Zlý výrostek Hugo?

Když 5. března 2013 zemřel Hugo Chávez – za dodnes ne zcela vyjasněných okolností –, odešel ze světové politiky lídr, který po celou první dekádu našeho století výrazně formoval politické střety nejenom na americkém kontinentu, ale v symbolickém smyslu i ve zbytku světa. Chávez byl prezident, kterého jistá část radikální levice včetně té české považovala za reprezentanta oprávněného boje proti neoliberalismu či imperialismu, někdy dokonce za tvůrce nového stylu politiky, jehož by se měly chopit i radikálně levicové směry v Evropě. Určitá část nostalgické marxizující levice ho identifikovala přímo s velkými revolucionáři 20. století, případně v něm viděla alespoň nového Salvadora Allendeho.

Naopak pro jiné levicové publicisty či aktivisty, ať už radikální či umírněné, šlo o dalšího reprezentanta bonapartismu či militaristické pseudolevice, případně populismu, za jehož setrváním u moci a relativními dočasnými úspěchy stálo především venezuelské ropné bohatství a vysoké ceny nerostných surovin v době po okupaci Iráku a za čínské konjunktury. Podobný postoj k němu zaují­mali i středoví liberálové, kteří však vždy kladli důraz hlavně na rostoucí autoritářské rysy jeho vlády a fatální administrativní nekompetenci. „Chávez není Castro, je to Perón s ropou,“ napsal v roce 2005 mexický historik a politik Jorge Castañeda. O pár let později již zaznívaly z tohoto tábora hlasy upozorňující na institucionální podobnosti mezi pojetím politiky u Cháveze a třeba u Viktora Orbána.

Pro pravici byl Chávez politickým vnukem Fidela Castra (generace bratrů a synů vykrvácely mezi šedesátými a osmdesátými lety – kromě nikaragujských sandinistů) a další ukázkou nevyhnutelného úpadku jakéhokoli etatizujícího projektu a snahy vymezit se vůči kapitalismu. Byl to pro ně diktátor par excellence: tropický totalitarismus, olivově zelená uniforma a zaťatá pěst. Radikálnější pravice tehdy Cháveze identifikovala přímo s kubánskými intrikami, později s Ruskem, Íránem a dalšími nepřáteli Západu. Dnes by však řada lidí právě z tohoto proudu patrně upozorňovala na záludnost amerického establishmentu a deep state, jemuž podle nich Chávez čelil a který proti Venezuele neustále intrikoval, a líbily by se jim Chávezovy apely k lidu a kritika „globálního mainstreamu“. Tak jako v mnoha jiných případech by tuto pozici sdíleli s částí nominální levice.

Chávez jako „levičák“

Sympatie krajní levice či tradičních a spíše nostalgických marxistů, rýsujících kontinuity mezi reformistickým projektem guatemalského prezidenta Jacoba Árbenze v padesátých letech, Castrovou revolucí, Allendeho neúspěšným pokusem o chilskou cestu k socia­lismu, sandinistickou Nikaraguou let osmdesátých a Chávezem, však narážejí na jeden podstatný problém: Chávezovy politické inspirace a jeho ideové chameleonství. V kampani v roce 1998 Chávez mluvil o Kubě jako o diktatuře a hlásil se k Blairově „třetí cestě“. I podle jeho tehdejších blízkých spolupracovníků nešlo o volební kalkul, byť o Blairově vládnutí vlastně nic nevěděl. Co se Kuby týče, když se v roce 1992 podplukovník Chávez neúspěšně pokusil o puč proti neoblíbené, ale řádně zvolené vládě, byl to Fidel Castro, který volal do Caracasu a odsuzoval pučisty a hrozbu nového militarismu na kontinentu.

