Lekce morální gymnastiky

Mahlerem zatěžkaná filmová studie moci­­chtivého monstra, anebo úvaha nad nástrahami cancel culture? Podobné otázky v titulcích článků o posledním snímku Todda Fielda Tár utvářely od jeho zářijové premiéry na benátském festivalu filmovou událost letošní sezóny. Hudební životopis fiktivní dirigentské superstar si místo na výsluní získal díky uhrančivosti Cate Blanchett a také tím, že je komplexním příspěvkem do diskuse o zne­užívání moci se sexuálním podtextem. Jenže někdy – v duchu samotného díla – libozvučná melodie, kterou chceme slyšet, přehluší okolní kakofonní realitu.

Tár o Tár

Lydii Tár potkáváme na vrcholu její kariéry – vede prestižní těleso Berlínských filharmoniků, s nimiž chystá nahrávání Mahlerovy Páté symfonie. Zanedlouho vydá sebezpytující životopis, nazvaný Tár o Tár. Má za sebou studium na Harvardu a muzikologický výzkum peruánských domorodců. Pyšní se spoluprací s předními světovými orchestry a nejvýznamnějšími oceněními, která lze za uměleckou činnost v oblasti vážné hudby získat. Lydia zkrátka zosobňuje všechno, čím si aspirující hudebník přeje být. A v neposlední řadě je živoucím důkazem, že s talentem a pílí lze dosáhnout čehokoli bez ohledu na původ, pohlaví nebo sexualitu. Nebo to o sobě alespoň tvrdí.

Už vyznění první scény ale naznačuje, že hrdinčino skryté nadání neleží tolik v disciplíně, jako v eleganci, výřečnosti a schopnosti naprosto si podmanit publikum. Tár je před zaplněným sálem zpovídána zkušeným novinářem. Její obsáhlé odpovědi dotýkající se podstaty umění i dějin hudby a zejména přesvědčivost, s níž vystupuje, však působí, jako by si otázky sama napsala na míru. „Nemůžete beze mě začít,“ míní, když vysvětluje, že úlohou dirigenta je být pánem času, ne někým, kdo řídí jednotlivé hráče, ale absolutním vládcem nad časoprostorem, v němž se vyskytují. Tár tím prozrazuje svůj narcismus, ale také se představuje jako zdatná rétorka, jejíž promluvy budou opanovávat stopáž filmu. Právě vlohy k přemlouvání, vtírání se lidem do přízně a přesvědčování se pak stanou Lydiinou hlavní zbraní proti vynořujícím se nařčením ze sexuál­ního využívání mladých žen v jejím okolí.

Cancel culture naruby

Fieldova volba prostředí filharmonie s důrazem na vůdčí osobu je logická. Rozvržení orchestru z principu vyžaduje jistou asymetrii moci – bezpodmínečné podvolení hráčů dirigentské vůli. Jiné potenciální kulisy pro drama o zneužívání autoritativního postavení na pracovišti by navíc neměly takový „sex appeal“. Současně poslání dirigenta odkazuje na úzkou hranici mezi interpretováním díla s respektem vůči jeho autorovi a znásilněním původního materiálu se záměrem prosadit vlastní rukopis. Má Lydia Tár blíž ke skladateli, anebo patří spíš k ansámblu hráčů, přestože muzikantům z vyvýšeného pódia vládne taktovkou? Povyšování se nad druhé ostatně s vážnou hudbou souvisí i v tom smyslu, že stále platí za kratochvíli společenských elit a považuje se za protipól masové pop music a za doklad kulturnosti.

Lydia dojem intelektuální nadřazenosti ráda vytváří a využívá ve svůj prospěch, potažmo k ponižování ostatních, jak se ukáže během její výuky na konzervatoři. Při hodině ji zarazí prohlášení jednoho ze studentů, že nedokáže docenit tvorbu Johanna Sebastiana Bacha, protože coby pansexuální BIPOC osoba (zkratka pro Black, Indigenous and People of Color) nemůže ignorovat skladatelův patriarchální až misogynní životní styl. To dirigentku vyprovokuje k ohnivému monologu, v němž se od přehrávání Bacha na klavír dostane přes kritiku identitární politiky až k negativnímu dopadu sociálních sítí na vnímavost mladé generace. Tytéž znalosti reálií moderní i klasické hudby a vzletné fráze o nutnosti odlišovat autora od díla Lydii napomáhaly budovat si pověst sympatické profesionálky a nyní jí poskytují nástroje k manipulaci a pokořování protivníka, když uštědřuje životní lekci dvacátníkům, k jejichž muzikálnímu vzdělání měla přispět.

