MC, Eclectic Reaction Records, 2022
Půlhodinové album Le Diable probablement obsahuje pět skladeb, které možná zklamou skalní vyznavače improvizace svou organizovaností a uměřeností, avšak potěší ty, jimž jsou žánrové nálepky včetně té experimentální příliš těsné. Kdo očekává žár spojený s představou divokého přerodu, bude zaskočen chladem nahrávky. Přitom se zjevně nejedná o mrtvolnost, nýbrž o předpoklad konceptuálních přístupů, mezi něž patří i ty eklektické: „útvary“ je potřeba rozlišit a zchladit alespoň na takovou teplotu, aby je bylo možné uchopit a dál s nimi zacházet. Elektronika – ať už digitální, či analogová – zajišťuje nejen panoramatický tep, kolem nějž rotuje procesovaný hlas evokující písňový formát, ale též umožňuje uvážlivou kontrolu nad zvukem. Uvážlivost lze předvídat už na základě pověsti jednotlivých hráčů: Dafeldecker stál před třiceti lety u zrodu rakouské redukcionistické scény, s níž o dekádu později začíná spolupracovat Mattin; Tricoli osciluje mezi současnou kompozicí a organickou musique concrète. V rámci historie experimentální hudby stojí za připomenutí, že zatímco progresivní část Dafeldeckerovy generace přispěla „neidiomatickým“ přístupem k vymanění improvizace z jazzové tradice, mladší tvůrce láká obrátit pozornost proti vlastním zvyklostem – v Mattinově případě často využitím zcizených postupů, například rockových. Na podobné testování hranic dojde i nyní, v okamžiku, kdy se pozastavíme nad tím, jak delikátní hudba může být vyrobena ze zmrazeného polotovaru.