Nejen populární obrazy druhové nadřazenosti, ale i samotné ekofeministické myšlení potřebují „pokvířit“. Až k tomu dojde, součástí podvratného kontrapříběhu se kromě vylučovaných lidských skupin budou moci stát i zvířecí aktéři.
Jeden ze základních ekofeministických textů, Neither Man nor Beast (Ani člověk, ani zvíře, 1994) americké aktivistky a teoretičky Carol J. Adams, začíná úryvkem z povídky Am I Blue? (Jsem sama Modrák?) spisovatelky Alice Walker. Námětem je citové pouto mezi Afroameričankou a koněm jménem Modrák. „Občas, když si [Modrák] přišel pro jablka nebo když jsem mu je nesla já, zadíval se na mě. Byl to tak pronikavý pohled plný žalu, tak lidský, až jsem se skoro rozesmála (na pláč mi bylo příliš smutno) při pomyšlení na to, že existují lidé, kteří o zármutku zvířat nemají ponětí. (…) Jsou tací, kteří na práva zvířat nikdy ani nepomysleli: kteří se učili, že zvířata ve skutečnosti chtějí být využívána a zneužívána, tak jako malé děti ‚touží‘ být strašeny, tak jako ženy ‚prahnou‘ po ponižování a znásilňování.“
Nesnášenlivost vůči tělu
Úvodní citace poměrně věrně ilustruje ústřední tezi Carol J. Adams. Autorka v knize drze hledá pojítko mezi kulturním a společenským vztahováním se k ženám a ke zvířatům. Tvrdí, že právě západní modernita umožnila systematické vykořisťování obou skupin. Neklade si za cíl popisovat, jak ženy, děti a zvířata v moderní západní společnosti trpí. To by se dopouštěla stejného skutku jako pachatelé teoretického násilí, o nichž mluví: vztahovala by se ke zvířatům instrumentálně. Namísto toho rozšiřuje definici zneužívání právě o pojítko mezi zvířaty a ženami a důsledně ji aplikuje na jiná než lidská zvířata.
Případy sexuálního zneužívání, včetně fyzického týrání sexuálních partnerů a partnerek, mnohdy s násilím páchaným na dalších zvířatech souvisí. Aby to Adams doložila, odkazuje k filosofce Elizabeth V. Spelman: v jejím chápání somatofobie, tedy nesnášenlivosti vůči tělu a tělesnosti, spatřuje symptom sexismu, rasismu a dalších projevů druhové nadřazenosti. Ta je založena na pohrdání těly zvířat, žen i genderově nekonformních osob, které jsou tím zbaveny hlasu. Feministická filosofie musí tato pojítka začít brát vážně, pokud se má somatofobii vyhnout.
Už o bezmála dvacet let starší texty, Woman and Nature (Žena a příroda, 1978) filosofky Susan Griffin nebo The Death of Nature (Smrt přírody, 1981) historičky Carolyn Merchant, volaly po důslednějším prozkoumání toho, jak a proč je zvířatům, přírodě, ženám, queer a rasizovaným osobám, podobně jako tělu, emocím a sexualitě jako konceptům, přisuzován feminizovaný status. Jejich závěr nepřekvapí: děje se tak za účelem legitimizace utlačování těchto skupin společenskými strukturami a procesy, jimž dominují muži.
Subverzivní podnik
Ve většině zakládajících ekofeministických textů je přítomná určitá binární optika: jako by zvěcňovaly muže a ženy coby univerzální kategorie. Tento přístup pak podle turecké socioložky Ayçe Feride Yilmaz ve výsledku zneviditelňuje zkušenost dalších skupin: sexuálních pracovníků a pracovnic nebo transgender a queer osob. Tím předem vylučuje specifickou otázku, jak jejich genderová politika může souviset s agendou veganství. Antropo- a heteronormativní segmenty společnosti přitom sdílejí řadu diskursivních mechanismů (vylučování a zcizování druhého), které takové „odchylky“ odhalují a zpochybňují současně.
Queer se chápe jako bytostně subverzivní podnik, který nestojí na sexualitě. Veganství by proto dle Yilmaz mělo být čteno jako skrz naskrz queer („kvířivé“). Taková je totiž starost a zájem o jiné druhy a stejně jako kritika útlaku ze strany masového průmyslu a kultury. Veganství a feminismus či genderová nekonformita navíc sdílejí ještě další aspekt: jsou vykreslovány a patologizovány coby projekty zabíjející veškerou radost a požitky, které jsou údajně nerozlučně spojeny s touhou po mase či heteronormativních podobách intimity. Veganství a feminismus jsou tak vnímány coby projevy potlačeného přání. Queer veganství proto není trend ani životní styl. Stávání se veganem či vegankou je proces neustálého zpochybňování poptávky po normách ve věci genderu, sexuality či konzumu a stravování: je to příležitost nahlédnout nepředvídatelné důsledky, k nimž takové tendence vedou. „A to je na tom neustálém rozšiřování oblasti identit a antagonismů to nejhorší, při vzájemné kolizi často naruší pracně zavedené pořádky,“ dodal by ironicky britský sociolog jamajského původu Stuart Hall.