Původní chavismus totiž nebyl projektem levicových aktivistů či uvědomělé dělnické třídy, nýbrž dílem skupiny důstojníků graduovaných na vojenské akademii v sedmdesátých letech. Romantický nacionalismus, kult osoby Simóna Bolívara, osvoboditele země od Španělska, odpor k civilním politikům, ale také ke zkorumpovaným nadřízeným a k postupné pauperizaci nastupující vojenské generace – to byl tmel konspirativní buňky, která po celá osmdesátá léta chystala projekt blíže nespecifikované změny.

Sám Chávez měl celoživotně dva hlavní vzory. Prvním byl peruánský vojenský reformistický generál Juan Velasco Alvarado, prezident země v letech 1968 až 1975; druhým hegemon panamské politiky, taktéž generál Omar Torrijos, vládnoucí v období 1968 až 1981. A byly to patrně vojenské vazby venezuelských vojáků právě na kolegy v Peru, které v roce 2000, krátce po Chávezově nástupu k moci, zajistily ve Venezuele dočasný úkryt vojenskému šéfovi peruánské tajné služby padnuvšího pravicového autoritáře Alberta Fujimoriho. Chavismus se totiž vždy nejlépe pohyboval v olivově zeleném světě. Udržení ústavního systému v zemi, na kterém svého času lpěl Salvador Allende – navzdory tvrdým sporům s chilským kongresem o jeho konkrétní naplňování – by se s chavismem nemohlo nikdy dobře snášet. Spíš než prezident byl Chávez „comandante“, velitel. Původně plánoval dostat se k moci vojenským převratem. Teprve neúspěch v roce 1992, uvěznění a poté předčasné propuštění díky amnestii ho dovedly k systematičtější spolupráci s civilisty a s levicí. Ostatně nebýt prezidentského pardonu, nemohl by se voleb v roce 1998 vůbec účastnit. Na svou inauguraci pak Chávez neúspěšně zval Marcose Péreze Jiméneze – venezuelského proamerického diktátora z padesátých let, dožívajícího v madridském exilu.

Apely, kampaně a mise

Když Chávez zpětně vysvětloval své rozhodnutí intervenovat do politiky, vždy zmiňoval jednu z nejtragičtějších událostí moderních latinskoamerických dějin, pro kterou se ujalo označení caracazo – brutální potlačení lidových protestů především v hlavním městě na konci února 1989. V roce, který se jinde označuje za zázračný, postříleli vládou vyslaní vojáci přinejmenším stovky lidí, jež do ulic dostaly náhle a s okamžitou platností zavedené sociální a ekonomické škrty. Rabující civilisté, samozřejmě mnohdy ozbrojení, se stali terčem často vyděšených branců, necvičených na podobné situace. Tímto masakrem, který v dějinách moderních demokracií prakticky nemá precedent (byť se současná situa­ce v Peru stává podobně děsivou), uzavřela země dekádu úpadku, korupce a deziluze. Chávez ovšem zamlčoval, že plány na převzetí moci a zavedení režimu blíže nespecifikované jednoty mezi armádou a lidem chystal dávno předtím.

Jako prezident se pak Chávez spojil s řadou levicových aktivistů a hnutí zdola, ale vždy je nuceně inkorporoval do svého programu. Autonomie se v chavismu nikdy nenosila, a pokud, byla (a zůstává) autonomií v zásadě kriminálních aktérů, napojených na režimní instituce a jejich přerozdělovací programy. Ani v oblasti společenských hodnot nepřebíral Chávez agendu levice 21. století. Machismus, homofobie, rostoucí neúcta k životnímu prostředí či obecně násilný a výhrůžný dis­kurs v režimu převažovaly.

Termín „socialismus 21. století“ se do sé­mantického pole chavismu dostal až po ro­­ce 2005. Dříve se mluvilo o různých verzích demokracie, případně o nespecifikovaném „bolívarismu“. Chávez však nikdy nezkoušel používat ani dřevní marxisticko­-leninskou dikci, ani politicky korektní jazyk nové levice. Jeho přístup charakterizovaly vojácky a vulgárně vedené projevy, sociální programy zvané „mise“, dlouhodobější strategie označované jako „kampaně“ nebo třeba vyzývání George W. Bushe, aby se s comandantem utkal v bitvě.

