Temný týl války

„Musel jsem tam přečkat část další noci. Celý levý ucho se mi krví přilepilo k zemi, pusa taky. Uvnitř to šíleně hlučelo. V tom hluku jsem usnul, a pak se spustil prudký déšť.“ Tak začíná Válka (Guerre) Louise­-Ferdinanda Célina – román dlouho pokládaný za ztracené dílo, které se za poněkud nejasných okolností dostalo v roce 2020 do rukou dědiců. Tato událost musela být úlevou pro některé célinology, především pro ty, kteří se poslední dobou museli cítit znaveni přesvědčováním francouzské veřejnosti o tom, že s autorovým antisemitismem je to „složitější“: Válka, autobiografická próza o peripetiích vojáka zraněného v prvních měsících bojů roku 1914, byla napsána zřejmě v roce 1934, tedy ještě před publikací Célinova prvního antisemitského pamfletu. Mohlo se tedy zdát, že nedávno rozjitřené debaty na téma Céline a nenávist k Židům budou alespoň nyní zcela passé.

Nechtěné výročí a jiné aféry

Célinův antisemitismus byl před vydáním Války probírán hned dvakrát. Poprvé, když francouzské ministerstvo kultury v lednu 2011 uvedlo Célinovo jméno na seznamu těch, kdo se dočkají oficiálního připomenutí – v tomto roce uplynulo padesát let od autorovy smrti. Ministerstvo však od svého plánu nakonec upustilo kvůli negativní reakci veřejnosti, která se jala znovu diskutovat o temných stránkách Célinova života. Podruhé se debaty rozproudily, když se v roce 2017 nakladatelství Gallimard rozhodlo znovu vydat Célinovy antisemitské pamflety s poznámkami historiků. Podobně jako v předešlém případě však výrazně odmítavá reakce části publika vedla k tomu, že zprvu neústupné nakladatelství svůj záměr přehodnotilo.

Jak byla nyní přijata Válka? Hojně diskutovány byly už okolnosti, za nichž se několik spisovatelových rukopisů objevilo (druhý z nich, román Londýn, byl již také publikován). Podle zjištění deníku Le Monde Céline ohledně ztráty svých textů zřejmě neříkal celou pravdu. Autor vždy tvrdil, že rukopisy byly ukradeny z jeho bytu v Clichy poté, co v roce 1944 musel opustit Paříž, čímž pro něj texty měly být navždy ztraceny. Redaktor Jérôme Du­puis ovšem uvádí, že v padesátých letech byl Céline několikrát kontaktován bývalým příslušníkem odboje Yvonem Morandatem, který mu rukopisy nabídl. Autor však z nejasných důvodů nabídku odmítl.

Podstatnější než detektivní zápletka ohledně ztráty rukopisů je ale fakt, že Válka se navzdory snahám Célinových obhájců opět vpletla do zmíněných debat o spisovatelově antisemitismu. A na vině jsou možná tyto snahy samotné. Přinejmenším to platí o předmluvě ke knize od Françoise Gibaulta, spoluzakladatele célinovské badatelské společnosti (Société d’études céliniennes) a jednoho z držitelů dědických práv. Gibaultův text, v němž nepadne ani zmínka o célinovské kontroverzi, završuje lítostivé konstatování, že po první světové válce se „dva křesťanské národy“ Francie a Německo znovu ocitly proti sobě na bojišti. Podle Gibaulta se přitom Céline snažil před návratem hrůz varovat svým prvním, nejslavnějším románem Cesta na konec noci (1932, česky – původně pod názvem Cesta do hlubin noci – 1933). Podobný smysl pak podle autora předmluvy měla mít Válka, popisující až naturalisticky utrpení a smrt jakožto dva základní atributy každého válečného konfliktu.

