Nedávno skončil čtvrtou řadou seriál z prostředí atlantského rapu. Jeho autor Donald Glover nevypráví typický příběh o cestě ze dna na vrchol. Stvořil pozoruhodné dílo, kterým podobně jako Jordan Peele přepisuje mapu audiovizuální tvorby skrze afroamerickou zkušenost.
Donald Glover v Atlantě s nadhledem vyobrazuje zkušenost Afroameričanů, jimž může být nepřítelem kdokoli a cokoli, třeba i zahradní traktor. Foto Disney+
Vyděšený rapper se potuluje obchodním centrem – právě se dozvěděl, že kdosi v Atlantě vraždí černochy. A zavražděné spojuje jedna věc: kdysi vytvořili virální video na základě slavné skladby Crank That od místního umělce Soulja Boye. Zní to jako bláznivá, paranoidní historka, jaké si vykládají lokální hudebníci pod vlivem všemožných drog, které pomáhaly utvářet atlantský trap – od marihuany po kodeinový sirup. Jenže ten, kdo sledoval předchozí řady seriálu Atlanta, není překvapený, když se uprostřed obchoďáku skutečně začne zběsile střílet.
Dějiny filmu jako rukojmí
Producent, showrunner, spoluscenárista a představitel jedné z hlavních postav Atlanty – nejspíš nejopomíjenějšího seriálu poslední dekády, který nedávno završil svou čtvrtou sezónu –, od začátku staví poetiku svého díla na tom, že dennodenní události jsou narušovány skutky z říše snů či hollywoodských žánrů. Donald Glover, známý také jako rapper Childish Gambino, podobnou estetikou zaplavil už své videoklipy, jež vytváří se stejným napětím a s podobným tvůrčím týmem. Zhruba půlhodinové seriálové epizody radikálně vybočují z toho, co je v této televizní stopáži – vyhrazené především sitcomům – zvykem. Zmíněná scéna, která ústí v opravdovou přestřelku, však stejně jako většina událostí z předchozích tří řad seriálu neznačí, že by tvůrci natáčeli realistický portrét o životě v Atlantě ani nadsazený příběh z drsného prostředí rapové scény.
Podobně jako režisér Jordan Peele se svými filmy Uteč (Get Out, 2017) či Nene (Nope, 2022) Donald Glover vpašoval do mainstreamové kultury zkušenost etnické menšiny rafinovaným způsobem. Oba využili žánry a formáty, které historicky ovládali bílí tvůrci a bílí protagonisté. Ale jejich snímky a seriály přitom nejsou jasnými politickými gesty, jakými byla třeba vlna takzvaných blaxploatačních filmů v první polovině sedmdesátých let minulého století. Těm obvykle dominovali černí hrdinové, kteří ztělesňovali sebevědomí a „coolness“ afroamerické komunity, jež se na okraji béčkové a žánrové produkce rozhodla urvat si něco pro sebe a promítat filmy pro „své“ lidi.
Glover a Peele si berou jako rukojmí dějiny populárních žánrů a po svém testují, co by se mohlo dít, kdyby tyto typické žánrové tropy prožívali černí protagonisté. Peele se ve svém posledním snímku Nene, odehrávajícím se příznačně kousek od Hollywoodu, pohybuje na hraně hororu, akce a sci-fi. Jeho afroameričtí hrdinové při setkání s UFO nad rodinnou farmou nesmějí na objekt na obloze pohlédnout, neboť takový pohled zabíjí. A jejich hlavním cílem je svůj objev zpeněžit. Peele rozrušuje zažité návyky žánrového publika, když mu prezentuje pokřivenou, alegorickou černošskou historku, v níž se odráží nespravedlnost dějin kinematografie i dějin skutečných. Dominuje jí nemožnost protagonistů pozvednout zrak a také nutnost monetizovat, cokoli se dá. Glover v Atlantě naopak vychází z všednodennosti rapových songů. Tak jako v rapu se ovšem do všední reality party hrdinů prolamují neskutečné věci. Z metafor, nadsázky, báchorek či alegorických obrazů se tu stává žitá realita na pomezí snu.
Strachy a sny Afroameričanů
Donald Glover odstartoval Atlantu hned v první scéně první řady úderem pěstí. Nedopadá na ničí tvář, jen urazí zrcátko u auta, v němž sedí protagonisté – rapper Paperboi a jeho bratranec Earn, ztvárněný samotným Gloverem. Earn se coby Paperboiův manažer snaží nakopnout jeho i svoji kariéru a vymanit se z pouličního života uprostřed jižanské metropole. Podobné každodenní napětí už ze seriálu nikdy nezmizí, byť jedna z jeho největších předností je schopnost pohybovat se mimo zažitá schémata životopisů rapových ikon. Glover vypráví o běžném životě, avšak všednodennost infiltruje doteky snové „logiky“ či temných žánrových nálad. V druhé sérii jedna postava tvrdí policistům, že má v obýváku krokodýla. Když pak v přesně načasované, ale zároveň schválně ledabylé pointě vyleze krokodýl dveřmi, nikomu neuhryzne ruku, jen se ospale odplazí kamsi do kouta.