Permanentní improvizace

Jakékoli hodnocení jak Chávezovy osobnosti, tak projektu, který budoval – respektive pokusu o vybudování vůbec nějakého projektu –, se musí vypořádat s faktem, že během svého úřadování v letech 1999 až 2013 měnil tento vládce rétoriku i strategie: od důrazu na lidovou participaci a volné hnutí po založení jedné „socialistické“ strany, do níž musí všechny provládní proudy vplout; od zdůrazňování převahy čistě volební legitimity nad legitimitou a legalitou ústavní po striktní odmítání jakýchkoli opozičních aktivit a jejich apriorní ilegalizaci, včetně kriminalizace opozičních aktérů. Současně je však třeba zdůraznit, že k mnohým těmto krokům byl Chávez dotlačen od počátku nekooperující a v zásadě konspirující opozicí, která počítala s tím, že prezident brzy padne, což byla v kontinentálním kontextu na přelomu tisíciletí rozšířená praxe (Peru, opakovaně Ekvádor, Argentina, později Bolívie). Vlivná média, podnikatelské svazy a oficiální odbory nepočítaly s tím, že by prezident mohl u moci vydržet, a ani se nepokoušely navázat s jeho vládou produktivnější vztahy. V dubnu 2002 Cháveze na chvíli odstavili od moci zpočátku úspěšným státním převratem za účasti části armády. Ačkoli prezident patrně pod tlakem formálně rezignoval, stále se měl chopit moci viceprezident a poté eventuálně další činitelé dle platné ústavy. Ani poté, co museli prezidenta vrátit do jeho paláce, neustoupili opozičníci od strategie jeho svržení či vyhnání a zahájili dlouhou, extrémně pojatou stávku. Chávez si tehdy zřejmě řekl, že co ho nezabije, to ho posílí.

Bez těchto faktorů není autokratizace Venezuely vysvětlitelná. Chávez byl konfrontační prezident a postupoval vždy unilaterálně, ale podstatná část opozice naplňovala to, co se kdysi konstatovalo o argentinských „liberálních“ odpůrcích Peróna, totiž že se liberalismem jenom verbálně oháněli, a když byli u moci, rychle na něj zapomněli. Během dvou dnů, kdy byl Chávez vězněn, odvolala pučistická vláda zcela protiústavně všechny vedoucí činitele justice a reprezentanty jiných orgánů státní moci. Převrat z roku 2002 a uznání pučistické vlády ze strany USA dodaly Chávezovým argumentům o protinárodní zradě a zaprodání americkému imperialismu váhu na mezinárodním poli a pro prochavistickou levici jde dodnes o mytický moment, srovnatelný s dočasným zatčením Peróna v roce 1945.

Mimo jiné na radu Fidela Castra znásobil Chávez po převratu počet sociálních programů, financovaných vlastně mimorozpočtově z peněz státní ropné společnosti (znárodněné již v roce 1975), a budoval na vládě závislý elektorát, využívající ad hoc poskytovaných zdrojů a jiných výhod, včetně lékařské péče či přístupu do nově zřizovaných škol. Vzestup cen ropy po napadení Iráku Spojenými státy a jejich spojenci přinesl Chávezovi mezi lety 2004 a 2010 obrovské zdroje k distribuci mezi „lid“. Jelikož z daní se platilo málo, nešlo o redistribuci, nýbrž o rozdělení externě získané renty. Takový model plně odpovídá nejhorší verzi rentiérského kapitalismu a ropného státu. Na rozdíl od Kataru či Spojených arabských emirátů má však drtivá většina obyvatel žijících na venezuelském území státní občanství a počet osob, jichž se distribuce týká, je mnohem větší, nemluvě o historicky vytvořených vysokých očekáváních, která Venezuelci od svého státu mají. Každopádně fakt, že hlavní zdroj ropných dolarů pro Venezuelu představovaly Spojené státy, a to jak za Bushovy, tak Obamovy vlády, by měl zásadně oslabit argumentaci o neustálých protivenezuelských aktivitách Washingtonu. Sankce přišly až několik let po Chávezově smrti.

