Ani mrtví nezůstanou v bezpečí

Jak moc se liší paměť míst na ruské periferii a v centru země? Jak se dnes taková paměť vytváří?

V posledních letech jsem neměla možnost cestovat do Ruska, proto o současné situaci vím jen to, co mi řekli kolegové z Memorialu [sdružení ruských nevládních neziskových organizací, které se věnují dokumentaci politických represí a vyrovnávání se s totalitní minulostí v SSSR, ale i aktuálnímu dění a porušování lidských práv v Ruské federaci – pozn. red.]. Práce s pamětí gulagů v regio­nech přímo souvisí s místy zadržování, deportací a masovými hroby, které se z velké části nacházely v odlehlých oblastech Sovětského svazu. Většina táborů byla rozptýlena po celém území, přičemž popravy se konaly v Moskvě, v Leningradu a centrálních oblastech. Práce v regionech se proto z velké části zakládá na spolupráci s místními úřady a sdruženími na ochranu památek. V prosinci 2021 soudy rozhodly o zrušení Mezinárodního Memorialu a Lidskoprávního centra Memorial. Organizace má však rozvětvenou horizontální strukturu, zahrnující několik desítek sdružení, z nichž některá fungují dál.

Chcete říct, že i po oficiální likvidaci v Rusku některé místní pobočky stále fungují?

Tato neziskovka má velmi rozsáhlou strukturu. Před rokem byly zlikvidovány pobočky, které jsou součástí Mezinárodního Memorialu, například v Permu. Některá regionální centra měla vlastní právní formy se samostatnou strukturou. Například Krasnojarský Memo­rial stále funguje, protože není součástí mezinárodní sítě. Ráda bych připomněla, že pronásledování Memorialu začalo dávno před jeho likvidací, a to v roce 2016, kdy ho zařadili na seznam zahraničních agentů. Problémy však existovaly i dříve a situace se postupně zhoršovala s každou další fází „utahování šroubů“ v zemi.

Jak je možné, že na některé pobočky ruské represivní orgány dosud nesoustředily svou pozornost?

Dříve či později si jich všimnou, ale zatím mají plné ruce práce s dalšími aktivitami. Ten proces nicméně již začal. Například na konci prosince 2022 oznámila radnice Jekatěrinburgu vypovězení nájemní smlouvy s místním Memorialem. Rozhodnutí bylo přijato na žádost Chutorského kozáckého spolku. To je jen jeden z příkladů pronásledování, které údajně přichází „zdola“, jak se říkalo v sovětských dobách, „na žádost pracujících“. Pro úřady bylo vždy nejdůležitější zlikvidovat nejviditelnější z těchto struktur, Mezinárodní Memorial s centrem v Moskvě. Byly příliš vidět a všechny hlavní projekty se rodily tam. V regionech naopak vše záviselo na místním vedení. Dokud bude místní šéf FSB před takovými aktivitami zavírat oči, Memorial může fungovat. Ale až odejde do důchodu, nikdo neví, co se bude dít dál.

Popisujete ruskou realitu, jako by se za posledních třicet let nic nezměnilo. Opravdu vše závisí na vedení?

Hodně se toho zachovalo, tradice vertikální struktury moci sahá až do dob ruského impéria. Zdá se mi, že na periferii může něco přežít déle, ale pokud si vás všimnou, určitě vás už pak nenechají na pokoji. Obávám se, že tradice svobodymilovných lidí, která na Sibiři existuje od dob děkabristů, už dnes nikoho nezastaví.

V roce 2018 jsem se vydala do Karélie, Petrozavodsku a potom do Medvežjegorsku, ale cítila jsem, že bych tam neměla zůstávat dlouho. Člověka zvenčí, navíc s foťákem, si každý všimne. Tehdy v Medvežjegorsku již podruhé zatkli šéfa karelské pobočky Memorialu Jurije Dmitrijeva. Když jsem se kolegů telefonicky ptala, zda by bylo možné se s Dmitrijevem setkat, do telefonu mi vysvětlili, že to není „z objektivních důvodů“ možné. Tehdy jsem poprvé od dob perestrojky opět zaslechla spojení „tohle není téma do telefonického rozhovoru“.

To opravdu zní jak ze sovětské minulosti…

Nejděsivější bylo zjištění, že tomuto jazyku rozumím. Přála bych si, aby tomu bylo jinak. Právě díky sovětské zkušenosti mi bylo hned jasné, co se Dmitrijevovi stalo. Se Sergejem Koltyrinem, tehdejším ředitelem medvežjegorského muzea lokální historie, jsem navštívila Sandarmoh, místo masových poprav a pohřbů z dob stalinského velkého teroru. Když jsme se loučili, už tušil, že bude zatčen, a požádal mě, abych radši nikde neuváděla jeho jméno. Několik měsíců po našem setkání zemřel ve vězení. Upřímně řečeno, Medvežjegorsk je město nočních můr. Neviděla jsem tam jedinou usměvavou tvář, jediné místo, kde by lidé mohli normálně mluvit: žádné kavárny, žádné restaurace, žádný kostel, nic. Ve srovnání s Medvežjegorskem působil Sandarmoh paradoxně dojmem „živého“ místa – byli tu lidé, živá paměť. V Medvežjegorsku se zdá, že tábor nikam nezmizel, že se rozpustil v samotném městě. Mimochodem, bývalo to hlavní město Bělomořského kanálu, který je dodnes důležitým zaměstnavatelem v regionu.

