Životní styl spjatý s ekofeminismem se obrací směrem k rodině, domácnosti a lokálním komunitám. Nejde přitom o prostoduchou reprodukci zažitých genderových rolí, ale naopak o návrat k možnostem emancipace založené na inteligenci a tvořivosti.
V roce 1998 jsem v rámci studia sociologie psala semestrální práci o ekofeminismu. Profesor se ji zdráhal uznat a připsal k ní komentář: Věříte tomu? Nakonec ale souhlasil, že bude zajímavé zjistit, jak tento pojem vnímají laici. Udělala jsem tehdy s mladými lidmi sedm rozhovorů, z nichž vyplynulo, že ekofeminismus téměř neznají („eko, to bude něco s přírodou“, „asi nějaká mutace feminismu“).
Dnes je už ve veřejné debatě ekofeminismus rozšířenější. Stále se nejvíce spojuje s aktivismem, akademickou sférou, případně zelenou politikou. Jaký je ale „žitý“ ekofeminismus, pro který není důležitá ani tak teorie, jako spíše praxe? Jaké jsou méně viditelné projevy ekofeminismu jako „politiky životního stylu“ lidí, kteří se snaží o změnu světa zdola a začínají u sebe?
Femivorky a biomatky
Zdá se, že lidé, kteří reflektují dopad svého života na životní prostředí a snaží se o změnu svých spotřebních vzorců, jsou spíše ženy, anebo jedinci a skupiny bez ohledu na gender, kteří v naší společnosti vyznávají hodnoty spojované se ženami, jako jsou péče, empatie, respekt či altruismus. V řadě zemí ženy více sledují ekologické dopady svého jednání a mají udržitelnější vzorce spotřeby než muži. Kladou větší důraz na sociální spravedlnost, ochranu životního prostředí a vztahy v komunitě. Také se více zajímají o zdraví a environmentální rizika. Navíc častěji nakupují pro rodinu, provádějí spotřebitelská rozhodnutí o jídle, oblečení a potřebách domácnosti. Právě skutečnost, že pečují o ostatní, pomáhá vysvětlit, proč jsou ženy v udržitelné spotřebě aktivnější. Environmentální jednání v podstatě představuje péči o vzdálené druhé a je nutné jej chápat spíše jako veřejnou morální aktivitu směřovanou k ostatním než jako soukromou volbu.
Výraznými aktérkami praktického ekofeminismu jsou u nás ženy – často matky – v mladém až středním věku. V českých médiích bývají nazývány negativním výrazem „biomatky“. Jde o osoby praktikující udržitelný způsob života a kontaktní rodičovství. V zahraničí se označují za „femivorky“, aktérky nové domesticity nebo „nature mothers“ (přírodní matky).
Femivore je variace na pojem „localvore“, tedy spotřebitele lokálních potravin. Femivorismus je hnutí kladoucí důraz na domácí pěstování a vaření biopotravin ve spojení s intenzivním mateřstvím. Americká autorka Emily Matchar ve své knize Homeward Bound (Na cestě k domovu, 2015) zahrnuje femivorismus pod pojem nové domesticity, který ukazuje na současný trend návratu žen do domácnosti. Ten byl v USA po ekonomické krizi v roce 2008 zapříčiněn vysokou nezaměstnaností mladých lidí, potravinovými skandály a obavami o zdraví a strachem z ničení přírody v kontextu klimatické krize. To vše vyvolalo zvýšený zájem o lokální čerstvé jídlo. Některé ženy začaly soběstačně hospodařit, odstěhovaly se na venkov a staly se ekofarmářkami produkujícími potraviny pro svou rodinu i na prodej. Volba jídla se začala chápat jako politický akt spojující motiv zdraví i udržitelnosti. Představuje jak odmítání průmyslových potravin, tak kontrolu nad svým životem včetně neodcizené práce.
Domácnost dnes mladé ženy vyzdvihují jako prostor emancipace a seberealizace. Dnešní ženy si „berou zpět“ svou domáckou roli a tradiční ženské práce prezentují jako kreativní a naplňující, někdy dokonce jako akt rebelie. Návrat do domácnosti dnes neznamená být izolovanou „domácí puťkou“, ale často uznávanou bloggerkou v oblasti vaření či mateřství. Blogosféra poskytuje ženám empowerment, emoční podporu a pocit komunity. Identita bloggerky zvyšuje status ženy v domácnosti a poskytuje uznání za práci, která není tradičně oceňována.
Praktická ekologie a ženství
Lidí, kteří vyznávají environmentální a femininní hodnoty, přibývá i v Česku – sdružují se v zájmových skupinách, jako jsou ekokomunity, komunitou podporované zemědělství, komunitní centra či zahrady. Jedná se o specifickou subkulturu, která není kontrakulturou ve smyslu odporu a uzavírání se, naopak se snaží rozšířit alternativní životní styly do většinové společnosti. V Česku ji reprezentuje a utváří zejména Pravý domácí časopis, tištěné médium vycházející od roku 2013. Jeho stránky odkrývají svět environmentálně příznivého způsobu života, ženských otázek, soběstačnosti a domácího pěstování a výroby, ale i alternativní spirituality. Redakční kolektiv tvoří především ženy.
