Nekomfortně o nekonformitě - divadelní zápisník

Židle rozestavené dokola po obvodu sálu štvanické vily postupně zaplňují nesmělí diváci a divačky. Ale světla dlouho nezhasínají a herci a herečky nepřicházejí. Nakonec se z kruhu zvedá do třpytivého kostýmku oblečená Zuzana Onufráková a rozpačitou atmosféru umocňuje úvodním slovem, které připomíná něco mezi osmdesátkovým televarieté a setkáním podpůrné skupiny. Představuje se a posílá mikrofon dalším přítomným, aby udělali totéž. Následuje vlna nejistých pohledů: jsme tady správně na představení Hladní vodina: Rusalka?

Úvodní moderované kolečko přejde v první část hry – možná ale bylo hrou už ono samo. Onufráková zahájí debatu o genderové nekonformitě. Napadá mě: kolik z lidí, které teď kolem sebe vidím, se neztotožňuje se svým genderem? Neprochází někdo tím ne­­uvěřitelně náročným procesem tranzice? No jistě, nechala jsem se nachytat. Jako takzvaná ideální čtenářka jsem, společně s ostatními, splnila úkol autorky Daniely Špinar: začít usuzovat o genderech ostatních, trápit se na své židličce a za plného světla čelit pohledům dalších přítomných. A také prvním intimním otázkám moderátorky. Právě zvednutím ruky potvrzujeme, kdo někdy slyšel o transgender osobách. Téměř každý. Potom zvedají paži ti, kdo nějaké trans lidi osobně znají. Přihlášené dokážu spočítat na prstech jedné ruky. Nakonec se má přihlásit, kdo je trans sám či sama. To už zvedá ruku jen publicistka Lenka Králová…

Hledám ruku kamarádky Terezy, svého dnešního doprovodu, abych ji stiskla. Stisk mi opětuje, nechá svou ruku v té mé, a rozpaky si takhle předáváme ještě několikrát během hry: dvě queer ženy žijící dlouhodobě v intimních queer vztazích, které nevědí, co si s mírou queeru, které jsou právě vystaveny, mají vlastně počít. Diskuse připomíná spíše grilování. A jako u grilu je i tady horko.

Jakmile Onufráková nazná, že debata byla dostatečná, naruší vůbec poprvé kruh židliček a vpadne – společně s Marií Machovou a Patrikem Děrgelem, kteří se „vyoutují“ coby herec a herečka – dovnitř kruhu, tedy na jeviště. Světla zhasínají a z reproduktorů se line hudba zesnulé skotské producentky a skladatelky Sophie. Trojice sehrává Rusalku – tedy Hladní vodinu: transformovanou verzi Rusalky, Rusalku v tranzici. Přestože v nastalé tmě pohledy v hledišti nelze zachytit, hádám, že už nikdo nepochybuje. Tohle už je ono. Ale co bylo tedy to předtím?

Hra o třech hercích zachází s minimálním množstvím rekvizit a tou hlavní je tělo. Rusalčina proměna je tancem, sex je tancem, tranzice je tancem. Nemění se však jen Rusalka, ale i princ, tedy princezna. A mění se také moderátorka neboli ježibaba neboli princeznina milenka. K proměně dochází mnohokrát a vždy je působivá.

Po konci představení čekám, až se sál trochu vylidní, a hledám Lenku Královou. Tereza nás představuje a já se Lenky ptám na její zapojení do první části hry: oslovila ji Daniela Špinar předem? Cítila se komfortně, když měla reagovat na otázky podobně dotěrné jako ty při facebookových debatách a v komentářových sekcích pod online články? „Daniela ví, že toho zvládnu hodně,“ zareagovala Lenka. „Ale je pravda, že si nedokážu představit, že bych na ty otázky neměla odpovídat já, ale nějaká náhodná trans osoba v publiku.“

Následující den si s Lenkou Královou chatujeme. Zatímco já po představení utekla na jeden z posledních přímých autobusů domů, Lenka zůstala na skleničku s režisérkou a v debatě pokračovala za mě. Další z otázek, se kterými jsem Lenku přepadla, se totiž týkala etičnosti volby cis herců a hereček do role trans osob. „Já bych třeba jako herečka nechtěla hrát roli někoho před tranzicí,“ uvažuje Lenka. „Ale u nás nenajdeme zrovna zástup trans herců a hereček čekajících na nějakou roli.“ Společně tak prozkoumáváme limity etičnosti obsazení.

Hladní vodina je hra Daniely Špinar. Je to její osobní výpověď a zároveň pokus přesunout fragmenty emotivních diskusí z digitálního prostoru do fyzična: na jeviště a do hlediště, která ale splývají a vzájemně se ruší. Důležité je nakonec jen to, co chtěla prožít a předat autorka. Anebo to, co prožilo – ať už chtělo, nebo ne – publikum v hledišti?

Autorka je socioložka a teoretička kultury.