Zahlceni řečí

Pavel Kořínek v doslovu připodobňuje Topeckou školu (The Topeka School, 2019; česky 2022) k románům toužícím vypovídat „o stavu národa“ (state­-of­-the­-nation novel), jen s intimnějším, rodinným záběrem. Svým způsobem se jedná o působivý obraz konce milénia, v němž v promluvách postav defilují tehdejší popkulturní symboly, politické skandály, soudobé společenské normy, lexikum i vtipy. V mnoha ohledech se tak aktualizuje pro nás dnes lehce bizarní linie „pure devadesátky“, byť v americkém hávu. Lerner nicméně v této nostalgicko­-výsměšné rovině nezůstává a konfrontuje ji s trumpovskou érou. Po­ukazuje přitom nejen na odlišnosti a proměny vkusu, ale i na návaznosti či vývojové tendence, jež mají v devadesátých letech své kořeny.

V metanarativních vsuvkách vypravěč prezentuje různorodé možnosti konstrukce vyprávění (mnohdy na základě vizuálního materiálu, ať už jde o popis fotografie nebo představu úpravy obrázku v počítačovém programu) a reflektuje odstup i drolivé podloží, z nějž projevy a vzpomínky jednotlivých osob vyrůstají. Nesnaží se epizody scelit, nechává je viset ve vzduchu a jen částečně tak zaplňuje přiznaně fragmentární svět románového příběhu. Ten nicméně drží pohromadě, protože ho Lerner s řemeslnou dovedností dávkuje a buduje napětí tím, že mnohé aféry předjímá, aniž dořekne, co se v rozhodující chvíli skutečně událo („po tom průšvihu s Darrenem“, „to s tátou a Simou“ apod.), a pak se k události oklikou dostává.

Mezi disciplínou a úzkostí

V jádru příběhu stojí Adam, který míří k úspěchu ve středoškolském mistrovství v debatách a proslovech; Topecká škola se věnuje u nás nepříliš rozšířeným diskusním turnajům s jejich pravidly, strategiemi, fintami i podrazy. V debatě hraje u argumentační přesvědčivosti svou roli spíše charisma, slovní zásoba a pohotovost než znalosti: „Adam netuší, jestli je pravda, co právě řekl. Rafinovaně předstírá, že si nevšímá soupeřova tónu, že ho přechází.“ Vypravěč popisuje průběh diskuse, nervozitu debatujících, fyzické zakoušení rytmu a intonace řeči, které jako by nekontrolovatelně proudily skrze řečníky. Slova se stávají zvuky, chrlenou linií, jež snad kdysi něco znamenala. V románu tak nejde o jazyk jako systém, ale o řeč, performanci jazyka – v rétorice, ale i v terapii, vztazích, kariéře.

Všechny postavy si nesou nějaké trauma, i vnitřně srovnaní lidé mají své bolístky z minulosti – nevěru, pokrytectví nebo zne­­užití. Matčiny kapitoly se věnují roli ženy (feminismus přelomu devadesátých a nultých let v situaci, kdy je žena úspěšnější než muž), otcovy opakujícím se vzorcům nevěry, pudovosti. Ani jeden z nich nemá potřebu tematizovat svou „ženskost“ či „mužskost“, maskulinitu a její projevy rozebírá až Adam, který chce být ve své pubertální nejistotě vnímán jako „pravý chlap“. Nejasné může být, odkud se v Topecké škole ten pociťovaný tlak společnosti bere. Z Adamova okolí žádný nevychází, nenajdeme zde scény šikany premianta ani verbální útoky; jedná se o internalizaci norem, které ani nemusí být platné, ale už jejich předpokladem je hrdina utvrzuje. Výslovně se tu píše o rozporu mezi intelektuálními sklony a posilováním či agresivitou, který se sice zaceluje v rétorických soubojích, ty ale zároveň přinášejí stres, nervozitu a strach.

Glosolálie bez božstva

Spíše než o toxické maskulinitě, o níž se v souvislosti s Topeckou školou opakovaně mluví, kniha vypovídá o hledání polohy, jak z pozice muže ženám umožnit vyrůst a realizovat se ve spravedlivém a bezpředsudečném prostředí, a přitom se nechovat paternalisticky či ochranitelsky. Jak dosáhnout rovnosti, když privilegia dopředu určují, jak se kdo bude chovat. Poslední Adamova kapitola, vyprávěná z dospělosti, působí jako epilog, který se netýká událostí v Topece, ale výchovy dcer v New Yorku. Kromě otázky proměny ženských rolí ve společnosti se zde nastoluje téma selhávání komunikace a míjení komunikačních rámců, které bylo implicitně přítomno už v předchozích částech, v kontextu trumpovských Spojených států ale představuje jinou linii, která jako by zůstala nedořečena a nezachycena. Závěr tak vyznívá poněkud bezradně.