Gibaultův esej, který až příliš nechává stranou některá nepříjemná fakta o autorových postojích v třicátých letech, znepokojil hned několik zasvěcenějších Célinových čtenářů. Podivnost předmluvy zaznamenala například Alice Kaplan, profesorka francouzské literatury na Yaleově univerzitě. Ta v recenzi pro New York Review of Books poznamenala, že Gibaultova zmínka o Francii a Německu jako dvou „křesťanských národech“ mohla být stejně dobře napsána v období vichistického režimu. Pobouřeněji pak reagoval v rámci sledované diskuse na rádiové stanici France Culture Nicolas Offenstadt, odborník na recepci první světové války. Ten musel zjevně napínat své schopnosti diplomatické mluvy, aby Gibaultův text nakonec označil pouze za „mimořádně problematický“. Offenstadt poznamenal, že je absurdní velebit Célina jako někoho, kdo upozorňoval na možné budoucí hrůzy, když se jeho dílo brzy stalo jejich součástí – antisemitské Bagately k masakru vycházejí v roce 1937. Offenstadt také upozornil, že Válka měla být možná publikována s podrobnými poznámkami historiků podobně jako nový francouzský překlad Mein Kampf vydaný roku 2021 v prestižním nakladatelství ­Fayard. Paralela, která by za jiných okolností zněla jako přehnané reductio ad Hitlerum, v daný moment působila jako adekvátní kompenzace Gibaultovy bezostyšnosti.

Cynismus jako literární styl

Co tedy ve Válce najdeme? Je zde nějaká souvislost s následným autorovým antisemitismem? Nejprve je třeba upozornit, že Válka není líčením krvavých bojů, ale spíše epizod, jež se odehrávají za jejich hranicemi: těžce raněný voják Ferdinand popisuje své úmorné putování přes opuštěné bojiště, pobyt v lazaretu ve fiktivním Peurdu­-sur­-la­-Lys a následný odjezd do Anglie. To vše se děje převážně v kulisách dělostřelecké palby, která v rytmu jakýchsi urputných vln duní na dvou místech: na nedaleké frontě, ale také přímo v lebce zraněného Ferdinanda. Lazaret, centrální dějiště knihy, pak není pouze prostorem konstantního utrpení a umírání, ale také divokého sexu, který ovšem, jak poznamenalo více komentátorů, je zde bytostně antierotický. Jde spíše o sérii brutálních aktů, které souzní s celou scenerií lazaretu.

Nepřekvapivě je klíčem k Célinovu románu jazyk, který je kombinací vojáckého argotu a mluvy nižších pařížských vrstev. Ostatně právě v tomto bodě se nejlépe ukazuje, že v ruce máme text jednoho z nejnadanějších autorů 20. století. Hrubý jazyk Války občas působí záměrně dvojace, jako by stál na pomezí mezi mluvou, kterou kdosi z odstupu vypovídá o temném týlu války, a poněkud krkolomnou řečí, jež je jeho součástí. Jinými slovy, jazyk Války je nástrojem popisu, ale svou drsností také nedílným prvkem popisovaných scén.

Toto užití argotu přitom Célinovi umožňuje psát o světové válce, aniž by se přímo vyjadřoval k samotnému konfliktu, což je pro literaturu o první válce spíše netypické. Řečeno přesněji, dovoluje mu podat obraz války bez evokace ideálů humanismu či vojenského hrdinství a zároveň bez varovných naturalistických popisů. Jazyk současně zanořený i nezanořený do děje jednoduše není schopen ani idealismu, ani prosté výstrahy. Na rozdíl od Remarqua a Barbusse, dvou klasiků, kteří obojí při psaní o válce kombinují, tak Céline předává čtenáři obraz konfliktu, s nímž se nepojí žádné zásadní poselství. Všechny myslitelné hodnoty a apely jsou v něm jednoduše vypnuty a autor ve výsledku válku popisuje až s podivuhodným cynismem. Právě ten však může v románu působit mrazivěji než líčené události.

Bylo by nyní absurdní tvrdit, že od Célinova cynismu vede přímá a nutná cesta k jeho následnému spílání Židům. Přesto se můžeme ptát, zda určitá necitelnost, silně patrná ve Válce, nám o autorově vývoji nemůže říct víc než stylové paralely mezi tímto románem a antisemitskými pamflety. Není součástí cynismu také risk, že budeme nenávidět? Tuto „psychologickou hypotézu“ možná podporuje i fakt, že jiný literární cynik, Michel Houellebecq, relativně nedávno publikoval texty ve čtrnáctideníku Valeurs actuelles, jemuž antisemitismus rozhodně není cizí, a sám se nyní hlásí ke konspirační teorii velké výměny, jejíž rasistické konotace jsou také předmětem aktuálních francouzských debat. Aniž by bylo zcela jasné, jak se může cynismus proměnit v nenávist či něco nenávisti velmi podobného, literatura nám nabízí nejednu příležitost se tímto fenoménem zabývat.

Autor je filosof a komparatista.