Průpovídky typu „Nebuďte tak dychtiví, abyste se mohli urazit“ napovídají, na které straně „kulturních válek“ Lydia bojuje. Opovrhuje soudobými trendy, kritický náhled na historii hudby považuje za nesmyslný a své studenty má za přecitlivělé „sněhové vločky“. Otázkou ovšem zůstává, zda je tato sekvence vůbec relevantním komentářem k fenoménu cancel culture, jak to na první pohled vypadá. Protagonistčina argumentační lavina je totiž namířena proti absurdní výtce, že odkaz J. S. Bacha je problematický, protože zplodil příliš dětí. Postava oponujícího konzervatoristy se tak stává spíš plochou karikaturou „uvědomělého“ mladíka než uvěřitelnou osobností, natožpak důstojným rivalem pro Lydiino mohutné ego. Pokud by snímek skutečně chtěl upozorňovat na úskalí podobných debat v celé jejich šíři, proč by se zdráhal zapojit opravdu legitimní protinázory, nad nimiž nelze mávnout rukou? V tomto směru tedy film přebírá perspektivu hlavní postavy, když kritizuje přehnanou vyhrocenost a intelektualizaci diskuse, aby pak stejný mechanismus uplatnil při prosazování vlastního stanoviska.

Rozhození rukama

Přestože snímek Tár vypráví o psychologicky mnohotvaré postavě na pozadí zkoušení jedné z nejdramatičtějších symfonií vůbec, formálně zůstává poněkud odměřený a thril­lerově chladný. Z takřka nehybných obrazů v odstínech šedi režisér Field vybočí pouze výjimečně, když se hrozby, před nimiž Lydia utíká, zhmotní do démonických nočních můr. Oproti tomu zvuková stopa rytmizuje vyprávění a k dirigentce skrze ni promlouvají její strachy. Atmosféře všeobecné paranoie odpovídá též mrazivý soundtrack, jenž se proti očekávání odklání od majestátních tónů Mahlerovy hudby k minimalistickým kompozicím současné islandské skladatelky Hildur Guðnadóttir. Z protagonistky se přitom mimo pódium stává „vycukaná“ neurotička, přehnaně reagující na sebemenší zaševelení. I zde se dá vypozorovat její nutkavá potřeba kontroly.

Podobná úzkostlivost čiší z narativní struktury snímku, který si dává velký pozor na to, kdy prozradí jakou informaci. Co se týče obvinění Lydie z využívání svých svěřenkyň, nikdy se nedozvíme víc, než že je tento fakt v kuloárech veřejným tajemstvím. Celistvý obrázek ale režisér divákům vytrvale odmítá poskytnout a namísto toho zaměstnává jejich pozornost útržky, na jejichž základě mohou Tár odsuzovat nebo naopak obhajovat. Tato morální gymnastika je – vedle hypnotizující Blanchett – ostatně to nejzajímavější, co může titul nabídnout. Musíme se ptát, jak by se náš náhled proměnil, kdyby se na jejím místě ocitl někdo jiný. Byli bychom přísnější, kdyby šlo o staršího heterosexuálního muže? A co kdyby se naopak jednalo o nějakého znevýhodněného člověka?

Obdobné úvahy Fieldův film vzbudil i vně fikčního světa. Americká dirigentka Marin Alsop, jejíž životopis se v mnohém shoduje s kariérou smyšlené Lydie, snímek po zhlédnutí označila za urážlivý a protiženský. Ohradila se především vůči promarněné příležitosti zobrazit ženu ve významné vedoucí pozici jako zcela způsobilou pro takovou roli. Zastánci Fieldova hlediska oponovali tím, že moc a potřeba se jí opájet nemá s genderem nic společného. Oba názory jsou do jisté míry pochopitelné a podstatné. Zásadním problémem ale zůstává, že film samotný nenabízí rozřešení ani proti­argumenty. Tak pečlivě se snaží nepřiklonit ani k té, ani k oné straně, až se jeho hlavním sdělením stává rozpačité rozhození rukama.

Autorka je filmová publicistka.