Není ten kanál ale příliš mělký pro lodní přepravu?

Je vhodný pouze pro lodě s malým ponorem. Dozvěděla jsem se, že za druhé světové války byl vybombardován a obnoven v původní podobě, aniž by se využila možnost jeho prohloubení. A proč? Protože to byl Stalinův projekt, a nic se na něm tedy nedalo změnit. Dnes se stále považuje za strategické místo, takže například tam, kde jsou vidět zdymadla, je zakázáno fotografovat.

Opravdu není ve městě nic jiného než kanál?

Město a region mají rozvinutý dřevařský průmysl ještě z dob gulagu. Nachází se zde muzeum lokální historie, jehož kurátorem byl Sergej Koltyrin. Sídlo má v dost neuvěřitelné budově se sloupy, jež jsou typické pro stalinské baroko. Myslím si, že v době gulagu to byl hotel pro politické špičky. Co se s muzeem děje dnes, netuším, ale kdysi mělo několik sálů věnovaných gulagu, včetně obrazu ze slavné fotografie Alexandra Rodčenka, na níž hraje táborový orchestr.

Celkový vzhled města je dost jednotvárný: jdete po hlavní ulici a na jedné straně se nacházejí bývalé vězeňské baráky proměněné na obytné budovy, na druhé straně se táhne zeď bývalé táborové nemocnice. Dnes nemocnice slouží vězňům z celé karelské oblasti. Člověk má pocit, že mezi minulostí a přítomností prostě neexistují hranice.

Jak lidé vnímají historii svého města?

Místní obyvatelé v ní žijí. Vzpomínám si, jak jsem fotografovala zchátralé kino Družba, postavené těsně po Stalinově smrti, ale stále ve stalinském stylu. Přišla za mnou jedna žena a zeptala se, proč fotím jejich chudobu. Tehdy jsem jí řekla, že mi ta budova připadá velmi krásná. Když lidem řeknete něco hezkého, sami se vám otevřou. Místní jsou ochotni vyprávět o krásách karelské přírody. Nikdo však nechce mluvit o „jizvách“, které na ní zanechal gulag. Potom mi tatáž žena začala vyprávět, že voda v Medvežjegorsku je otrávená, že dva roky před mou návštěvou v kanálu končil veškerý chemický odpad. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ve skutečnosti nemluví o veškeré vodě, ale o té v kanálu. Nemohla říct, že tu byl tábor, že všichni žijí na kostech. Kromě aktivistů nikdo nechce o gulagu mluvit. V Kolymě lidé také často vyprávějí o tom, jak milují svou vlast, přírodu, sopku… A je to pochopitelné, tamní příroda je velmi krásná. Někteří dodávají, že dříve tam byl život: náklaďáky jezdily sem a tam, ale teď všechno ustrnulo. I na Kolymě jsou ale odvážní lidé. Například Ivan Panikarov vytvořil muzeum kolymské paměti. Na vlastní nebezpečí začal hledat bývalé vězně, sbírat artefakty a koupil kvůli tomu byt.

Navštívila jste také Dálný východ. Jaký příběh se vypráví tam?

Tam je téma gulagu z místní paměti zcela vymazáno. Mluví se o nějakých léčivých pramenech, šamanech, zázracích, ale o táborech se nikdo nezmiňuje.

V ruských městech a regionech probíhal program s názvem Poslední adresa. Co z něj dnes zbylo?

Umístilo se přes tisíc pamětních desek, většina z nich se nachází v Moskvě a Petrohradě. V regionech je samozřejmě obtížnější program realizovat. Na mnoha místech se prý budou pamětní desky demontovat a bude jistě těžší instalovat nové. K umístění musíte získat souhlas všech nájemců, majitelů fasád a místní správy. Stává se, že obyvatelé jsou proti, nechtějí vzpomínat na minulost, a pokud ano, tak zpravidla jen v případě, že v domě bydlela nějaká celebrita. Proč sdílet špatné věci? Zvláštní potíže vznikají, má­-li budova status kulturní památky. V některých městech byly desky ukradeny nebo odstraněny pod záminkou, že byly údajně namontovány neoprávněně a bez souhlasu příslušných orgánů.

Vraťme se k lidem z velkých měst. Jak se liší jejich vnímání vlastní historie od přístupu lidí z periferií?

Ve městech se otázky ohledně míst paměti nejčastěji objevují v souvislosti s problematikou památkové péče.