Chaos a úpadek

Hlavními důvody úpadku caracaského režimu byly administrativní chaos, rozkrádání a permanentní mobilizace, do níž se dostal i vlivem tlaku opozice (a potřeby se s ní stále konfrontovat). Improvizace a neustálé změny zasáhly jak řadu protichůdně směřujících sociálních programů – jež sice zvýšily kupní sílu a blahobyt obyvatelstva, ale staly se i nástrojem korupce a sociální kontroly –, tak veřejnou a státní správu. Permanentní výměny ministrů, postupem času se stále více vojenským backgroundem, ani velkolepě zahájené projekty, včetně těch mezinárodních (plynovod do Argentiny, alternativní kontinentální finanční instituce), nevedly prakticky k ničemu. Domácí výrobci krachovali, což vládu příliš netrápilo, protože ji stejně neuznávali, a jejich produkce byla nahrazována dovozy ze zahraničí. Větší službu světovému kapitalismu nemohl Chávez udělat. Ani zestátňování, hrazená opět z ropných zdrojů, nedokázala jednotlivá odvětví posílit. Do úpadku se dostala vlastně veškerá neropná produkce – bývalí vysocí důstojníci nastupovali do funkcí, v nichž neměli šanci uspět a kde se až příliš často starali o zaměstnávání svých blízkých a politicky zasíťovaných osob. Plné důsledky tohoto chaosu nese až Chávezův nástupce Nicolás Maduro. Jediným trvalejším vítězem chavistické správy země se staly ozbrojené složky, jejichž rozpočet a vliv rostl, mimo jiné i díky nákupům zbraní v Rusku.

A jaký je dnes výsledek chavismu ve vnitřní politice Venezuely? Kromě jednoznačně autoritářského režimu, katastrofální ekonomické situace, umocněné (ale nikoli vyvolané) americkými sankcemi, nebo migrační krize je to především faktická feudalizace venezuelského státu. Stát jako takový delegoval řadu svých pravomocí na různé prorežimní úderky, takzvané colectivos. Právo je prakticky nevymahatelné, celé čtvrti hlavního města kontrolují paralelní struktury, a nebýt války na Ukrajině, byla by situace ještě horší. Pouze poptávka po neruské ropě vyvolaná současnou válkou na Ukrajině dává zemi alespoň nějakou naději na zlepšení situace, kterou dosud mírnily pofidérní ekonomické styky s Tureckem nebo Spojenými arabskými emiráty. Ovšem i tak je venezuelský těžební aparát v rozvratu a jeho nastartování se neobejde bez zahraničních investic. Podle dat OSN obdrželo jen za loňský rok humanitární pomoc přes dva miliony lidí. Takové výsledky transformačního projektu, který měl kontinentální ambice a začínal s dodávkami tepla pro chudé obyvatele USA, určitě nelze označit za úspěch bolívarovského procesu.

