Nejvyšší správní soud zrušil na konci letošního února rozsudek prvoinstančního soudu, a takzvaná klimatická žaloba se tudíž vrací k Městskému soudu v Praze. Nejvyšší správní soud měl posoudit, zda žalovaní, tedy Vláda České republiky, Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo dopravy, „postupovali protiprávně tím, že nepřijali dostatečná opatření, jimiž by v reakci na klimatickou změnu poměrně snížili emise skleníkových plynů o 55 procent do roku 2030 ve srovnání s úrovní v roce 1990“, jak ukládá Pařížská dohoda. Jinými slovy, místní úřady dlouhodobě ignorují závažnost postupující klimatické změny a jak v otázce jejího dalšího neprohlubování (mitigace), tak zmenšování jejích negativních dopadů (adaptace) připravují Čechům a Češkám peklo na zemi. Právě s nedostatečnou mitigací pak Městský soud svým rozsudkem souhlasil, u ověření účinnosti adaptačních opatření váhal.
Proč Nejvyšší správní soud původní rozsudek zrušil? Odkazuje na to, že Česká republika v oblasti sjednávání závazků plynoucích z mezinárodního klimatického práva jedná v rámci EU. A Unie si sice pětapadesátiprocentní závazek stanovila, ale kolektivně – český individuální závazek stanoven nebyl. Pokud si tedy jiné evropské státy máknou, můžeme se vézt zdarma. Přestože se Nejvyšší správní soud zaklíná tím, že nijak nezpochybňuje existenci člověkem vyvolané klimatické změny ani povinnost žalovaných na ni reagovat, fakticky se k předmětu žaloby staví, jako by neexistoval. Nastává patová situace: parta detektivů stojí nad tlejícím tělem, ale protože ho za zesnulé ještě nikdo oficiálně neprohlásil, čekáme na formulář s razítkem a díváme se už několikátý rok stranou.
K nejvtipnějším argumentům soudu pak patří to, že v Česku na rozdíl od řady jiných evropských zemí stále nemáme speciální klimatický zákon (přešlapujeme totiž opravdu dlouho), a také co se týče dopadů, pak prakticky dává za pravdu Ministerstvu dopravy, že „žaloba byla podána předčasně, neboť první globální hodnocení bude provedeno až v roce 2023“. Co udělala s planetou změna klimatu, určitě budeme moci za deset let vyhodnotit přesněji, otázka je, jestli to ještě bude mít nějaký smysl.
Právník žalující strany a člen Klimatické žaloby ČR Vincenc Bouček zdrženlivý přístup Nejvyššího správního soudu k nedostatečnosti české legislativy komentoval: „Politické uvážení v tomto směru ale nemůže být bezbřehé – soud i zákonodárce jsou stále vázáni limity ústavně zaručených lidských práv a stávajících předpisů ochrany životního prostředí. Tyto limity existují nezávisle na speciálním klimatickém zákoně a soudy jsou jimi ve svém rozhodování vázány. A naopak neexistence klimatického zákona na národní úrovni je jednou z indicií, že české orgány v ochraně klimatu nedělají dost.“ Snad tedy naděje, že si čeští politici s klimatickou legislativou pospíší, neumře jako úplně poslední. Soudní řízení každopádně pokračuje – žalobci zvažují i podání stížnosti k Ústavnímu soudu.