Zahrada jako experimentální prostor

Na Kafkárně se v poslední době začaly dít nejrůznější akce: přednášky, workshopy, koncerty, čtení u ohně a mnoho dalších aktivit. Co bylo prvotním impulsem, který tento proces rozpohyboval?

Kateřina Vídenová (KV): V zimním semestru 2021/22 proběhl na Kafkárně festival Hostina. Jeho koncepce původně vznikla v rámci architektonického ateliéru MAK!, ale pak jsem nastoupila na UMPRUM a nakonec jsme jej uspořádali společně s Dominikem Langem a studenty a studentkami právě na Kafkárně. Hostina se týkala ekologických témat spojených s jídlem, pozvali jsme řadu přednášejících, probíhaly zde performance a nejrůznější intervence. Nakonec jsme naše aktivity zdokumentovali ve stejnojmenné kuchařce. I díky tomuto projektu jsme si uvědomili, že prostor skvěle funguje pro podobný typ setkávání, a tak jsme se rozhodli Kafkárnu otevřít veřejnosti.

Odehrává se program v rámci školy, nebo stále paralelně?

KV: Na základě této pozitivní ­zkušenosti jsme si zažádali o norské granty (Fondy EHP), které nám poskytly potřebné financování. Máme plán na čtyři semestry, tento semestr se například věnujeme tématu komunity. Já i Amálie jsme formálně zaměstnankyně UMPRUM, většina našich akcí vzniká open­-callem napříč celou školou, ale hlásí se hlavně lidé z katedry volného umění.

Jak si vymezujete své zaměření a obsah programu?

Amálie Bulandrová (AB): Oficiálním názvem Kafkárny je Centrum pro umění a ekologii UMPRUM a na propojování těchto dvou oblastí stojí veškeré naše aktivity. V říjnu jsme měli pilotní sympozium, kterého se zúčastnily nejrůznější osobnosti: Tadeáš Žďárský mluvil o nerůstu, norská umělkyně Nina Ossavy z partnerské instituce CAN (Concerned Artists Norway) se vztáhla z ekofeministické perspektivy k tématu zahrady. Přednášel i Benjamin Foerster­-Baldenius z architektonické skupiny Raumlabor, která se dlouhodobě věnuje architektonickým intervencím rozvíjejícím komunitní potenciál. Se svými zkušenostmi či aktuálními výzkumy celkově přispělo mnoho lidí, například Tereza Stöckelová, Michaela Pixová, Tereza Porybná a další. Zahrada tvoří náš mentální rámec jak abstraktně, tak konkrétně. Celým naším programem prolínají tři páteřní témata: nerůst, komunita a ekofeminismus.

KV: Celý ateliér včetně zahrady chápeme jako jednotný experimentální prostor, kde si zkoušíme ekologické principy. Kafkárna nabízí víc než jen místo pro komunitní a permakulturní aktivity – skrývá v sobě mnoho vrstev historie a každý, kdo sem přijde, cítí jedinečného genia loci zarostlé sochařské zahrady, která v něčem skutečně může připomenout Trnkovu nebo Rothmayerovu zahradu. Proto je také potřeba přistupovat k tomuto „otevírání“ prostoru veřejnosti citlivě.

AB: Na jednu stranu člověk chce ochránit a zachovat to jedinečné kouzlo, zároveň ale není možné nechávat si ho jen pro sebe. Základní představu o tom, jak se o Kafkárnu starat, všichni sdílíme, ale i tak někdy vzniká pnutí v názorech na míru otevřenosti pro veřejnost. Větší akce se tak střídají s komornějšími.

Podle jakého kritéria si vybíráte účinkující?

KV: Kafkárna má jedinečné charisma, na které se nabalují lidé s určitým způsobem přemýšlení a hodnotami. Samozřejmě že průběžně někoho oslovujeme, ale postupně vzniká čím dál širší okruh příznivců a spoluprací.

AB: V České republice existuje několik kolektivů, které spolu ideově i personálně navzájem souzní. Katku jsem poprvé viděla na sympoziu Les. Ten založila Edith Jeřábková, která dříve vedla s Dominikem Langem Ateliér sochařství. Na Les je zase přímo navázán Institut úzkosti. V těchto skupinách a kolektivech se aktivně pohybují mnozí lidé z UMPRUM, kteří se zapojují i do programu Kafkárny. Je to organicky propojené. I Raumlabor na škole před lety několik semestrů vyučovali a Katka jim tehdy dělala asistentku.