Latinskoamerická odezva

S nástupem Cháveze k moci se v nultých letech odstartovala vlna vítězství levicových sil v řadě latinskoamerických zemí. Ovšem naprostá většina lídrů a vlád se vyhnula jeho radikální rétorice, autoritářství a způsobu transformace politiky, nemluvě o chaotických politikách. Rozdíly mezi brazilským Lulou da Silva či uruguayským Josém Mujicou a Chávezem byly více než zjevné, byť mu oba vyslovovali na mezinárodním poli podporu. Jenom Bolívie a Ekvádor sledovaly chavistickou rétoriku a cestu transformace politického režimu. Ta spočívala ve využití volebního vítězství v prezidentské volbě ke svolání ústavodárného shromáždění a sepsání nové ústavy, jež výrazně posílila exekutivní moc a otevřela cestu k dalšímu prezidentskému mandátu. Ale i zde jsou rozdíly. Ekvádorský Rafael Correa se z politiky plánovaně stáhl a vyslal do ní svého zdánlivě loajálního nástupce, který ovšem politicky obrátil a nesplnil úlohu dočasného správce, jenž by umožnil Correův návrat k moci. Evo Morales pak v roce 2019 vynuceně rezignoval poté, co vyvstaly více než oprávněné pochyby o výsledku voleb, ve kterých podle ústavy už vůbec neměl kandidovat. Dnes je sice důležitým aktérem bolivijské politiky, ale vládne jeho mnohem umírněnější stranický kolega, s nímž nemá Morales dobré vztahy. Nikaragujský Daniel Ortega, který se k této radikálně levicové vlně připojil poté, co patnáct let vedl hlavní opoziční sílu v zemi, srovnatelnou ústavní reformu nikdy neprovedl. U moci se ale drží dodnes a v míře autoritářství a represe jednoznačně předstihl i Chávezova nástupce Madura.

Osobité byly vztahy s Castrovou Kubou, pro kterou Chávez představoval na přelomu tisíciletí svého druhu záchranu. Venezuela měla v dějinách kubánské revoluce vždy své specifické místo. Již v roce 1958 poslala venezuelská vláda na ostrov zbraně pro bojující castrovské partyzány a první zahraniční cesta Fidela Castra po vítězství vedla právě do Caracasu, kde se pokoušel zajistit dodávky ropy. Neuspěl a v šedesátých letech pak Kuba nechtěně pomohla konsolidaci venezuelské demokracie, když podporou levicových partyzánů v zemi přitáhla tamní ozbrojené složky blíže k centristické vládě, jež se guerille tvrdě postavila a zbavila vojáky pučistických tendencí a záminek k intervenci do politiky ve jménu „spásy před komunismem“. V letech sedmdesátých se pak demokratická Venezuela stala průkopníkem navazování styků s Havanou. Ale až Chávezův nástup k moci naplnil historický zájem Kuby na privilegovaném přístupu k venezuelskému energetickému sektoru, za který Kuba nabídla, kromě jiného, spolupráci v oblasti tajných služeb, sledování a protiopozičních aktivit.

Jiný dopad chavismu na latinskoamerickou scénu tehdy spočíval v nezanedbatelné mobilizaci vrstev, jež přivedla do chudoby nej­prve dlouhá stagnace a dluhová krize osmdesátých let a v následující dekádě pak liberalizace ekonomik. V situaci, kdy většina historických levicových a etatistických stran na kontinentu akceptovala tehdejší recepty mezinárodní kapitalistické komunity, se tak uvolnil volební prostor pro radikální agitaci, které se chopily nové síly, často se hlásící právě k Chávezovi. Díky boomu cen nerostných surovin a sociálním transferům se těmto skupinám vedlo v první dekádě našeho století nejlépe za posledních čtyřicet let.

Dnes je však Chávezův příklad na kontinentu v podstatě explicitně odmítán. Současná nová levicová vlna, která zasáhla i historicky pravicovou či centristickou Kolumbii, se od Cháveze a jeho odkazu buď distancuje, nebo ho, jako v případě chilské vlády Gabriela Borice, jednoznačně kritizuje. Madurovým nejbližším spojencem zůstává autoritář Ortega, Venezuela může počítat s diplomatickou podporou několika států (především Bolívie), ale sen o kontinentální „bolívarovské“ vlně je deset let po smrti Huga Cháveze vlastně zapomenut. Jeho odkaz bude samozřejmě při nadcházejícím výročí připomínán, někde i výrazně chválen či alespoň obhajován, nejčastěji s odkazem na škodlivé americké sankce a mezinárodní intriky, reálně naplňován ale nebude nikde.

Autor je iberoamerikanista.