Právě on varoval, že rasistická (a sexistická) rétorika odešla dveřmi a vrátila se zpátky oknem. Projevy druhové nadřazenosti v současnosti nekončí, což dokládá kritický teoretik diskursu Teun A. van Dijk u přímého porušování nebo omezování práv politizovaných skupin. Okno, jímž se nesnášenlivost vlamuje dovnitř, je symbolický systém: slova a obrazy. Uvažování, které okolní svět vykládá na základě sexuality a rasismu, má nutně biologizující efekt na individuální tělo i na těla, jež podléhají historickému vývoji. Podle Alany Lentin (2020) je rasa, podobně jako gender nebo lidskost, navzdory své vykonstruovanosti reálným konceptem: existuje totiž v oblasti ekonomické, politické, fyzické i environmentální. Je reálný pro všechna zvířata, od kterých si bez svolení bereme produkty a části jejich těl, i pro lidi, o jejichž dělohách chce rozhodovat klerikální moc (v případě translidí pak i ta neklerikální). A je reálný i pro všechny romské ženy, které byly protiprávně sterilizovány bez jejich vědomého souhlasu.
Krocení zlých žen
Zaměřme se na slova a obrazy vyprodukované v československém sociopolitickém klimatu. V dramatu Kdo se bojí, utíká (1986) Dušana Kleina vystřídá záběr na tančící romské ženy obraz běžících divokých koní. V hudebním snímku Ó, roma mulatínen (1989) cválá kůň a na něm romská žena, společně divocí a nespoutaní. V Krásné čarodějce (1991) ústřední hrdinka tančí tak divoce, až zmizí ve větru – živočišnost je doslova vystřídána živelností. První sexuální zkušenost protagonistky filmu Cinka Panna (2008) doprovází montáž běžících koní a planoucího ohně, živočišnost a živelnost se vzájemně umocňují. Divoké koně po boku romských žen lze vidět i v animovaném snímku Lokalfilmis (2015). Přisuzuje symbolický systém rasizovaným ženám a nelidským zvířatům divokost, aby legitimizoval praxi krocení?
Kromě koní a dalších zvířat jsou (nejen) ženské romské postavy v řadě českých a slovenských filmů a seriálů stavěny do pozice dětí. Jedním příkladem za všechny je Loli paradička (2019): hlavní hrdinka Verunka šišlá a pitvoří se, svému sexuálnímu partnerovi pokládá otázky, které připomínají ty, jež kladou děti svým rodičům nebo žactvo učitelům. Dětinskost je ve snímku navíc spojená se sexualizací: šestnáctiletá herečka tančí oděná jen do záclony před mužem, kterého sotva poznala, což vytváří znepokojivý obraz, na němž však mnoho lidí nic závadného neshledalo.
Rasizované a sexizované skupiny jsou podle Pavla Barši (Orientálcova vzpoura, 2011) systematicky redukovány na tělo a emoce a stavěny do pozice dětí. Kdo je zralý, zletilý a mocný, získává moc vědět a „vědění je (…) součástí podmanění“. Držitel vědění nabývá dojmu, že může ty, kteří na něj nedosáhnou, mapovat, popisovat a zefektivňovat tak jejich kontrolu. Definování druhého coby příslušníka skupiny s určitými atributy vylučuje jeho individualitu a umožňuje jeho dehumanizaci: „Čím dokonaleji je popsán, změřen, zvážen a zařazen, tím více je redukován na jednotlivý případ zvláštní esence (…), tím méně je svobodným příslušníkem obecného lidského druhu.“ Pokvíříme-li Baršu, oprostíme se od omezení na lidský druh a zahrneme do jeho definice i nelidská zvířata.
Ve všech těchto případech totiž normu stanovuje hegemonní kultura v podobě bohatého bílého heterosexuálního muže, který je u Barši „výrazem podstaty člověka jako bytosti nadané univerzálním rozumem“. Protipólem je pozice nenormálnosti, kam spadají všechny ostatní kategorie – ženy a genderově nekonformní lidé, rasizované osoby, nelidská zvířata –, které představují odchylku od etnické, genderové/sexuální, rozumové normy. Úkolem bílého muže je pak logicky vzít na sebe břímě „převýchovy“ všech zmíněných.
Úryvek z Am I Blue? z úvodu tohoto textu pokračuje následovně: „A tak se Modrák stal půvabnou součástí naší krajiny a při pohledu na svou bělost vprostřed trávy vzbuzuje klid a pohodu. (…) Zvířata jsou skutečně přinucena stát se pro nás pouhými ‚obrazy‘ toho, co kdysi s takovým půvabem ztělesňovala.“ Jednou z cest, jak změnit svět, je podle teoretičky bell hooks (viz A2 č. 2/2022) změna způsobu, jak nazíráme obrazy. Třeba vytvářením kontrapříběhů, které disponují stejným potenciálem jako dominantní příběhy. „Mohou nám ukázat, že to, v co věříme, je směšné, samoúčelné nebo kruté. Mohou nám ukázat cestu ven z pasti neoprávněného vylučování. Mohou nám rovněž pomoci pochopit, kdy je čas k přerozdělení moci,“ píše hooks. Skutečně ekofeministický kontrapříběh odmítá krutost ve všech formách a je genderově nonkonformní a posthumanistický. Je to příběh kvířivý.
Autorka je socioložka a teoretička kultury.
Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.