KV: Neuzavíráme se ale samozřejmě jen v okruhu UMPRUM, snažíme zapojovat i další umělce a umělkyně, vědce a vědkyně a obecně veřejnost s důrazem na místní komunitu.

Probíhá s UMPRUM i nějaká bližší spolupráce kromě toho, že vaše aktivity škola zaštiťuje?

KV: Na webu je v sekci „O UMPRUM“ také záložka „Udržitelnost“ a pod ní jsou Kafkárna a Planeta B [„modul pro udržitelnost a civilizační otázky“, který v zimním semestru 2022 koordinovali Klára Peloušková a Eduard ­Hermann – pozn. red.]. Asi se v tom odráží tendence oddělovat ekologii od „normálního“ provozu, která ve společnosti stále ještě přetrvává – ekologické principy by přitom měly procházet napříč celou školou. Bližší spojení se školou je samozřejmě výzva a snažíme se o to. Nebudujeme žádnou paralelní anarchistickou enklávu. Je to ale výzva pro obě strany.

AB: Kafkárna je místo jiného typu než třeba Technologické centrum Mikulandská. Není prakticky nijak technicky vybavená a nejedná se ani o tak oficiální prostor, ale to je nakonec její největší přednost. Je přirozeným útočištěm pro studenty, kteří se zajímají o taková témata, s jakými se v Mikulandské či na Palachově náměstí mohou setkat jen zřídka. Někdo jednou při popisu Kafkárny použil spojení „mentální azyl“, to mi přijde krásně výstižné – je to ateliér, který si žije svým životem, bez tlaku na výkon a úspěch. Alespoň tak to připadá mně, teoretičce.

KV: V současnosti řešíme, jak pevněji propojit program na Kafkárně s výukou. Například tu chceme koncentrovat věci, které se týkají ekologie. Na katedře volného umění jsou nově předměty jako environmentální nebo mikrobiopolitické občanství, jedno vede Arnošt Novák, druhé Michaela Pixová [viz rozhovor na s. 20] – a my bychom chtěli, aby takovéto kursy probíhaly na Kafkárně.

Chápou tedy studenti a studentky sami od sebe prostor Kafkárny jako místo, kde se tyto věci dají probírat?

AB: Ano, takové situace vznikají celkem přirozeně – třeba v rámci loňské vysokoškolské stávky za klima. Škola se k ní oficiálně přihlásila a jednotliví pedagogové se ke stávce vyjadřovali podle sebe: někteří jí přizpůsobili své přednášky, jiní je zrušili. My jsme na Kafkárně společně s některými studenty a studentkami uspořádali celodenní program, jehož součástí byly přednášky, veřejné projekce, ale také třeba komunitní večeře.

Nebáli jste se, že svými aktivitami ke Kafkárně „přitáhnete pozornost“ a budete tím riskovat, že na ni obrátí svůj pohled nějaký developer? Přestože je to velmi důležité místo českých kulturních dějin, není, pokud se nepletu, památkově chráněné.

KV: Památkou je z celého prostoru vlastně jenom plot, který patří k chráněné přečerpávací stanici Bruska z dvacátých let. Celý pozemek stanice, jehož rožek za první republiky dostal Bohumil Kafka, aby si na něm postavil ateliér, patří dodnes magistrátu. Prakticky jde o dočasnou stavbu starou devadesát let. V loňském roce u nás proběhl stavebně­-historický průzkum a v současnosti vzniká projekt na případnou rekonstrukci. Jistěže jsme se zprvu báli, co s Kafkárnou bude, ale už je jasné, že aspoň v dohledné době jí nic nehrozí. Naštěstí je součástí pozemku vodárny, a proto se tam vůbec nesmí stavět, jinak by o to developeři už dávno měli zájem. UMPRUM měla Kafkárnu díky Kurtu Gebauerovi od roku 1991 na třicet let v nájmu. Vzhledem k tomu, že se tu dějí různé aktivity, a také proto, že jsme získali grant, nám město prodloužilo smlouvu na dalších sedm let. Když teď do šesti let škola vytvoří projekt a sežene peníze, je velká šance, že dojde k dalšímu prodloužení pronájmu.

Bude vám Kafkárna výhledově vůbec stačit? Nepřerostete ji?

AB: Spíš mám pocit, že Kafkárna nakonec přeroste nás.