Jak se dnešní ruský režim staví k odstraňování památníků ze sovětské éry?

Brzy se všechno dá opět do pohybu, ale ještě před několika lety jsem měla pocit, že vedle sebe koexistují velmi rozporuplné objekty. V Jekatěrinburgu stojí před chrámem Všech svatých na krvi obrovský bronzový pomník carské rodiny, který byl postaven počátkem roku 2000 na místě Ipaťjevova domu. Naproti se nachází náměstí s památečním odkazem k čekistům, kteří zemřeli při plnění svých pracovních povinností. Památník má podobu svatého Jiří, který zabíjí draka. A vůbec není jasné, jestli mrtvé čekisty představuje svatý Jiří, nebo poražený drak.

Který z objektů je u místních obyvatel populárnější?

Oba stejně, carská rodina se nachází na chrámových schodech, kde lidé posedávají a popíjejí. Na náměstí u čekistů se také cítí dobře. Nikdo neřeší souvislosti.

Odráží se podobný chaotický přístup k historii na uspořádání muzejních expozic?

V Jekatěrinburgu si v místním historickém muzeu můžete prohlédnout raná díla Ernsta Něizvestného. Mezi nimi se nachází sousoší Lenina a Stalina, kteří sedí vedle sebe, a hned vedle je odlitek Masky zármutku, památníku obětem gulagu v Magadanu. Zeptala jsem se pracovníků muzea, jak k sobě tato díla pasují. Neviděli v tom žádný rozpor. Obojí vnímají jako vlastní dědictví, které je třeba chránit. Byli velmi hrdí na to, že Něizvestnyj chodil do místní školy, a tak vytáhli sochy, které se dochovaly snad ještě z doby, kdy se sochař účastnil dětských výtvarných soutěží.

Který to byl rok?

Psal se rok 2009. Takových příkladů je mnoho. Když tedy mluvíme o památných místech, nesmíme zapomínat, že lidská mysl dokáže spojovat zcela nelogické věci. Tím spíše, že oficiální vyprávění je poněkud ambivalentní. Na jedné straně stát odsuzuje represe, byly otevřeny památníky jako Zahrada paměti v moskevské čtvrti Butovo, Zeď smutku a Muzeum gulagu. Na druhé straně se v muzeu v Permu oslavují čekisté a Sandarmoh se mění na pohřebiště sovětských vojáků zabitých Finy, což zcela odporuje skutečnosti. Tento druh paměti se prezentuje jako vzpomínka na přírodní katastrofu, za kterou nikdo nemůže, což bývá ještě ten lepší případ. Někdy se interpretuje jako vzpomínka na nezbytné náklady industrializace nebo hrdinské práce.

Není tato situace výsledkem úsilí ruské propagandy posledních dvaceti let? S lidmi se mnohem snáze manipuluje, když mají v hlavách zmatek…

Samozřejmě, že je. Ale právě tato kaše mě zajímá, a také to, z čeho je uvařena. Jak mohou na jedné straně chválit Stalina a na druhé litovat oběti sovětských represí? To je velmi běžná reakce.

Jak podobný selektivní přístup k paměti ovlivňuje psychologii?

Dnešní Rusové jsou oběťmi i pokračovateli represivní kultury zapomnění. Velmi si vážím těch, kteří najdou odvahu vystoupit s protestem, i když vědí, jaká rizika to obnáší. Přední historiograf holokaustu Raul Hilberg navrhl rozdělení do tří kategorií: na pachatele, oběti a diváky. Tento systém nicméně ve vztahu k sovětské minulosti nefunguje. Na represích se podíleli všichni občané, což neznamená, že bych někoho chtěla obviňovat. Samotný pojem oběti je totiž také rozmazaný. Bývalí pachatelé se proměňují v oběti. Genrich Jagoda, velitel NKVD a iniciátor několika moskevských procesů, je pohřben na své bývalé dače v Kommunarce. Leží tam někde v příkopu. Z právního hlediska bývá kvalifikován jako oběť, protože ho zastřelili. On přitom poslal na onen svět obrovské množství lidí.

Bývalí kati a jejich oběti leží ve stejných masových hrobech, a proto potomci obou přicházejí uctít jejich památku. Památník politickým represím nazvaný Zeď zármutku, jehož odhalení se zúčastnil prezident Vladimir Putin, byl vytvořen na znamení smíření mezi potomky obětí a vrahů, aby stmelil společnost před hrozbou hypotetického vnějšího nepřítele.

V Rusku je přepisování historie téměř na denním pořádku. Může se tato země z vlastních dějin poučit?

Dokud trvá válka na Ukrajině, nelze mluvit nejen o poučení z historie, ale ani o jejím studiu. Na státní úrovni se neslýchaným způsobem překrucuje. Imperiální narativ předepisuje být hrdý na všechno: na čekisty i na jejich oběti. Dnes se – jako kdysi v době Waltera Benjamina – obávám, že ani mrtví nezůstanou v bezpečí, pokud zvítězí nepřítel.