Když jsme v redakci probírali, proč je číslo věnované zvukovým experimentům zastřešeno poněkud matoucím pojmem non-music, objevil se i názor, že jde o čirou provokaci, protože nic takového přece neexistuje. Za osmnáct let jsme už prozkoumali tolik nepravděpodobných oblastí, že pokusit se zpracovat něco, co není, by jistě mohla být ta správná výzva. Motivací čísla bylo nicméně přesvědčení, že ne-hudba existuje, a dokonce že je důležitá pro rovnováhu světa. Jiskra k tématu byla zažehnuta už téměř před třemi lety, článkem Emancipace zvuků z diktatury hudby v A2 č. 15/2020, zaměřeným na „tvorbu, která se nesnaží zvuky automaticky zpracovávat a stylizovat, ale nechává se místo toho inspirovat jejich materiální stránkou, bezprostředním trváním, intenzitou, fyzickou či ‚reálnou‘ přítomností“. Jeho autor Jan Sůsa přispěl i do aktuální Ádvojky: překladem eseje o podmínkách improvizace od filosofa Raye Brassiera a zamyšlením nad knihou Social Dissonance teoretika a improvizátora Mattina. Pozornost jsme věnovali čerstvě vydanému sborníku textů o české elektroakustické hudbě, projektu Zvuky, kódy, obrazy, básnické sbírce hudebníka Ivana Palackého, auditivní poezii nebo možnostem a nástrahám hudebního využití umělé inteligence. O vztahu mezi zvukem a společenským i přírodním děním jsme hovořili s bratislavským soundartistou Jonášem Gruskou a v melvillovském příběhu zvukového performera Davida Gómeze jsme si dovolili zpochybnit současný význam Johna Cage. Z ostatních článků si rozhodně nenechte ujít silně antikapitalistický rozhovor s hercem a muzikantem Bořkem Slezáčkem nebo ohlédnutí za politikou venezuelského prezidenta Huga Cháveze u příležitosti desátého výročí jeho smrti. A nezapomínejte číst s otevřenýma ušima!