Demolici nejstarší části správní budovy někdejších Schichtových závodů a pozdější Setuzy v Ústí nad Labem už zřejmě nic nezvrátí. Město tak přijde o část monumentální secesní průmyslové památky, která upomíná na klíčové období jeho historie.
Potravinářsko-drogistický komplex, který ve své době patřil mezi největší na světě, založili ve Střekově – části Ústí nad Labem – v druhé polovině 19. století průmyslníci z rodiny Schichtů. V době svého největšího rozkvětu před první světovou válkou byla postavena správní budova pro téměř čtyři stovky úředníků. Stavbu reprezentativního secesního sídla měla na starost místní firma podnikatele Alwina Köhlera. Na svou dobu špičkové technologie, organizace výroby i péče o zaměstnance inspirovaly mimo jiné i zlínského podnikatele Tomáše Baťu. Jen málokdo v meziválečném období neznal proslavené Schichtovo mýdlo s jelenem, rostlinný tuk Ceres nebo kosmetiku Elida. Obchodní impérium Schichtů v době první republiky sahalo od Skandinávie po Jugoslávii a od Velké Británie po Rumunsko. Za zásadní mezník v existenci Schichtových závodů lze považovat rok 1929. Tehdy Schichtové spolu s konkurenty z Holandska a Velké Británie spoluzaložili koncern Unilever. Ústecké sídlo závodů sloužilo jako centrála dodnes existující nadnárodní korporace pro střední a východní Evropu. Po druhé světové válce se firma nedostala do národní správy, protože Schichtové nebyli kolaboranti, a v roce 1946 ji od Unileveru odkoupil stát. K oficiálnímu přejmenování Schichtových závodů na Severočeské tukové závody (Setuza) došlo až v roce 1951.
Konec Setuzy je spojen s nechvalně proslulými obchody nechvalně proslulého podnikatele Tomáše Pitra. Od roku 2007 je vlastníkem nemovitého majetku po Setuze, tedy i její správní budovy, firma STZ Development. Společnost není ničím jiným než odkladištěm majetku, který nebylo možné rychle a výhodně zpeněžit.
Mezi továrnou a městem
V listopadu loňského roku vyhověl stavební úřad v Ústí nad Labem žádosti majitele bývalé správní budovy firmy Setuza o demolici její nejstarší části z roku 1908. Zhruba ve stejné době obdrželo Ministerstvo kultury návrh na prohlášení celého objektu památkou. Bohužel předmětem řízení se stala pouze ta část budovy, na niž nebyl vydán demoliční výměr. Bourání se tudíž pomalu začíná připravovat. Již začala destrukce vnitřního vybavení.
Zástupci STZ Development se veřejnosti pokoušejí vsugerovat, že jim na budově záleží a dlouhá léta se pro ni snažili najít smysluplné využití. To však není pravda. Zcela nezabezpečený objekt je už několik let rejdištěm sběračů kovů. Na místě nejstarší části správní budovy má vzniknout parkoviště pro osobní automobily. A proč zrovna parkoviště? Zaměstnancům bývalé Setuzy totiž během pracovní doby z jejich automobilů sběrači kovů často kradou katalyzátory. Zaměstnavatel je ale zároveň nechce nechat parkovat v hlídaném výrobním areálu. Potkává se zde jednak naprostý nezájem o okolí, ale také nedůvěra k pracujícím (ještě by mohli něco ukrást). Místo toho se raději zbourá cenná část technické památky. Stavba má přitom pro dějiny města Ústí nad Labem naprosto klíčový význam.
Sídlo svou honosnou architekturou odráželo význam podniku. Bylo vystavěno ve dvou fázích. První část vyrostla v roce 1908, druhá pak v letech 1911 až 1913. Později došlo ke sjednocení fasád, čímž komplex získal jednolitost a monumentalitu. Impozantní šestipodlažní stavba je navržena ve stylu art deco. Zahrnuje mramorem obloženou reprezentativní vstupní halu s točitým schodištěm se štukovými vlysy s ochrannými známkami firmy. Dále je zde ředitelské patro s luxusním vestavěným nábytkem, kulturní sál, kasino s křišťálovými lustry nebo prosklený fotoateliér na střeše. Posledních zhruba patnáct let budovu majitel nevyužívá a provádí minimální údržbu. Přestože se to na jejím stavu projevuje (defekty na fasádě, krádeže interiérových prvků z barevných kovů), jde stále o objekt se značným potenciálem využití.
Magistrát bohužel nereagoval na žádost o demoliční výměr adekvátně a nevyužil práva stát se účastníkem stavebního řízení. Je zřejmé, že případná demolice naruší nejen celistvost významné architektonické památky, ale také negativním způsobem zasáhne do vzhledu veřejného prostranství. Dojde k devastaci honosné uliční fronty a odkrytí pohledu do průmyslového areálu. Smaže se hranice mezi továrnou a městem. Znehodnotí se tím také právě projektovaná rekonstrukce Žukovovy ulice, která měla vrátit někdejší třídě Johanna Schichta reprezentativní charakter.
Komu záleží na Ústí?
Mohutná stavba o celkové užitné ploše 23 tisíc metrů čtverečních s konstrukcí ze železobetonového skeletu přitom potenciál smysluplného využití má. Mohla by se například stát krajskou spisovnou různých institucí v Ústeckém kraji – soudů, státních zastupitelství či zdravotnických institucí. Ústecký Krajský úřad také hledá prostory pro muzejní depozitáře. Výše uvedené instituce dlouhodobě zápasí s nedostatkem vhodných skladovacích prostor, které si draze najímají a mají je rozstrkané po celém kraji.
Celý objekt je na prodej za 29 milionů korun. Na rekonstrukci by bylo možné čerpat prostředky z dotací na revitalizaci brownfieldů (aktuálně Ministerstvo pro místní rozvoj vyhlašuje výzvu NPO Brownfieldy, která nabízí podporu 30 až 500 milionů korun na jeden projekt). Za takových podmínek by přímý vstup města jako investora zajistil atraktivní nemovitost s jistotou udržitelnosti a dlouhodobě zajištěným výdělkem z nájemného. Městu navíc chybí spolkový dům a jsou zájemci, kteří by jej rádi vybudovali právě v bývalé Setuze. Součástí správní budovy je velký společenský sál, nyní uzavřený, který obyvatelům Střekova citelně chybí.
Šancí na záchranu budovy měla být mimořádná schůze zastupitelstva, svolaná opozicí na 17. února 2023. Demolice správní budovy byla pouze jedním z bodů jednání. Mezi další patřila cena tepla ve Střekově či špatné výkony firmy provádějící úklid města. Jednání se však mělo konat také proto, že současná politická reprezentace je takřka nesvolává, takže se odehrává pouze pětkrát do roka. Veřejností hojně navštívené jednání však neschválilo ani svůj program. Po deseti minutách byl konec, žádné zastupitelstvo se nekonalo. Z galerie, kam přišli bývalí zaměstnanci Setuzy, obyvatelé Střekova či studenti místního gymnázia, se po ukončení schůze ozvaly zoufalé výkřiky a pískot. Jako by umírající statutární město Ústí volalo o pomoc.
Ústečtí si tak kladou otázku: Proč u nás s průmyslovým architektonickým dědictvím nejde naložit podobně jako ve Zlíně nebo v Ostravě? Je důvodem to, že po nepříliš povedené ekonomické transformaci z Ústí téměř vymizel patriotismus a žijí zde lidé, kterým na městě nezáleží? Otázky, samé otázky…
Autor žije v Ústí nad Labem.