Selhávání komunikace zde představuje především zhroucení srozumitelnosti mluveného slova. Řeč může kolabovat překotností, emocemi, snobskými floskulemi, působením drog, rozrušením, bolestí či stářím. Nebo také mentální poruchou, jak je zřejmé z kapitol vyprávěných perspektivou zaostalého Darrena, v nichž není jasné, co je popis reality a co evokace představ. Tato intermezza jsou přehlídkou jazykových klišé, frází, které jsou brány doslova, současně je tu ale přítomna víra v magickou sílu slova – co je řečeno, nejde odestát, pojmenování změní skutečnost. Darren se stává zrcadlovým obrazem Adamova precizně racionálního vyprávění – zatímco Darrenovy pasáže jsou vystavěny jako roztříštěné a nespojité obrazy, ty Adamovy se z vybroušených odstavců dostávají do sfér překypující představivosti a na hranu srozumitelnosti. Pozoruhodné je, jak se zde kombinují očekávání, strachy, traumata, schopnosti i sebevědomí, jak se zaškobrtnutí pozornosti stává odrazovým můstkem k exhibičnímu přeskoku k jinému tématu, doprovázenému hrůzou z tvrdého dopadnutí na zem.

Zrcadlením dochází ke stírání hranic mezi osobami, a to jak mluvnickými, tak fyzickými; střídá se vciťování do jiných, ale i odcizování se vlastnímu tělu a činům: „často míval klamný dojem, že proslov pronesl sám v první osobě“. Postavy považují za vlastní vzpomínky, implementované jim cizím vyprávěním, nebo sledují sebe samé z nadhledu, jako by se situace ani neúčastnily.

Freestyle

V Adamových těkavých myšlenkách se propojují pubertální touhy, debatní témata o etice i politice, rapové rýmy i obrazná poezie a tyto polohy se přelévají jedna přes druhou jako vrstvy jeho identity. Jeho kapitoly by samy o sobě pravděpodobně tvořily experimentální text, tematizující samotnou řeč. Jsou však naředěny uměřenými narativy ostatních postav a ironickými popisy debatních soutěží. Z literárního hlediska a vzhledem k ohledávání našich zažitých řečových strategií a norem je škoda, že Adamovy hry s jazykem v knize nezabírají větší prostor. Pak by však Topecká škola neměla takový čtenářský úspěch.

Jednotlivé kapitoly se propojují nikoli epizodami či postavami (jádro tvoří jedna nukleární rodina, každá z částí se však rozbíhá do jiného směru, do jiných sociálních či generačních vrstev společnosti), ale motivicky – antické sochy v Metropolitním muzeu, bouřka v Topece, unifikované domky u jezera, nepříjemná nóbl restaurace, zvířata v zoo. V každé kapitole figuruje daný element vyprávění v jiné pozici, odkazuje na jinou situaci, a přece si s sebou nese významovou zátěž z předchozích pasáží a získává tak více rovin.

Zahlcení, které je v Topecké škole tematizováno u debatních soubojů, se stává součástí kompozice románu. Jsme zavaleni motivy, které se navzájem připodobňují, postavy se zrcadlí mezi sebou, jednotlivé výroky nacházejí ozvěnu v jiných, doba je vykreslována množstvím kulturních artefaktů a fenoménů; text přeskakuje mezi časovými rovinami, je mozaikou nejrůznějších narativních strategií, otevírá témata genderových rolí, traumat, tělesnosti, závislosti, rasismu, kolonia­lismu, kapitalismu, populismu a mnohých dalších ­-ismů.

Tak jako Adam v hlavě mimoděk tvoří rýmy, propojují se kapitoly bezděčně na motivické rovině a ukazují svět v podobnostech: „Sledujeme procesí předmětů na kolečkách: Darrena na kolečkových bruslích, dědečka na vozíku, servírovací nápojový vozík, velké plastové koše s podklady.“ „Adam slyšel, jak se na ulici zadrhl pluh o asfalt, představil si, jak se za ním sype sůl. Představil si, že sůl je rýže, pak popel z kremace.“ Tato propojení jsou nicméně podobně povrchní jako rapové rýmy. Zároveň jde o přiznaný freestyle s metafikčními odbočkami, nesouvisejícími epizodami, analytickými vsuvkami, anticipacemi a retrospektivami. Topecká škola si nehraje na velký román ani jím nechce být. Jako by ze všeho nejvíc byla rétorickým cvičením na téma řeči.

Autorka je komparatistka.