Atlanta je prosáklá estetikou a historií trapu, místního subžánru charakteristického až narkotickým účinkem basových linek a futuristických syntezátorových zvuků. Ten mezitím pronikl do mainstreamu a na první místa amerických hitparád. „Myslím si, že jsou to Beatles této generace a že se jim nedostává náležitý respekt,“ pronesl Glover na adresu formace Migos, která se seriálem mihne, při přebírání Zlatého glóbu za první sezónu Atlanty v kategorii nejlepší komediální seriál. Glover s podobnou láskyplností, ale nikoli nekriticky přistupuje k celé afroamerické komunitě. Hudebníci jako Migos, Future či Gucci Mane se stali nedílnou součástí moderní pop music, Glover zase zkouší svou nenápadnou poetikou infiltrovat kinematografii, respektive televizní tvorbu.
Poslední dvě řady jasně deklarují, že nyní mají hrdinové peníze a vliv. Jak se k nim dostali, není pro tvůrce podstatné. A to, jak „nekoordinovaně“ peníze utrácejí, se příliš nezměnilo. V první sérii Earn poznamenal: „Chudí nemají čas na investování. Chudí jsou příliš zaměstnaní tím, aby nebyli chudí.“ Podobné věty jsou (nejen) v atlantském rapu běžné. Jak můžeme slyšet v tracku Money na jedné z nejlepších loňských desek, The Forever Story od dalšího z vlivných Atlanťanů, rappera JID: „Ironie, že být na mizině je drahý lifestyle/ žádný div, že prodávají drogy od soumraku do úsvitu.“
Vybojovat si prostor
Paperboi navzdory svému úspěchu a tomu, že v předchozí řadě vyprodával evropské kluby, má stále skříň, kde pěstuje konopí. A jednotlivé situace závěrečné seriálové sezóny mu neustále dávají dostatek důvodů, aby se choval jako věčně poděšený teenager, kterého kdosi nachytal u něčeho nekalého, případně jako hvězda ovládaná lehkým či těžším stihomamem. A většina příhod, které se mu dějí, jeho paranoiu jen posilují.
Může mít všechny peníze světa, ale když si Paperboi dopřává klidu na farmě mimo město, v místní prodejně vybavené konfederační vlajkou, cedulí „Policii nevoláme“ a sveřepě vyhlížejícím bílým Jižanem mu to nemusí být k ničemu. Donald Glover si tu opět pohrává s očekáváními. A tak v této předposlední, venkovské epizodě Paperboie neohrožuje na životě neotesaný venkovan, ale jeho vlastní zahradní traktor a divá zvěř, před kterou ho varoval právě onen podezřele působící prodavač.
Atlanta je minimalistické dílo, které umí postihnout nenuceným dialogem či skrze jemnou komiku nejen každodenní příkoří afroamerické minority, ale také obecnější společenská pnutí. Ve třetí řadě, která se z jedné poloviny odehrává na evropském turné a z druhé ve Spojených státech formou samostatných epizod tematizujících různé podoby rasismu, se tvůrci dotknou rozdílů mezi Evropou a Amerikou, ale umějí se trefit také do umělé militantnosti některých bojovníků za práva menšin z řad majority. Se stejnou přesností střílejí i do vlastních řad.
V první části čtvrté série se Earn s matkou své dcery Vanessou potuluje čtvrtí, kde narážejí na samé bývalé partnery – z náhody se nenápadně stává jakési sci-fi z alternativní reality. A pak konečně otvírají dveře, které je vysvobodí. Bez vysvětlení. Motiv dveří propojujících nepravděpodobná místa je v seriálu častý. Nejde však o nějaké lynchovské ohýbání reality, které by drtilo diváky, ale o běžnou záležitost – snad odraz duševního stavu, přebytku drog v organismu či alegorie kolektivního stavu celé menšiny, která do okolní reality stále příliš nezapadá? To tvůrci nechávají na publiku. A seriál příznačně končí zacyklenou halucinací ve floatační nádrži. Nechce tím říct: Byl to jen sen, ačkoli právě tak zní název dílu. Mnohem spíše tu chce naznačit, že svůj popkulturní i reálný prostor si musí Afroameričané sami vybojovat a vybudovat.