Ekofeminismus je na světě už půlstoletí, což je vhodná příležitost pro rekapitulaci jeho východisek i proměn, jimiž za tu dobu prošel. Klimatická krize – ústřední hrozba, které lidstvo v současné době čelí – podtrhuje jeho aktuální význam.
Za počátek ekofeminismu se považují sedmdesátá léta 20. století, kdy toto označení použila francouzská feministka Françoise d’Eaubonne. Když si ale čteme její knihu Le féminisme ou la mort (Feminismus, nebo smrt, 1974), která se anglického překladu dočkala až v roce 2022 v nakladatelství Verso, nebo další rané ekofeministické texty, zjistíme, že problémy se od té doby příliš nezměnily. Ačkoli různé proudy ekofeminismu někdy vycházely ze vzájemně se vylučujících východisek, hlavní premisou je přímá spojitost mezi útlakem žen a vykořisťováním přírody, přičemž zdrojem útlaku a destrukce je (hetero)patriarchální kapitalismus. Co se týče nahlížení role žen a mužů a možností řešení, v tom se různé ekofeministické směry značně rozcházejí. Shodnou se však na tom, že celý systém dominance je postaven na hierarchických dualismech: jedné straně je připisována vyšší hodnota, zatímco druhá je považována za méněcennou. Jedná se například o dualismy muž/žena, kultura/příroda, bílá/nebílá, hetero/queer, západ/východ, cis/trans a podobně. Vztah mezi hierarchiemi ve společnosti má jasnou paralelu v uspořádání živočišných druhů. Abychom v souladu s myšlenkami ekofeminismu mohli čelit environmentální degradaci a klimatické krizi, musíme se oprostit od tohoto hierarchického myšlení.
Definice a kritika
Pokud jste se někdy setkali s ekofeminismem, je možné, že jste také zaslechli jeho kritiku – ostatně zcela právem. Některé jeho proudy jsou (nejen) z dnešního pohledu velmi problematické, obzvlášť ty, které esencializovaly ženy a muže a místo snahy o odstranění systému, který je ze své povahy diskriminující, se snažily tuto diskriminaci pouze obrátit. Ženy spojovaly s přírodou (a tedy s odvrácenou stranou binarity) a existenci tohoto spojení oslavovaly. Pojítko mezi ženami a přírodou se objevovalo mimo jiné v paralelách mezi ženou a „matkou zemí“ – obě v rámci tohoto vysoce hierarchizovaného systému potřebují ochranu a jsou určitým způsobem infantilizovány.
Dalším zdrojem kritiky ekofeminismu je jeho koloniální minulost a opomíjení rasy jako zásadní kategorie analýzy. Ta se vztahuje zejména k anglofonnímu ekofeminismu a problematickému vymezení, co pod ekofeminismus patří a co ne. Raný severoamerický spirituální ekofeminismus čerpal ve velké míře z indigenních spiritualit, které nezřídka instrumentálně zasazoval do západních kontextů, další proudy zase ignorovaly jiné než západní, bílé, privilegované zkušenosti.
Definice se liší, ale kromě dělení na různé směry lze mluvit o úzce a široce pojatém ekofeminismu: v prvním případě jde o sebeidentifikaci, v druhém o různé typy propojení feministických hnutí a snah s environmentálními přesahy. V posledních letech dochází k oživení ekofeministických myšlenek zejména v souvislosti s klimatickou krizí. Mnohem častěji se objevují v textech zabývajících se klimatickou politikou a právě v současném pojetí se zdá být ekofeminismus poměrně neohraničený. Zároveň mnohem častěji slyšíme o intersekcionalitě jako jeho nedílné součásti.
Intersekcionalita
Ekofeminismus není monolitický směr či hnutí, ale spíš soubor diskursů a teorií, které mají stejné východisko: útlak žen, přírody a dalších bytostí, které se ocitají na odvrácené straně hierarchických dualismů. Aby byl opravdu inkluzivní, musí být nezbytně intersekcionální. Snahou intersekcionálního ekofeminismu je oprostit se od konstruktů, které vinu za environmentální destrukci připisovaly především mužům a snímaly vinu z žen bez ohledu na míru jejich privilegovanosti. Součástí těchto konstruktů je také nekritická oslava přírody, jež jde ruku v ruce se zatracováním všeho, co je spojeno s kulturou či civilizací. Realita je samozřejmě mnohem komplexnější a pro jakékoli binární pojetí či dělení lidí na „my“ versus „oni“ už dnes není místo. Intersekcionální ekofeminismus netouží po tom, aby si diskriminované a diskriminující prohodili místa, ale usiluje o pád celého systému, který svět řadí do dvou protilehlých kategorií a nepřipouští kontinuum mezi nimi.
Z výše zmíněného je patrné, že antropocentrismus a androcentrismus kráčí ruku v ruce – oba systémy jsou založeny na vykořisťování a zneužívání zdrojů (lidských i přírodních) a jsou násilné jak vůči ženám, tak vůči přírodě, ale také vůči komukoli a čemukoli, co se ocitne na odvrácené straně binarit. Dopady klimatické krize přitom nejvíce pociťují znevýhodněné skupiny lidí. Intersekcionalita je proto stejně zásadní jako feminismus. Klimatická krize je rovněž společenský problém a souvisí s marginalizací a různými typy diskriminace, protože její příčinou je tentýž utlačitelský systém. Abychom dosáhli inkluzivní budoucnosti, je potřeba věnovat pozornost nejen klimatické, ale také sociální spravedlnosti.
Queer principy a diverzita
Významný vliv má v současné době queer ekofeminismus. Ten spojuje východiska queer ekologie a ekofeminismu a snaží se o změnu percepce toho, co považujeme za přirozené, a současně o vyzdvihnutí diverzity, která je v přírodě všudypřítomná. Zásadní je přenesení těchto principů na společnost, v níž rovněž není možné opomíjet diverzitu a jen stěží můžeme mluvit o něčem přirozeném, a tedy implicitně jediném správném. Principy queer ekofeminismu nacházíme například v paralelách mezi přístupem k ženskému tělu a Zemi – tedy symbolickému tělu, které je rovněž genderované. Stejně jako ženská těla v misogynních společnostech i Země je v současném společenském uspořádání chápána jako nástroj k naplnění „vyšších“ cílů, nikoli coby hodnota sama o sobě. Ženské tělo představuje instrument k uspokojení potřeb mužů či prostředek reprodukce, tedy objekt ze své podstaty heteronormativní; Země je zase využívána coby zdroj surovin a hodnotu má jen ve vztahu k člověku či lidské existenci.
Díky důrazu na spojitost mezi mocí, genderem a klimatem představuje intersekcionální ekofeminismus dobrou výchozí pozici pro nahlížení různých systémů útlaku, přesahujících kontext lidské společnosti. Poukazuje také na to, jak důležité je nikoho neopomíjet a brát v potaz komplexní povahu sociální reality. Ekofeministická teorie, ale především praxe pak mohou sloužit jako zdroj inspirace, imaginace a naděje, jako nastínění směru, kterým se máme ubírat.
Autorka je socioložka.
Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.