Pravý domácí časopis propojuje ženská témata jako menstruace, těhotenství, porod či mateřství s environmentálními problémy a snaží se hledat přírodnější, méně znečišťující způsoby života. Sdílejí se tu recepty na zdravou stravu nebo návody na domácí výrobu přírodní kosmetiky a čisticích prostředků, propaguje se používání pratelných vložek či menstruačního kalíšku, ženy při péči o děti používají a ekologicky perou látkové pleny. Diskutovány jsou i náročnější způsoby, jako je tzv. volná menstruace nebo bezplenková metoda pro miminka. Znečištění přírody je dáváno do souvislosti s ohrožením zdraví a velký důraz se klade na návrat k přirozenému ženskému cyklu (například hormonální antikoncepce ho potlačuje a vedle toho také znečišťuje vodu).
Nový druh feminismu?
Západní autorky jako Emily Matchar nebo Audrey Lundahl nepovažují femivorismus a novou domesticitu za návrat k tradičním genderovým rolím, ale za nový druh feminismu, založený na inteligenci a tvořivosti. Domácí práce už není dřinou, ale přináší ženám empowerment, zmocnění. Environmentalistka Valerie Padilla Carroll tyto koncepce považuje za radikálně antikapitalistické, neboť kritizují odcizenou práci mimo domov v tržní ekonomice. Domácnost je tu uznávána jako místo umožňující radikální rodinnou a komunitní změnu a otevírající cestu k udržitelnosti.
V Česku žitý ekofeminismus postrádá podobnou rétorickou a ideologickou obhajobu a Pravý domácí časopis málokdy zmíní přímo slovo feminismus. Šéfredaktorka časopisu dostala v roce 2017 v rozhovoru pro DVTV od Daniely Drtinové otázku: „Jste tradicionalisté? Jako autorky o sobě říkáte, že jste matky.“ Odpověď zněla: „Každá redaktorka si to zvolila, jak chce. Jsme matkami. Ženy kolem Pravého domácího časopisu mají tisíc dalších aktivit, takže to nejsou maminky, co jsou doma, obhospodařují děti a na které tatínek vydělává. A přesto je pro nás mateřství důležité.“
Drtinová ve své otázce implicitně spojuje důraz na mateřství s tradicionalismem, to ale neodpovídá sebevnímání biomatek. Šéfredaktorka nepovažuje mateřství za zpátečnické, nevidí sebe a své kolegyně jako pasivní domácí puťky, které naplňují stereotypně rozdělené genderové role. Ekodomesticita je založena na rodinných hodnotách a aktivním přístupu matek, které jsou zapojené v různých místních a zájmových komunitách. Není návratem zpět, ale ve spojení s udržitelnou každodenní praxí představuje cestu do budoucnosti.
V prostředí žitého ekofeminismu můžeme nalézt důraz na soběstačnost jako zdroj posílení a zmocnění žen, ovšem nikoli ve feministickém smyslu. Například ekofarmářka organizující kursy soběstačnosti pro ženy popírá, že by byla feministka, která nemá ráda muže, a spíše zdůrazňuje nezávislost na systémech produkce – korporacích a trhu. Mohlo by se zdát, že ekofeminismus muže vylučuje. Naopak, zde jsou považováni za významné aktéry. Pravý domácí časopis vyzdvihuje muže v alternativních genderových rolích, například jako aktivní otce, kteří podporují ženy při domácím porodu, přebírají péči o děti, či dokonce zůstávají na rodičovské dovolené. Hlavní orientací tohoto směru není veřejný prostor ani vysoká politika, ale domácnosti a lokální komunity, na nichž mají participovat jak ženy, tak muži.
V devadesátých letech mnohé liberální feministky vylučovaly ekofeminismus z debaty pro jeho esencialismus. Vždycky mi to bylo líto. Dobře si uvědomuji problematičnost esencialistické perspektivy, která ženám přisuzuje větší spřízněnost s přírodou, zatímco u mužů omezuje možnost projevu pečujících kvalit a prostor pro to, aby se zapojili do boje/péče o životní prostředí. Nicméně příklady různých forem „ekomaskulinity“ třeba v podobě aktivních otců či permakulturních hospodářů ukazují, že i muži uznávají femininní hodnoty a stojí o udržitelný způsob života. A akceptují i fakt, že cestu jim v tomto ohledu budou ukazovat spíše ženy. Tváří v tvář postupující klimatické krizi už ostatně nemá smysl řešit, zda jsou ženy blíže k přírodě biologicky, nebo svými sociálními rolemi. Jsem ráda, že dnešní ekofeminismus je pluralitní a ukazuje mnoho cest ve spojení genderu a ekologie, feminismu a environmentalismu.
Autorka je socioložka.
Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.