V posledních týdnech přicházejí z Francie zprávy o nebývalé mobilizaci vůči návrhu důchodové reformy. Evropská kolébka pracovních práv se demonstracemi i stávkami snaží bojovat s produktivismem prezidenta Emmanuela Macrona a hájit právo na důstojné podmínky lidského života.
Již druhý měsíc probíhají po celé Francii masivní stávky a demonstrace. Nejvýznamnější odborové svazy jsou neobvykle jednotné a Emmanuel Macron se kvůli návrhu důchodové reformy potýká se silným odporem velké části veřejnosti i mnoha politických představitelů. Podobný návrh měli na stole francouzští zákonodárci už před koronavirovou krizí, nakonec se ovšem přiblížily prezidentské volby a Macron ho raději stáhl. O co se nyní ve Francii hraje?
Dvě logiky
Na úvod si zopakujme základní fakta. Již v průběhu prezidentské kampaně v roce 2022 se Macron netajil plánem skoncovat s údajnou neudržitelností důchodového systému a vrátit práci její hodnotu a důležitost. Jinými slovy, předsevzal si, že své spoluobčany „donutí“ pracovat více, efektivněji a do vyššího věku. Vedle liberalizace pracovního trhu, k níž postupně dochází v celé řadě odvětví, se tak zkraje nového roku rozhodl pustit také do důchodů. Hlavní argument nepřekvapí: Francouzi stárnou a prognózy říkají, že v roce 2040 bude důchodců o pět milionů víc než v současnosti. Řešením má být zvýšení věku odchodu do důchodu, konkrétně z aktuálních 62 na 64 let. Všichni Francouzi narození po 1. lednu 1966 by odcházeli do důchodu v 64 letech. Jak ale neustále vysvětluje premiérka Élisabeth Borne, fyzicky náročné profese, pracovníci francouzských drah a hromadné dopravy, zaměstnanci jaderných a dalších elektráren, námořníci nebo pracovníci v kultuře by zůstali ve zvláštním režimu. Vše to možná vypadá na první pohled logicky, přitom jde ale o reformu, která je skutečně nebezpečná.
Ve Francii se totiž nebojuje jen za věk odchodu do důchodu, ale za důstojnost lidského života. „V této debatě se střetávají dvě logiky: jedna produktivistická, která říká, že je třeba více pracovat, abychom více vyráběli, a druhá, která tvrdí, že je třeba pracovat méně, abychom vyráběli sice méně, ale lépe,“ shrnul oba pohledy na reformu lídr strany Nepoddajná Francie Jean-Luc Mélenchon v rozhovoru pro televizní stanici BFM.
Macron, který velmi rád diskutuje s mladými lidmi o jejich budoucnosti, nyní navrhuje reformu, jež zcela zapomíná na ekologickou krizi a její řešení. Zasazuje se totiž o „víc práce“ v době, kdy je potřeba méně konzumovat. Reforma také zcela opomíjí změny, jimiž pracovní trh prochází – nechává sice některé profese „nedotknutelné“, ovšem nebere ohled na jiné, které se kvůli liberalizaci pracovního trhu staly prekérními. Příkladem jsou pracující v nemocnicích, na stavbách, ve školách a ve službách. Koncepce důstojného stáří přitom Macronovi a jeho ministrům nic neříká – na věc se nahlíží logikou trhu, produktivity a kupní síly.
Periferie a metropole
Mobilizace je masivní hlavně v malých a středních městech, kde se počty demonstrujících mnohdy přibližovaly celkovému počtu tamních obyvatel. Pro deník L’Humanité to komentoval politolog a sociolog Jérôme Fourquet, který je autorem hojně užívaných označení „Francie periferie“ a „Francie metropole“, jimiž popisuje odlišné světy, jež se stále silněji propisují na mapu „Hexagonu“. Fourquet vysvětluje, že Francie dnes zažívá mobilizaci, kterou lze srovnat s tou z roku 1995. Největší demonstrace z 11. února se podle různých zdrojů zúčastnily dva miliony lidí, ovšem stávky, byť paralyzovaly hromadnou dopravu, jsou mnohem slabší. Sociolog si to vysvětluje tím, že i přes nebývalou shodu všech relevantních odborových svazů je pro Francouze a Francouzky stále obtížnější představit si, že kvůli účasti na stávce přijdou o denní nebo několikadenní mzdu. Fourquet se vyjadřuje konkrétně k mobilizovaným městům a regionům, kde je často silně zastoupená levice, což znamená, že se jedná o motivované občany, kteří věří, že je možné reformu zastavit. Mnohem méně se mobilizují regiony se silným zastoupením Národního shromáždění (dříve Národní fronta), kde jsou podle Fourqueta občané rezignovaní a taková je i strategie jejich politických zástupců. Motivem mobilizace malých měst však může být třeba i existence silných rodin, v nichž senioři chtějí své aktivní stáří věnovat spíše vnoučatům než zaměstnavateli. Může jít také o důsledek dlouhodobého opomíjení „periferie“, která se nyní o to razantněji organizuje. A v neposlední řadě je možné, že se lidé znovu aktivizují na půdorysu protestů žlutých vest z roku 2018.
V pátek 17. února uplynula dvacetidenní lhůta, během níž bylo možné diskutovat a hlasovat o úpravách a protinávrzích důchodové reformy. Jelikož opozice obstruovala natolik, že se o návrhu zákona vůbec nerozhodovalo, bude nyní projednáván Senátem. Nejprve musí dojít ke shodě mezi oběma komorami, přičemž finální hlasování by mělo proběhnout 26. března. Mezitím byla na 7. března ohlášena celostátní mobilizace, jejímž cílem je zcela zastavit provoz v zemi a do které se zapojí všechny relevantní odborové svazy. Prezident Macron tedy ještě nemá vyhráno.
Autorka je politoložka.