxi animistických kmenů, kterou byla polyandrie. Právě zde je třeba hledat kořeny pozdějších zvyků upalování vdov na hranici společně se zesnulým manželem, dětských sňatků a sekluze žen z vysokých kast v tzv. zenánách. Šlo vlastně o pokusy, jak zabránit tomu, aby drávidské ženy své árijské muže trávily a byly jim nevěrné. Dětské sňatky s muži často i třikrát staršími než nevěsty zase nastavovaly výraznou vztahovou hierarchii. Motiv izolace je pak jasný – rozbít odpor žen.
Tato fáze vývoje indické společnosti, kdy se zvyklosti Árjů začaly propisovat do původních drávidských zvyků, se nazývá bráhmanismus. Kromě oprese žen dochází ke zformování kast: poražené černé obyvatelstvo dostane cejch méněcennosti a je omezeno neproniknutelnými kastovními pravidly, příchozí vítězná světlejší skupina se označí za vznešenější a nadřazenou.
Řada z prvků hinduismu, které způsobují útlak žen, je dána výsledkem konfliktu mezi Drávidy a Árji a pozdějším vlivem Skythů (Šaků) a muslimů. Do přelomových Marshallových objevů se mělo za to, že drávidský vliv na hinduismus byl zanedbatelný. Na základě výzkumů z Harappy a Mohendžodára se ukázalo, že vše bylo přesně naopak; hinduismus je autochtonní indická záležitost.
Až do příchodu Evropanů nebyla spirituální a sekulární složka života nijak oddělena, takže texty jako Rgvéda, eposy nebo Manuův zákoník zachycují vývoj vztahu mezi původním matriarchátem a příchozím patriarchátem (ještě v Mahábháratě má princezna Draupadí pět manželů).
Domino hororu
Co má společného kastovní útlak s upalováním vdov, geneticky mutovanými rostlinami a kataklyzmatem havarované chemičky v Bhópálu? Dá se to říct jediným slovem: patriarchát. Dalo by se snad předpokládat, že britský kolonialismus půjde ve stopách minulých nájezdníků. Ale překvapivě to tak nebylo. Britská a indická kultura si byly tak vzdálené, že některé zvyky, jako upalování vdov, dětské sňatky, ale i kastovní systém, přišly místovládcům natolik barbarské, že se je pokoušeli legislativně vymýtit. Nízké kasty a hlavně kmenové obyvatelstvo zase Britové coby vášniví lovci obdivovali za jejich neuvěřitelné znalosti přírody a zvířat – a čerpali z nich. Byť bylo kmenovému obyvatelstvu zakázáno stěhovavé zemědělství, důvodem byla spíš hamižnost a potřeba opanovat lesy než nesouhlas s počínáním kmenů.
Problémem se tak ukázal až kapitalismus se vším všudy a jeho naprostá nekompatibilita s indickými poměry. Hororové domino se sesypalo v roce 1984, kdy kalifornská společnost Union Carbide, vyrábějící nejjedovatější existující pesticid, otevřela v Bhópálu svou továrnu. Jako zaměstnance nabrala kmenové obyvatelstvo, jemuž zkrachovalo živobytí v zemědělství. Jak to pokračovalo dál, ví celý svět. Kmenové obyvatelstvo obývá jiný vesmír než korporátní kapitalismus, takže továrna na jedy rezivěla a chátrala, aniž by její zaměstnanci tušili, jak vražednou zbraní se může látka stát. Zbytek zkázy dokonalo indické klima a pozdní příchody do práce. Výsledkem byla smrt šestnácti tisíc a zmrzačení více než půl milionu obyvatel.
Lze se divit Vandaně Šivě, že tento příběh zkázy kmenového obyvatelstva, tedy novodobých Harappanů, často cituje? Zdůrazňuje přitom, že vztah nadnárodních korporací k agrikultuře je jiný než vztah žen z tzv. rozvojových zemí k naší planetě. Zatímco ti první „maximalizují půdní výnos“, kroky těch druhých určuje vztah k půdě, potažmo Matce Zemi. Zástupci korporací se vztahují k rostlinám, jako kdyby šlo o jejich soukromý majetek. Pro indické pěstitele, či spíše pěstitelky, bývaly rostliny nejen zdrojem obživy, ale také objektem spirituality.
I v Indii se díky technologiím rozmohla „průmyslová produkce“. Vandaně Šivě její odpůrci, kteří prodávají indickým vesničanům jednoodrůdové geneticky modifikované osivo, často podsouvají, že „by raději chtěla nový hladomor, než by uznala, že geneticky upravená rýže obohacená karotenem zachraňuje životy, a to zejména při humanitárních katastrofách“. Argumentovat někdejšími hladomory v Bengálsku (poslední proběhl v roce 1943) je ale manipulativní. Vinu za sérii bengálských hladomorů, během nichž zemřely miliony lidí, nesl svého času Winston Churchill – tím, že dál vyvážel úrodu do Velké Británie, ačkoli se vlivem sucha urodilo výrazně méně rýže i obilí. Za katastrofou tedy stála asociální politická rozhodnutí hamižné koloniální mocnosti, nikoli sucho jako takové. I v současném zápase indických zemědělců s klimatickou změnou, lichváři a monopolizovaným geneticky modifikovaným zrním často přehlížíme skutečné příčiny problémů. Tristní situace v Indii je především důsledkem špatné a nespravedlivě nastavené politiky.
Autorka je dokumentaristka.
Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.